Už zase píšu blog, místo toho abych dělala něco do školy.

Dneska jsem sama sebe dovedla k hlubokému zamyšlení. První bylo nad lhostejností. Opět.
Zaprvé mě zarazila cedule Starobrno u kostela. Potom že na jeho schodech spal bezdomovec se psem. Vážně jsem byla jediná koho napadlo koupit čaj a pět rohlíků? Udělala jsem vážně moc? Stálo mě to pět minut času sakra!

Pak je tu další věc. Proč v kavárně nemůžu dostt vodu zadarmo, místo hesla k free wi-fi? A nikdo se nepozastavuje nad tím co je špatně?

Mám nějak depresivní náladu. Nebudu psát dál.

Jen bych chtěla aby tu někteří lidé byli dýl.
Pac a pusu

Já to fakt nemyslím tak morbidně jak to zní. A ano, kratší nadpis jsem zvolit nemohla.

Nechci ve vás vzbuzovat pocit, že jsem v depresivní náladě, že se chystám z sebevraždit. Ba naopak. Poslední dobou je mi fakt psychicky celkem fajn. A proto jsem se s Vámi rozhodla probrat jedno vážné téma. No doufám, že to nebude tak vážný a bude to i celkem vtipný.

Chtěla jsem s vámi přátelé, kamarádi, drazí známí i vy všichni ostatní, kteří jste mi vlastně ukradení (až na čtenáře z Ruska, to dá rozum) probrat, jak by měl vypadat můj pohřeb.

Jasně. Teď přijde ta kritická myšlenka. Pohřeb? Ve dvaceti? Jakože co ?

Jo je to trošku divný až morbidní, ale upřímně. Nikdy jste nepřemýšleli jak by jste to vlastně chtěli ? Nebudu mluvit o pozůstalosti. Vlastně skoro nic nemám. Navíc ty průtahy kolem notářskýho ověřování. Když se vám bude něco líbit, tak si to vemte. Můžete udělat blešák nebo tak.

Mě jde o to, že rozhodně nechci, aby se někdo škrábal do kopce někam k hřbitovu, tam si sklíčeně sedl na lavici (Mimochodem zjistěte si kam si máte sednout, když někomu půjdete na pohřeb.) a posmrkával do kapesníku. Prostě ne.

Půjdete do hospody. Někam kde maj moc dobrý pivo a je to tam tak trošku hipsterský. Budete poslouchat VESELOU muziku. Každej si dáte aspoň tři rumy. Velký. A hlavně. Žádný slzy. Už jsme velký ne?

Pak budu potřebovat někoho kdo je šikovnej přes počítače, aby hacknul tenhle blog. Každe povinně napíšete aspoň tři smysluplný, nejlépe rozvinutý věty. A pozor. Nejlépe v mým stylu. Článek by se mohl jmenovat třeba něco jako "No tak jsem mrtvá no."

Jo a pak je ještě jedna věc. Já vím, že teď jsem na to háklivá, ale teď jsem živá. Takže bych byla ráda, kdyby jsme prohrabali všechny moje šuplíky a napsali sem všechno co jsem kdy napsala. Pak mi projeli paměťovku ve foťáku a všechno co se vám bude zdát použitelný, zveřejněte. Ale dejte si s tím trochu práce jo ? Já jsem do těch fotek vložila duši. Takže hezky ještě projet nějakým programem a dodat tomu trošku hloubky.

Jó a to hlavní. Nechte mě v tom spáleništi. Nenoste si domů urnu prosím. Nechci nikam rozprašovat. To že na tom hřbitově fyzicky nebudu nikoho nezabije. Já už budu beztak mrtvá.

Jestli je vám z toho teskno, nebo si myslíte, že jsem divná, tak si to přečtěte znovu a zamyslete se nad tím, jak vesele asi vypadám u toho, když tohle píšu. Jako bych seděla s kamarádem u piva.


Pak i pusu
Jsem to změnila, všimli jste si ?

Jsem jiná ?

Už asi nechápu nic. Nic co se mě týče. Vysoká škola, nebo Brno, nebo jakákoliv jiná božská síla mě asi mění. Nějak nevím jestli se mi to líbí. Ale možná mi to tenhle článek pomůže rozklíčovat.

1) Poslouchám jazz ve svém normálním volném čase. Nikdy jsem ho nechápala, nerozuměla jsem, co mi ta hudba chce sdělit. Ale najednou to dává smysl.

2) V pátek večer sedím doma (případně na koleji), v uších mi hraje Chopin a učím se. Ne že by to byl posun na špatnou stranu. Jen jsem nějak nestihla zaregistrovat, kdy jsem začala poslouchat vážnou hudbu. A kdy jsem se do háje začala učit ?

3) Rozčilují mě kupící se maličkosti. Ve vztahu je to normální, tomu rozumím. Ale mě rozčilujou moje maličkosti, nebo malichernosti u kamarádů. Kde je moje racionalita?

4) Často používám slovo prokrastinace. I když se mi příčí. Ano možná je to výdobytek moderní doby. Ale nemohli jste to sakra nazvat jinak?

5) Nosím rtěnku mezi lidi. Jo možná se to mnohým z vás bude zdát přehnaně holčičí reakce, ale já jsem na sebe hrdá. Je to jako když jsem dřív na veřejnost nenosila oblečení, který se mi líbilo, jen protože bylo jiný a já jsem se pak necítila dobře. A je to venku :)


Jsem jiná, nebo jsem pořád ta tvrďačka co by vás seřezala na hromadu jen slovy?

Koleje

Zjistila jsem, že vlastně miluju bydlení na koleji.

A mám ráda tu bejt o víkendu. Protože to je jediná doba, kdy je tu slyšet kytara a bubny a nějaký pochybný disco a punk najednou. Je tady klid, všichni mají pocit, že tu nikdo není, takže si můžou dělat co chtějí. O víkendu na kolejích vyplouvá na povrch ta pravá osobnost.

Jo někdy je trochu na palici, když za celej den nepotáte živou duše, ale zas na druhou stranu, kdyby jste moc chtěli, tak se můžete vyklonit z okna, podívat se kde se svítí, odpočítat si kterej pokoj to přibližně je a jít se družit :)

Je to takovej vlastní mikroorganismus. Jediný co mě štve, je, že mi někdo stopil mojí vařečku. To jsem si říkala jak jsme tu všichni poctiví a fér. Ale což. Třeba měl nkdo stejnou jako já. Tak si koupím novou. Co už.

Nic to by bylo všechno. Jen jsem se musela podělit :)
Pac a pusu

10 za posledních pár dní vol. 4

Tak dobře. Asi každý článek bude začínat stejně. Omluvou z mou dlouhou nepřítomnost. Hlavně Janičce, která je ve Španělsku a přes to má na blogu větší aktivitu než já.

Ale aby jsme se dostali k tomu o čem že to dneska vlastně budu psát. Což je vlastně otázka i o mě. Možná bych to mohla začít shrnutím jak se mám. Vždyť je to taková běžná otázka. Nebo? Jasné. Napíšu deset :) Zajímají vás vůbec tyhle moje myšlenkové pochody?

1) Žlučníková kolika není to, co bych chtěla zažívat každej den

2) Čím jsem starší, tím mám víc klíčů. Klíče který vlastně ani nepotřebuju. Ale už je zkrátka mám. 

3) Zjistila jsem, že když se na bytě sejde víc hudebně založenejch lidí, může to být celkem zábava. 

4) Mám to nejlepší kakao na světě! A nejsem lakomá se podělit. A tentokrát je to fakt nabídka. Pokud jste z Brna (byť dočasně), tak jsem ochotná poskytnout trochu sladké slasti do podzimního odpoledne. 

5) Kyselé želé, může vyřešit spousty mezilidských nesrovnalostí.

6) Zjistila jsem, že to pendlování mezi dvěma světy mi vlastně vyhovuje. Myslím to obrazně. Ne že by nebylo fajn si odletět na výlet na jinou planetu.

7) I když jsem zastáncem toho, že všechny živiny by měl člověk získávat z jídla, tak beru vitamíny doplňkově. Z toho vyplývá, že buď já, nebo svět jsme se zbláznili.

8) Ne vždy je dobrá kniha přínosem. Hrozně mě to odvádí od učení! Ale na druhou stranu, kdo by nechtěl vědět, jestli jsou dvojčata nějakým způsobem předurčena zachránit svět?!

9) Budu mít šaty! Šaty do divadla! A na ples.

10) Jó a už je tu desítka. A jelikož nevím co napsat, zeptám se na věc, kterou už moji kamarádi dobře znají. Víte jak dělá panda? Jako normální medvěd.

Mír a slávu !

Taková nějaká slátanina

Vlastně je všechno fajn. Píšu článek ve vlaku. Proč ne. Jenže tomu musela předcházet smutná a tragická smrt. Umřela mašina. A já už pěkně pěním, protože jsem měla být v Brně asi před dvěma hodinama. A nějak to nemůžu strávit. Navíc mám pocit, že všichni mají moc svých problémů, na to aby vnímali mou krizi.

Možná bych mohla zas přinést svůj osobitý názor na něco.

Ale stále mě ruší pán, který už asi hodinu řeší se svou láskou vánoční dárky. A vodní dýmku. Hlavně vodní dýmku. Bez vodní dýmky to nejde. Těch tabáků je na světe hodně. Můžem je všechny ochutnat. A já vyčistím tu hubičku, aby bylo všechno fajn.

Sedí nás tu pět v kupé a pán nás ohromně baví.

Představa vikingský dýmy je dost koncancující.

Oni tu mašinu teď táhnou do Brna a až se s ní vrátí, tak nás na ní napojí.

Mám šílenej hlad. Asi to ošéfuju u nějakého hladového okýnka. Protože moje plány navštívit v devět hodin Billu (to není propagace, jen je to blízko od kolejí) asi neprojdou.

A v jídeláku jim nedám ani za to kafe. To odmítám. Za to že jsme první půl hodinu vůbec nevěděli co se děje, jim neodpustím.

Spolucestující navíc  paří My talking Tom a opakování vodní dýmky je k nezaplacení.

Je to všechno tak nějak zplácaný dohromady ale to vůbec nevadí. Protože tak se mi to teď honí hlavou.

Některý životní momenty holt člověk nezapomene. Tohle je jeden z nich. Tramtárie.

Tak a teď mi vrtá hlavou proč mi to ten word sakra neopravil. Neopravil slovo Tramtárie ale slovo word jo. Kde je ta logika? Kde v tomhle světě mám sakra hledat nějakej řád ?

Já už jsem asi vážně, vážně zoufalá, když řeším takovýhle věci. Chtěla jsem napsat sprostý slovo, ale neudělám to.

To se mnou ještě nebude tak zlý což ?

Mě v týhle situaci napadá fakt jen co už.

Ale už bych konečně mohla dojít k nějaký smysluplný témě ne ? Ale mě se asi nechce.

Ale tak jo. Něco co mi vrtá hlavou? Něco co mě trápí? Teď je největším trápením to že už sakra třičtvrtě hodiny (i přes slibovaných dvacet minut) stojíme v Březové.

Ale pokusím se od toho odprostit. Vážně chci. Ohhhhmmmmm.

Fajn. Štvou mě kluci. Já bych vážně moc chtěla být se všema kámoška. Jakože jdeme na pivo a pokecáme. Klidně s nima budu probírat holky a když mě zasvětí tak třeba i auta. Jenže já fakt nevím co dělám špatně. Jsem milá, srdečná, zkrátka se chovám, tak jak se chovám vždycky. Jenže s tím mají asi problém. Protože jinak nevím proč nastávají tyhle situace. Jsme kamarádi, dobrý, jsme furt kamarádi a najednou bum. Nějaký majetnický manýry. Koho to zajímá ? Kdo to chce? Já nejsem ničí majetek, i kdyby jste se mnou pánové chodili, nebo se rozdělila Země na dvě samostatný planety a opustila sluneční soustavu.

Bolí mě záda.

Co mám dělat. Všem říkám, že jsem upřímná. Což vlastně znamená že vždycky. Což znamená, že až tě budu chtít, tak si tě najdu a řeknu ti to. A nebo mi to řekni a já ti k tomu dodám dostatečné info.

Já si nepřipadám tak neodolatelná, tak co blázníte pánové. Fakt.

Asi by to bylo snazší kdybych byla kluk, se svými povahovými vlastnostmi. Né že bych to chtěla. Jen tak čistě hypoteticky.

A teď se dostávám k další polemice, kterou možná ani nezveřejnim. Ani nevím kde se to v mý hlavě vzalo, ale co už.
Chtěla bych se vypsat ze svého problému důvěřovat lidem. Vždycky jsem byla taková, že jsem až moc důvěřovala. Ve všem.

Některý ty části mi zůstali. Jakože když jedu vlakem, tak mi nedělá nechat na sedačce všechny věci a odejít. Nebo někoho znám pět minut a dám mu pohlídat tašku, než si odskočím.

Dělá mi to problém na té vztahové rovině. Jakkoliv vztahové, aby jste to chápali. Vztah je třeba i kamarádství a přátelství. Nemusí to být vztah jako Vztah. Nebo tam o ? Já nevím. Prostě jakmile mi někdo řekne, že mě má rád, nebo to z něj cítím, jako by se v mý hlavě zapnula červená kontrolka. „Zapněte automatické štíty.“

A nějak se s tím neumím prát. I přes všechny pocity zmaru a vztekání, že to tak nechci.

Ha a teď sem na to kápla. Máte hoši pocit, že jsem tajemná a tak mě musíte dobývat ?

Tím bych to asi ukončila. Protože už plácám nesmysly a tenhle post má už přes dvě normostrany.

Ach jsem postižena vysokoškolským studiem. Sakrááá.

A teď postapokalypticky .

Nakonec bylo zpoždění 180 minut. Domluvili jsme se, s teď už kamarádem, že si koupíme pivo a počkáme na rozjezd. Jenže ujel jeden, ujel druhej, tak jsme se domluvili, že už na ně čekat nebudem a ono to nějak dopadne. Dopadlo. Tak že jsme se v sedm vyhrabali z druhý hospody. Po výletu na fresh jsem šla na přednášku, kterou jsem prospala. Druhou jsem zazdila.

Tak že jako půjdu spát. A ono nic. Přišlo křivý obvinění. Můžu za to že mám lidi  ráda sakra? Že se chovám srdečně?

Vážně mě božstva takhle trestají za to, že jsem nechtěla chodit do školky ?

Pac a pusu 

Co na to říct...

Tak jsem tu tak dlouho nebyla, že už jsem přeskočila třítisíce kliknutí. Tímto vám, mí přátelé z Ruska velmi děkuji.

Aby jsme shrnuli co se v mým životě stalo nového.

Stále žiju zdravě, až na to že nesportuju.
Už se daleko méně lituju co se učení týče, ale nejde říct, že bych se nestresovala.
Stává se ze mě latentní alkoholik a pořád přemýšlím, jestli dobrovolně nebo ne.
Objevuju novou hudbu. A zjistila jsem, že ať je jakákoliv, tak ve mě nechá nějakou emoci. A jakožto, někdy až přehnaně, emotivní člověk si to vážně moc užívám. Dost mě naplňuje poznání, že chci žít hudbou, s hudbou a že s ní chci i umřít.
Jsem daleko silnější než jsem si myslela.
Stále mě neomrzela moje krutá upřímnost, i když často mluvím a vypadám hloupě.
Potřebuju masáž zad. Minimálně dvakrát denně. Dobrovolník ?

A teď k něčemu méně plitkému (ano, tohle slovo teď používám dost často).

Poslední dobou přemýšlím, proč se sebou nemůžou být lidi spokojení. Jasně, každej máme nějakou špatnou vlastnost a chtěli bysme být morálně v pořádku, ale o tom teď nemluvím.  Osobnost se musí rozvíjet.
Ale je tady totiž něco s čím se tu teď setkávám dost často. Jak si holky stěžují na to jak vypadají. Vlasy, nohy, zadek, křivej nos. No ták. Kdo chce žít ve světě problémů? Co je na tom špatnýho, dát si před spaním sušenku, když jste v pět hodin měli salát? Vůbec nic sakra!
Asi začnu dělat nějakej detailnější průzkum, proč že to řeší. Protože já vážně nevím. Váha ok. Když je někdo nemocnej a musí regulovat to kolik váží, to snad pochopí všichni, ale zbytek mi do hlavy nejde. Pokud nejde o zdraví, jde o prd.
A co  je na tom, že se nenamaluju, když jdu s košem ? Představte si, že zvládnu jít i do školy, do hospody, na úřad, nebo do práce.
Mě vážně hlava nebere proč. Když vám kluk řekne, že jste po ránu krásné, tak to myslí vážně a nepotřebuje, aby jste běželi k zrcadlu a tam strávili hodinu, místo toho, aby jste se s ním objali v posteli.

Stejně tak jsem konsternovaná tím, kolik lidí řeší, co si o nich kdo myslí.
Vždyť jsme sami odpovědní za svoje činy, za to jak se oblečeme, za to komu co řekneme. Co si o nás bude myslet, je už jeho věc. Věci děláme s nějakým úmyslem. Ze svojí vnitřní potřeby. Ne aby jsme byli lepší v něčích očích ne ? Nebo jinak. Mělo by to tak být...
Chápu, že to může znít trochu jako óda na sobeckost, ale není to tak. Pokud uděláte nějaký dobrý skutek z vlastní pohnutky, tak většinou nečekáte, že se seběhne řada obdivovatelů a budou vám poklonkovat. Možná budete čekat, že byť o málo, tak změníte něčí život k lepšímu.
Zase. V tom ideálním případě.

Jak na to koukám, tak dneska to bude asi obsáhleší.
Protože toho mám v hlavě ještě víc.

Nechápu, co je to za populaci kluků. To jsou vážně všichni tak zkažení porno průmyslem ? Mám pocit, že většině případů úplně odpadlo takový nějaký dobývání. Ne že bych tesknila po růžích a bonboniérách, to už jste snad pochopili, ale tak nezakrytě až vulgárně? Za co ? Co jsem komu udělala, že mě společnost tak trestá ? "No jo, ale to že máš přítele (místo přítele si doplňte jakýkoliv důvod, který může mít žena k odmítnutí) ještě není nemoc."  To mají holky všem říkat, že mají sifilis, jen aby je nechaly, když nechtějí ?
Nebo ještě nastává jedna hypotéza. To už jsou jen ty slečny, který hned kývnou, že to mužská populace bere jako pravidlo  ?

Trochu smutné, ale víte jak.
Ventilovat se musí.
Co už.

Pac a pusu

Tak jo. Dlouho jsem měla o čem psát, ale neměla jsem potřebu se vypsat.

Udělala jsem v životě krok, který ublížil člověku, které ho mám ráda. Bohužel ne tak, jak bych potřebovala.

Vím, proč to tak bolí. Ale nechápu proč musí být tak těžký vysvětlit svoje pocity tak, aby to nebolelo toho druhého.

Možná to bude dost drsný, ale já jsem ještě dost mladá, abych byla s někým protože jsme si zvykli na to, že je nám spolu dobře. Třeba mi časem budou připadat tyhle problémy malicherný. Jenže teď mi to příjde správný...

I když se kvůli tomu cítím hrozně a brečím.

Proč se cítím tak zle, když vím, že jsem potřebovala být chvíli sobec a ohlédnout se zatím, jak já se cítím. Zase jednou na chviličku myslet na sebe. Ne na přítele, ne na mamku, ne na společný kamarády. Jednou jen já.

Měla bych být volná. Svobodná. Ale zatím nic. A jestli to příjde, bude pozdě.

Jenže přítomnost se na minulost neohlíží.

Jak jsem se naučila dávat věcem další šanci

Jsou čtyři hodiny a dvacet šest minut ráno. Aspoň počítač mi to tak hlásí.

Já momentálně sedím v rychlíku směrem na Prahu. Ne že bych se zrovna nudila. Mám rozečtenou výbornou knihu a navíc bych se měla podívat na nějaké studijní materiály, které budu potřebovat na přednášky i cvika.

Ale jelikož a protože, je to pro mě forma relaxu a pro vás zase kus z mýho života, ta se s vámi chci podělit o dojmy posledních dnů.

Hrozně se děsím školy. Škola je pro mě překvapivě tou nejděsivější částí, co se Brna týče. Stále nám říkají co všechno budeme muset přečíst a vypracovat a jak a co. Mám z toho lehce hlavu v pejru. Polovině toho co přednášející říkají nerozumím. Na cvikách po mě chtěli, abych jim řekla, proč jsem si vybrala sociologii. Co jim mám říct? Že žurnalistika jde studovat jen jako dvojsbor a na psychologii mě nevzali ? Co si myslím, že mi studium dá? Co od toho očekávám? Že prolezu.

Aby jste si nemysleli, že je všechno tak hrozný, tak jsem zjistila, že s lidma to nebude tak hrozný jak jsem si myslela. Zjistila jsem, že to co se mi v neděli zdálo jako nepřetržitá lavina  nových jmen a osob jejichž játra musí být z oceli, se celkem dobře vybarvilo, jako parta zábavných lidí, kteří sou velmi inteligentní. V jistých ohledech až oduševnělých.

Pochopila jsem jak vlastně funguje kolej. Jací jsou na nich lidé. Buď tací, kteří kolej berou tak, že zkrátka musí někde přespat. Nebo jsou tam ti, kteří si to užívají naplno. Tak jak to je. Obklopí se lidmi, co to mají stejně. Všechno tak napůl na salámu.

Že mi nedošlo dřív, že když už mě konečně někdo na tý chodbě pozdraví, byť mě nezná, nemůže být špatný člověk. Hrozně se mi líbí, jak meze sebe bez okolků začlení někoho nového, kdo má oči navrch hlavy a neví.

Jsem ale na své poměry až moc nemluvná. Jenže já nemám potřebu se projevovat, když se položí do pléna otázka a někdo se jí ujme a o mou odpověď už není žádná velká poptávka. Já se prostě nebudu nikomu vnucovat. Když budu někoho zajímat, tak se mě na to zeptá sám.

Už dokonce vznikla vtipná situace, kdy se mě Marek zeptal : „A ty si normálne taká asociálná?“ Což vzbudilo zájem i u ostatních přítomných. Nejdřív mu řekli, že ode dneška s ním nikam nebudou chodit, protože by se za něj museli stydět a pak si počkali na odpověď. Můj argument (pravdivý, aby jste si nemysleli) byl, že se bavím tím, že poslouchám je, muziku a zpívám si u toho, je můj druh zábavy, je zřejmě dostatečně neuspokojil.

To je holt nemoc ze života. Já se prostě neumím hned otevřít všem. Tak nějak nezáměrně si kolem sebe vytvářím tu mlhu tajemna. A pod tu se dostanou někdy časem. Moji přátelé zkrátka vědí, že dostat se pod tu krustu, nejní otázka týdne. 

Psát jsem přestala 5:07 SELČ, kdyby to někoho zajímalo.

Pac a pusu

Tak je to tady. Oficiálně první den v Brně, co by student na kolejích. Nebudem si nic namlouvat, jsem stále “trochu“ na měkko.

Trochu retrospektivy do našich životů.

Sobota byla krušná. Po těžkém vstávání, výborné snídani a tak všem co můžete po povedeném večírku čekat, přišla ta chvíle, kdy se člověk musí rozloučit s kolegy a odjet z práce, kde bez mála půl roku nechal kus duše a ještě větší kus srdce. Sedla jsem si na místo prvního spolujezdce a spustila se přesušovaná lavina pláče.  (Tímto bych chtěla vzdát holt a mou největší poklonu těm dvěma, kteří přežili tu plačtivou cestu autem.)  

Když mě pánové zvládli utišit, bezpečně mě dopravili domů. Vroucně (Nepředstavujte si prasárny. Chtěla jsem napsat srdceryvně, ale nechtěla jsem tolikrát používat srdce, byť ve spojenině. Ale touto závorkou jsem to stejně udělala. Takže když miluješ, není co řešit.) jsme se rozloučili a šla jsem balit.
Pomuckala jsem se s kocourkem, dala jsem si kávu, zkontrolovala mail, modrý život, blog  a jala jsem se balit. Jenže. Takový záchvat paniky jsem ještě nezažila. Brečela jsem jako pominutá, že nevím co si mám zabalit. A to jsem si pěkně prosím, já impulsivní člověk, všechno pěkně naplánovala a napsala jsem si i seznam. Ale co čert nechtěl, nedostatek spánku, stres, smutek a strach (Už víte proč je písmeno S tak silné ?) způsobili, že jsem brečela až mě bolela hlava a ve finále jsem nemohla nic. Ani na okamžik myslet racionálně. To je tak, když si řeknete, že váš život je v pořádku. Rázem se i ta největší maličkost zdá jako vítr, který rozbil ten roky stavěný domek z karet.

Nesmyslně jsem se snažila něco balit, ale nad každou věcí jsem se zastavila a rozbrečela. Hnus co ?

Chtěla jsem se jít projít, pročistit si hlavu, ale byla jsem neschopná naprosto čehokoliv, tak jsem šla spát. 

A bylo mi pak líp. Už to bylo jasnější a zřetelnější. Přijel i Honza, ale nechci nás zahrnovat naší nehynoucí láskou aby ti, kdo nejsou tak šťastní necítili zášť k mé osobě. Tuto větu berte prosím všichni s nadhledem.

A pak přišla neděle. Rychle umýt, rychle najíst, rychle nakoupit a zabalit a pak jsem se ještě hodinu válela s mamkou v posteli.  

A nějak se mi nechce psát.

P.S. Hodně myslím na Janičku. A moc tě obdivuju. Co jsem tady, tak ještě víc než dřív.

Konec falešných nadějí

Sice jsem v práci, ale dneska jsem dělala analýzu všeho - spíš všeho co si dokážu představit, nebo co se mi podařilo najít v informačním systému Masarykovy univerzity.

A silně začínám pochybovat o svých schopnostech, co se mojí finanční gramotnosti (spíš negramotnosti) týče. Sice jsem posledních šest měsíců, co jsem měla práci, pilně spořila a co se stavu mého konta týče to nevypadá úplně špatně (číslo účtu i s pinkódem vygooglujete na oficiálních stránkách islámské -nejmenované, aby to nebylo tak snadné- společnosti podporující Sdružení přátel zahradních trpaslíků).
Ale padám do kruté reality. Pěkně na držku. Zjišťuju, jak je složitý, aby se o sebe člověk postaral sám. Navíc už jsem pochopila, proč jsem nedávno četla, že založit si rodinu, je pro mladého člověka finanční sebevražda.

Všechno suma sumárum mi vystačí na 5,8 měsíce (díky Bohu za kalkulačky)  a to nepočítám mimořádné výdaje jako je Pták Ludvík, jako je ztráta nebo porucha čehokoliv.

Maminka sice slibovala, že mě bude chtít dotovat, jenže je potřeba koupit dřevo a taky si musí vyspravit zuby.
Navíc to od ní tak nějak nechci chtít.

Nejhorší ze všeho je, že i když nějak překlepu první ročník (teď se nebavíme o učení), tak přístí rok už nebudu pracovat půl roku, ale když to dobře dopadne, tak tři až čtyři.

Nějak si to nedokážu představit.
Jasně. Najdu si brigádu, al s tím zatím (kvůli rozházenému rozvrhu) nemůžu tak úplně počítat.

Asi si budu muset popovídat s někým, koho na škole nedotovali rodiče. Jak se to vlastně všechno dá. Protože já zatím znám jen lidi, kteří si (když pracují) vydělávají jen na svoje nadstandartní potřeby.

 

Studentský život je prý zábava.

Zatím mi to připadá jako pěkná hromada papírů, starostí a papírků.

 

S těžkou hlavou

Pac a pusu

Zadejte text nebo adresu webu nebo přeložte dokument.

Zrušit

 

Tak jsem se v tom zase nějak zamotala

Tak jsem tu zase.

Po dlouhé době (Ano, už zase mi někteří z vás připomínali, že mám blog. Ale já to přece vím.) mám tu náladu něco sesmolit. Musela jsem využít toho, že jsem emocionálně nevyrovnaná, vychytat moment, kdy jsem nahoře (Neberu drogy, kdyby se někdo ptal.), najít počítač, vzpomenout si na heslo k bloggeru. A pak že psát články je hrozně jednoduchý, sranda a tak všechno.

Asi nebudu pokračovat v dovolené. Já vím, že je to divný, když vám fotky a tak všechno poskytnu buď v jednom naprosto stručným článku, nebo budu zveřejňovat něco, co bylo v srpnu až v prosinci, ale tak to je. Možná až někdy budu mít retrospektivní až melancholickou a budu si chtít připomenout, jak mi bylo dobře. Teď chci žít tak nějak pro okamžik.

A tím se dostávám k tomu, o čem že jsem to vlastně chtěla psát.

Jsem tak trochu schizofrení. Chvílema se hrozně bojím Brna, druhou se hrozně těším.
Někdy chci být s kamarádama a s přítelem co nejvíc a za okamžik je nechci ani vidět, protože mi připomínají, za jak malou chvíli tu už nebudu.
A tak si žiju. Možná by mi bylo líp někde v ústavu, ale to by mi nepomohlo, protože bych ani nemohla do Brna, ani je všechny vidět. Navíc nevím z jak velké části by mi to hradil stát a kolik by do mě musela vrazit mamka.
Ale vždyť jsem dospělá, svéprávná, svobodně myslící (Aspoň občanka a stát tak tvrdí.)

A takhle děti, takhle funguje mozek. Ženský mozek.
Odněkud někam, všechno se vším.
Ani nevím kde jsem začala, ale nechce se mi ten úvod číst.
Tak budu dál pokračovat v půlřádkových nesmyslech.
Víte že je dneska mezinárodní den gramotnosti ? To jsem si ale vybrala dobrý den na článek.
A desátého je Světový den sebevražd! Jak pozitivní. No dobře je to trochu hlubší, intelektuálnější a ne tak morbidní. Je to Světový den prevence sebevražd.
Není úžasnej pocit, když objevíte sílu googlu?

Pac a pusu, mír a slávu
(To aby jste nemysleli, že vás odbudu jen jedním pozdravem, když jsem tak dlouho nic nenapsala.)

Moc se omlouvám, ale vůbec nic nestíhám :)
Možná ani nedopíšu dovolenou a už budu v Brně a valit na vás zážitky z nového města.

Takže ještě jednou prosím za odpuštění a děkuju za shovívavost.

Pac a pusu

Tak trochu depresivní den

Rozumte. Tvůrčí proces by neměl být vynucený. Měl by být sporadický a tak. Jenže víte jak to je. Člověk (já) má určitej pocit zodpovědnosti a lásky (Zase jsem moc sladká co ?) ke svým čtenářům. (No co. Každý máme svého imaginárního kamaráda. Já jich mám víc a většina z nich je z Ruska)

Tak dost tý omáčky. Jdu s chutí a s úsměvem (sice trochu hraným, ale to opomeňte). 

Chtěla bych začít s prvním dnem dovolené. 

Všechno bylo sbaleno, naskládáno - čti naházeno - do auta, srdceryvně jsme se rozloučili s mamkou a se psem (Upřímně si myslím, že Honza Huckelberryho neopouštěl s tak těžkým srdcem jak to vypadalo.) a mohlo se vyrazit. 

Znáte to. První den. Trocha euforie a očekávaného dobrodružství. 

Samo sebou, jelikož není snadné cestovat se ženskou, jsme se stavovali na benzínových pumpách. 

Ale první oficiální zastávka, byla v Hořicích. A tam začal náš lehce depresivní první den. Sochařský park. Nevím, jestli je to tím, že zkrátka nerozumím umění, nebo tím, že kámen, pokud není skálou v surovém stavu, působí tak chladně.

 Tak si jdete. Ze zadu to vypadá jako slon a tak si povíte : "Konečně něco pozitivního!"

 Příjdete blíž a začínáte tušit, že něco bude špatně.

 Podíváte se na dílo z jiného úhlu a slon, k mému nejvěčímu zklamání nikde.

 Zde můžeme vidět, jak se umění stává užitným :)

 Pokračovali jsme do Litomyšle a jak už to tak bývá, slečny na pláži si v létě fotí svá opálená stehna. Já od loňska musím mít fotku svých nohou, vystrčených z okna jedoucího auta.

V Litomyšli mají naprosto krásné náměstí. Je dlouhý jak tejden před výplatou, ale krásný.

 Cestou k zámku jsem si ještě koupila poštovní známky. To aby jste neměli díru v příběhu. 

 Jak už to tak bývá, tak na většině zámků mívají v pondělí zavřeno. Což mi upřímně nevadí, protože letos, jsem absolvovala prohlídky už dvě a ruku na srdc. Nepříjde vám to všechno stejný ? Pánská ložnice, pánský salónek, lovecký salónek, hudební salónek, dámský salónek, dámská jídelna. Nejdřív to vlastnil tenhle, pak tamem a pak všichni umřeli, takže to vlastnil někdo jinej. Je na obraze tady, tady a ještě tady.

Tak jsme si prošli zámecké zahrady i areál, což mě osobně baví víc.

 Schválně jestli uhodnete, co je na fotce nad popiskem tak zajímavého

 Následovala i chvíle na odpočinek.

 Nutná stylistická úprava. Na fotce to vypadá jakože na dovolený děsná modelka, ale pravda je trochu jinde, jen aby jste si nemysleli.

 Tyhle dvě fotky jsou na jednu stranu děsně vtipný, ale na druhou stranu dost pochmurný. Takové soukromé depkoidní odpoledne.

 A aby toho nebylo málo, tak jsme se v tomto duchu rozhodli pokračovat dál. Procházka na Šibeniční vrch k tomu přímo vybízela.

A jelikož jsem zahájila akci, že se aspoň jednou denně musíme vyfotit spolu, učinili jsme tak. Nechci vám prozrazovat nic určitého, ale kolikrát si myslíte, že jsme to dodrželi ? 

Tato fotka demonstruje, jak se člověk na tom obvěšeneckém kopci člověk mění na smrtku. Holt ne všechny fotky z dovolené musí být zákonitě pěkné.

Další fotodokumentaci bohužel nemáme. Ale i tak vám to dovyprávím. S velkým úsilím jsme hledali místo, kde budeme moct parkovat a mít aspoň malinko soukromí, až jsme nakonec skončili na cestě v obilném poli (ne to co je na fotkách).

Pac a pusu

Návrat

Tak jo. Tak jsem zase tady. Máte radost co ?

V příštích dnech vás čeká spoustu zážitků z dovolené, jenže teď jsem zeditovala všechny fotky a jsem z toho lehce unavená. Ještě totiž musím naskenovat spousty a spoust vstupenek a jízdenek a materiálů.
Zkrátka to musí bejt přesně tak, jak jsem si vysnila.

Chystám na každej den jeden post. Teda jako na každej den dovolený. Jestli budou vycházet denně, tak to nevím :) Zase zázraky po mě chtít nemůžete.

Pac a pusu

Většina z nás už si zvykla na to, že jsem zaneprázdněná a psaní moc nedám.

Bohužel minimálně v následujícím týdnu tomu nebude jinak.

Jedu na dovolenou, tak doufám, že tam načerpám tolik inspirace, zajímavých momentů i fotek, o které se s vámi budu chtít podělit.

Zatím se mějte jak chcete.
Milujte se a množte se a nevychovávejte děti k obrazu svému.

Pac a pusu

Bez hlavy

Už jsem nějaký ten pátek na světě. Ráda si všímám věcí, které se kolem mě dějí. Jenže poslední dobou z toho začínám být lehce znepokojená.

Možná to není zapříčiněno tím, že by se obyčejné věci stávaly tak děsivými. Třeba jen stárnu a to nad čím se kdysi (jo pozastavte se nad tím, jak o sobě mluvím, jakoby mi bylo 80) moje dětské myšlení ani nedokázalo, natož aby chtělo, pozastavovat, se mi teď jeví tak špatným.

Jo zase jsem hlubokomyslná a hloubavá. Možná bych si měla přečíst něco jako Pratchetta, nebo Kulhánka, aby můj morbidní humor dostal novou mízu.

Víte co ? Právě jsem se rozhodla, že se původním jádrem článku vůbec nebudu zaobírat. Ne že bych vás chtěla zmást nebo tak něco, ale prostě se mi nechce se vrtat v těhlech omšelých, alá "to když já jsem byla v tvém věku" tématem.

Nejsem tak stará a nejsem vůbec negativní. A ano budu si zapírat všechny svoje reálné  vlastnosti.

Všimli jste si, že tenhle post zase nemá hlavu ani patu ? Ani žádnou logickou návaznost či pospolitost ?
A že si odpovídám na otázky, na které by jste se třeba ani nezeptali ?  A že okládám spoustu zbytečných otázek?

Dneska mě to holt nějak baví :)

Sláva mi!

Jsem prostě geniální! Nejlepší a nejdokonalejší člověk na světě!

Ti bystřejší možná již pochopili, že opět užívám svou oblíbenou ironii.

Jsem na sebe řádně naštvaná.

Zkoumala jsem proč se mi v telefonu nezobrazí všechny písničky, které  tam natáhnu. Tak dlouho jsem řešil tuto záhadu, až mi na paměťové kartě (světe zatleskej mým technickým dovednostem) zbyly dvě písně. Juchů!

Tak jsem si postěžovala.
Pac a pusu

Zas jednou okénko do mých pomotaných myšlenek

Rozumím. že je to zase půl měsíce, co jsem nenapsala ani čárku. Jenže jsem zjistila, že to trápí asi jen mě, protože většina mých čtenářů, jak se zdá, jsou Rusové.

Jsem prostě zaneprázdněný člověk! Pořád pracuju, nebo si o svých myšlenkách povídám s kamarády (Ano i takoví blázni, kteří snesou tíhu mých nesmyslů, existujou.)

Ale pak je tu téma, které s nikým neprobírám, protože na to mám moc strachu. Nebo vím, že se mi vždy dostane té samé odpovědi. 

Je to Brno. Ano je to reálný a je to blízko. Čím dál tím častěji kvůli tomu brečím. 

Jenže co bych taky chtěla za odpovědi. Mám kolem sebe samý skvělý lidi, který mi věří a věří i v sebe. "Ty to zvládneš a já tu pro tebe vždycky budu." 

Je to krásný. Nevím co víc bych chtěla. Vždyť mě povzbuzují, snaží se mi zvedat sebevědomí, ale já jako bych byla hluchá a slepá. 

Jako bych někde v sobě slyšela ten malý hlásek, který si tajně přeje, aby někdo řekl, ať nikam nejezdím. Třeba bych si pak uvědomila všechnu svou hrdost, sebejistotu a odvahu. Řekla bych, že jedu. Že to zvládnu. Já. Sama. A myslela bych to vážně.

Pak ten hlásek co je sakra nahlas a křičí "Obejmi mě a pusť teprve až se vybrečím!"

Že bych měla další existenciální krizi ? Zase umělecky trpím, nebo je to tou teplotou, že jsem najednou tak přecitlivělá a rozněžnělá ?

Mír a slávu

Hnutí proti nanologii

Jak jsem tak zkoumala ty významné dny, tak jsem zjistila, že v sobotu byl Mezinárodní den zahradních  trpaslíků.

Tento den má údajně propojit všechny protipóly a názory, co se zahradničení a zahradních dekorací týče. Jistý vědec založil Frontu za osvobození zahradních trpaslíků. Věda se jmenuje nanologie.

Příjde mi že chudáci zahradní trpaslící jsou vlastně oběť! Co na nich má co kdo zkoumat! I trpaslík má duši !
Založíme hnutí proti týrání nevinných skřítků. Skřítci nemohou za to, že jsou rozepře v zahradničení. Chudinkové...

Krátký ale výstižný. Poslední odstavec čtěte s ironickým vnitřním hlasem. Pak vám to bude dávat smysl :)

Pac a pusu

Mezinárodní den objetí zdarma

Pátý červenec bude mým nejoblíbenějším dnem vůbec. Teď jsem se rozhodla. Na tohle datum totiž vychází nejlepčejší mezinárodní den ze všech. Mezinárodní den objetí zdarma.

Pro někoho se to možná rozplyne v překladu. Protože zdarma je dost matoucí. Rozšířenější pojem je Free Hugs.

Hrozně dlouho, už od základky, sním o tom, že bych někde v našem okolí uspořádala onu úžasnou "kampaň". Pár lidí si stoupne na ulici s kartonovým poutačem na objetí zdarma a prostě objímá lidi, kteří o to mají zájem. 

Jen tak. Nezištně. Přátelsky. Pro ten pocit ujištění, že jsme přeci jen lidi a to, že se neznáme neznamená, že si musíme být odcizeni. 

Nikdy nevíme, co koho tíží. Třeba se nechce svěřit nikomu, ale objetí pomůže.

Myslím, že by jsme si zase mohli vzpomenout, že ne všechny věci musíme dělat pro sebe. A že občas není na škodu se zeptat slečny, která pláče na lavičce, co se jí stalo. Mám vyzkoušené, že i ten jeden blbý dotaz umí dodat hrdost a ona kvůli tomu blbci brečet přestane.

Myšlenka krásná. Ale ještě jsem nenašla partu bláznů jako jsem já, aby se mnou do objímací kampaně šly. I když je fakt, že jsem na to poslední dobou pozapomněla ptát.

Možná to bude první věc, co udělám v Brně. Kdo ví . Rozhodně mám další obnovený sen, kterého se jen tak nevzdám.

Nebo to zvládnem naplánovat ještě do letošního pátého ? :)

Pac a pusu a objetí !

10 za posledních pár dní vol.3

1) Zjistila jsem, že umím vypnout mozek (čili tok myšlenek). Jsem z toho nadšená. Méně nadšená jsem z toho, že to nefunguje v tu chvíli, kdy bych moc chtěla.

2) Moje milovaná maminka se rozhodla, že do mě nacpe nejméně všechno to, co máme v lednici. Protože jsem ZASE hrozně vychrtlá a čuměj mi kosti.

3) Po šesti letech v "novém" bytě jsme opět v obležení krabic a neukliditelného bordelu.

4) "Džus" z granátového jablka je pěkně hnusnej.

5) Vodka z bůvolí trávy taky. Ale není to tak hrozný.

6) Dohromady je to fákt mňamka.

7) Asi jsem zlomila myšlenu, že ráda prohrávám. Poslední dobou sama se sebou prohrávám dost často.

8) Rozbřečela jsem se na poště. Přišla mi obsílka, že tam mám dopis z Brna. Natěšeně jsem se tam rozběhla. Otevřu dopis a tam stojí : "Rozhodnutí o nepřijetí". Infarktový stavy přešly, když jsem si přečetla, že se jedná o jiný obor, než na jaký ve skutečnosti přijatá jsem.

9) Až k neuvěření jak velkou radost může způsobit pytlík sušených brusinek.

10) Pozitivní myšlení má svoje hranice. Cynismus je větší sranda.

A dneska to vezmu z gruntu.
Pac a pusu, mír a slávu

Něco jako focení

Řekla jsem, že to tak bude, tak doufám, že se na mě nikdo z účastněných nebude zlobit.

Zažila jsem svoje první oficiální "focení", kdy jsem před objektivem nestála já. Naopak jsem stála a objektivem a snažila jsem se aktérům tak nějak přiblížit, co po nich chci.

Upřímně sem se toho trošku bála. Za prvé vím, že Janička se bála a popravdě nevím, jestli je vůbec rda, že to se mnou absolvovala. Za druhé. Adam je občas trochu dřevo. A za třetí. Neuměla jsem si představit, že budu někomu vysvětlovat, jak se tvářit a jak se cítit. (Myslím si, že se mi to stejně nepovedlo dotáhnout do dokonalosti, ale naštěstí moje děcka byla chápavá.)

Každopádně na konci ty fotky budou, takže můžete soudit dle libosti, jak se to povedlo.

A mám už na Jančku přichystané jiné libosti. Něco co bude pravým opakem těhlech něžných až romantických fotek.

Nebojte se. I o tom předám svědectví. Sakra svědectví? Vždyť budu účastník, né svědek.

Už zase pláácáám :)

Pac a pusu
Děkuju za trpělivost

Deset a introverze

Asi si budu muset přestat povídat s lidma o svých myšlenkách a pocitech.

Jo jasně zní to divně, když to takhle napíšu. Jako by zase přicházela k vládě temná Barborka, ale tak to není.

Tím že již zmíněné sděluji, tak nemám potřebu to ještě vypisovat na blog. A blog trpí!

To jste si na mě všichni už tak zvykli, že pořád slyším, jestli jsem psala, a že už dlouho nebyl článek. Vždyť dřív byly větší odmlky než je devět dní.

No ale tak to tak shrnu. Asi zase bodama, Nebo ne. Uvidíme.

1) Začala jsem nesnášet prudiče dřív než kdy jindy.

2) Hlava káněte v igelitový tašce, není příjemnej zážitek.

3) V deset večer v tomhle teplu, musí člověku zákonitě hrabat.

4) Čím víc postupuje pracovní doba, tím jsem sprostější.

5) Denně si potvrzuji svoji teorii o ženách. V praxi. Na sobě.

6) Asi jsem taky trochu chlap, protože když na mě někdo dlouho mluví a mě to nezajímá, slyším jen takový nevýrazný šum.

7) Smiřuju se s myšlenkou, že znovu otevřu nějakou knihu tvůrčího psaní. Ale jde to pomalu a ztuha.

8) Kdyby to někdo nevěděl, tak jsem přijatá do Brna

9) Tenhle a poslední bod bude naprosto o ničem, ale tak nějak se mi chce naplnit tu symbolickou desítku.

10) Tak desítka no. Čekali jste to ? :D

Pac a pusu

Srpenec

Možná jste zaraženi už názvem článku.

Chci vás totiž seznámit s tím co srpenec vůbec je, jak se do něj dostat a jaké mám letošní plán na srpenec.
Všimli jste si kolikrát jsem to slovo už položila? Jestli ne, tak Vám teď sděluji, že je to proto, aby jste si uvědomili jeho důležitost.

Je to takový magický čas, přesně uprostřed července a srpna. Proto logicky srpenec. Je dlouhý jako každý průměrný měsíc.  Snadný že jo.
Jenže ten zbytek tak snadnej nebude. Musíte s trefit úplně přesně doprostěd. Půlnoc mezi posledním červencem a prvním srpnem. V ten čas musíte být na jednom místě, pak udělat pět kroků dopředu a otevřít časový portál.

Já třeba letos pojedu na dovolenou na Hawaii. Kouzlo srpence je v tom, že nemusíte nic platit. Na vaše vysněné místo se portálem přesunete automaticky. O jídlo se taky starat nemusíte.

A teď ta nejdůležitější věc. Kam že to vlastně máte jít. A to nikdy nikomu nepovím.

Mám nějakou absurdní náladu, tak se omlouvám, jestli jsem někomu vzala iluze o třetím měsíci prázdnin.

5 za poslední dvě minuty

1) Nuda v práci z Vás udělá toho nejproduktivnějšího spisovatele všech dob.

2) Pořád jsem naštvaná na papír politý kafem.

3) Neumím mluvit o věcech, kterých se bojim.

4) Mám pocit že tohle nikam moc nevede.

5) Asi jsem skončila.

To je vše. Jak absurdní.

Slávu a mír

Chci svoje sny

Znáte to. Něco se vám zdá. Probudíte se, řeknete si, že si to musíte zapamatovat. Ale co čert nechtěl, znovu usnete, nebo se vám to během pěti minut naprosto vykouří z hlavy.

Já chápu, že je to normální, ale pro mě, jako "autora" hledajícího inspiraci kde se dá, je to vážně pro zlost.

Vzbudit se s pocitem alá "Sakra to mohl bejt hit minimálně na dvě stě stran, ale zapomněla jsem to."  je to nejhorší co může člověk zažít.

Nejhorší je, že si vždycky pamatuju akorát "Mohl to bejt akční sci-fi román" nebo "Mohla to být vtipná novela o dvou vozíčkářích". Ale i kdyby jste mě praštili, já prostě nevím co se v tom snu dělo. Navíc jsem tak zablokovaná tím, že to v tom snu bylo hrozně husťácký a nenechám průchod fantazii, která by dané téma mohla nějak rozvinout. I kdyby to mělo být jen pro cvik.

Hlavně že si pamatuju sny, kdy moji kamarádi sedí v parku na lavičce a všichni mají v ruce takovéto veliké barevné lízátko a koukají se na mě jako kdybych měla říct něco, co spasí svět.

O snech ve kterých padáte, nebo lítáte, nebo děláte monotónní pohyb celý sen, taky moc nenapíšete.

Bude to s těma dobrýma snama jako s vílama? Když na ně budu věřit, tak budou žít a budu si je pamatovat?

I když na druhou stranu se vlastně hrozně bojím, že kdybych si je pamatovala, tak to jsou ve finále splácaniny všeho možného. A bylo by po bóžování.

Teď se nemůžu rozhodnout.
Jak už jsem psala. Jsem žena :P

Pac a pusu

ŽENY

Dnes příjde na řadu další vážná a závažná úvaha. No dobře. Možná nebude ani jedno, ani druhý, ale jsem si jistá, že ji napíšu.

To je dobrej cíl. Hlavně po krůčkách.

Přemýšla jsem nad sebou jako nad ženou. (Divný, co?) A od sebe jsem se dostala i k ostatním ženám a snažila jsem se to nějakým způsobem rozvinout a došla jsem k závěrům asi docela běžným.

Ženy jsou sladká, mírumilovná a něžná stvoření. Dokud je nenaserete.

Ženy jsou empatické a milující. Pokud je nenaserete.

Jsou vyrovnané, sebevědomé a cílevědomé. Než dostanou menstruaci.

Ženy jsou často zmateny svými city, nebo pocity. Dokud je nějakej blbeček nenasere. Nenávist a vztek se rozpoznává snadno.

Ženy jsou krásné, upravené a elegantní. Ano možná jste to čekali. Dokud je nenaserete. Potom brečí, křičí a perou se.

Myslím, že nemusím pokračovat. Tak nějak tuším, že už to všichni pochopili. Prostě nás neštvěte :)

Potřebovala jsem se nějak odreagovat.

Teď jsem smazala omluvnou větu, protože se nemám za co omlouvat. Sakra je to můj názor. Jo dneska jsem náladová. No a? Jsem žena.

Mír a slávu děcka

Jak jsem to zkoušela s učebnicí kreativního psaní

"Nalijte na čistý papír trochu onoho božského nápoje, který nazýváme kávou. A popiště co vám to připomíná."

Mmmm, politý papír od kafe? Ne tak se soustřeď. Přece to nemůže bejt tak těžký. Tak jo trochu s tím zakvrdlám, ať to nevypadá jen jako kaňka. OK. Teď je to rozlitá kaňka.

Chvíle přemýšlení o tom, do čeho jsem se to zase pustila.

No dobrý, navrtala ses do toho tak. Trochu zapojit pravou hemisféru a půjde to samo.

Po myšlence o hemisféře, jsem se snažila soustředit na svou pravou polovinu hlavy, abych zjistila, jestli se třeba nezahřívá víc než ta levá, když se na ní soustředím.

 Jasně! Ta kaňka vypadá jako zajíc ! Malej ušáček, ňuňánek. Ťuťů, pojď ke mě zajíčku. 


Jasně.  Tohle už je malinko přehnaná fantazie. Možná hraničí už i s nějakou duševní pochurou, či psychotropními látkami. 


Měla bys to brát seriózně holka. Děláš to nejen pro kamarády, kteří čtou tvůj blog, ale hlavně pro sebe!


Chvíle pro zklidnění mozku. Především pravé poloviny.

Že se na to nevykašlu. Papír od kafe? Takový plejtvání!

Pocintaný, teď už i zmuchlaný papír letí do koše.


Podívám se na další úlohu.


"Zmuchlejte papír a popište co vám připomíná vzniklý obrazec."

K***a, kašlu na to! Takový ničení našich lesů.



Pac a pusu

Niterné úvahy

Dneska bude článek hodně o úvahách, které se mi za poslední tři dny připletli do cesty. Možná jen o jedné úvaze. Nevím. Jak mi zbyde čas a stránka.

U piva mě napadla zásadní životní otázka. Proč vlastně pijee alkohol? Je to forma sociálního chování, nebo si prostě potřebujeme jednou za čas (někdo i častěji) vymejt hlavu ? Je to způsob jak relaxovat, nebo jen nechceme být terčem téměř vyděšených pohledů a otázek na téma "Jaktože nepiješ?"

Bohužel jsem sama v sobě nenašla odpověď. Sama si dám pivo, protože mi chutná, ale po třetím se sama sebe ptám, proč že jsem to vlastně udělala, když už cítím první známky opilosti? Proč jsem si po tom třetím pivu dala ještě rum ? Neumím si na to odpovědět. Vím, že mě do toho nikdo nenutil, ale stejně jsem to udělala. Nebylo mi špatně, ale vím, že jedno pivo by zahnalo tu chuť kterou jsem na něj měla a to by stačilo.

Druhá úvaha s tím úzce souvisí. Nevím jestli to tak bylo vždycky, nebo jse to začala vnímat až teď někdy v poslední dobou. Ale mám pocit, že naše generace je hrozně přístupná závislostem. Na alkoholu, drogách, nebo i na banalitách, jako jsou vztahy, mobily, gumové kačenky, plyšová zvířátka. (Jo chápete to správně, kdybych pokračovala v téhle řadě, na konci by bylo něco naprosto infantilního.)

Je to tak, nebo je to jen můj subjektivní pocit a pokroucenej pohled na společnost jako takovou ? 

Pak jsem dumala nad štěstím.Je pravda, že každý vnímá štěstí jinak. Někdo jako jasnou veličinu, někdo jako abstraktní nedosažitelnou věc pro hlupáky, kteří si neumějí jít za svým a spoléhají na  štěstí. 

Já jsem se zamyslela nad těmi věřícími.

Občas štěstí vyhrožují. Ale co když je štěstí jen vystrašená malá osůbka, která se při vzteku stáhne do kouta?

Někdo se s ním snaží se štístkem flirtovat. Jenže "Neznáme se odněkud?" ani "Je ta židle volná." prostě nezabírají. Napadlo vás někdy, že je štěstí třeba věrný partner? Nebo je po těžkém rozchodu a nemá na to náladu.

Je to jen můj názor, ale podle mě bysme neměli být na štěstí tolik závislí. Nesvádět na něj naše chyby. Možná když ho necháme být, tak příjde samo.

Dneska ne moc vtipně, ale přece. 

Mír a slávu :)

Nudný začátek, epesní závěr

Co si budeme povídat. Snažila jsem se to v sobě nějak popřít, ale dneska to vyplavalo na povrch jako leklá ryba.

Tak si ráno vstanete a pobolívá vás břicho. „To je z hladu, v pohodě, za chvíli se najím.“ Ale když si vzpomenete, že jste měli vydatnou večeři, po ní ještě jogurt, tak vám to dojde a už není proč si hrát na tvrďáka.

Jsou to prostě nervy. Nervy, který se snažím schovávat za nervozitu z naprosto jinýho důvodu. Obavy z hokeje, obavy z kamarádovi maturity. Jasně že jsem měla a mám obavy, ale rozhodně nijak nezastiňují ty, který se mi v hlavě perou jako hooligans na louce za stadionem.

Ne jen že jsem nepřestala pochybovat o správnosti svých rozhodnutí, co se Brna týče, ale navíc jsem si na to nabalila další. Dokonalost sama.

Zítra mají do světa vyrazit oficiálně nedefinitivní výsledky testů. A já nějak dumám nad tím, co je pro mě lepší možnost.
Varianta A
Napsala jsem to špatně a já budu vědět, že prostě na minimálně další tři roky zůstanu v tomhle kraji. Maximálně budu velmi a velmi a velmi překvapená, když mi v půlce červenci dorazí dopis, který mi oznámí moje přijetí.
Varianta B
Napíšu to líp než minule. Ale pořád nebudu vědět na čem jsem. Sice budu mít analýzu toho, jak daleko jsem od nejlepšího, co si Masarykovu univerzitu nastavil jako prioritní školu. To ano, ale pořád nebudu vědět na čem jsem, protože od loňska se změnili  hodnoty jednotlivých zkoušek. Takže to nemůžu ani porovnat s výsledky z minulých let. Tak se budu až do sedmého měsíce v roce nervovat a to i přes to že jsem to napsala dobře. Vždycky tam bude takovýto co kdyby. A ve finále to bude pro mě v červenci ještě větší rána, protože to “co kdyby“ bylo pořád malý.

Takže první varianta zní jako dobrý nápad. Radši si pobrečet trochu teď a případně být příjemně překvapená, kdyby to náhodou prošlo. Jenže je problém, že se svých snů nějak nechci zvdávat tak lehko.
Bude to se mnou ještě zajímavý. Tak se těšte.

Omlouvám se za spoustu zvláštních přirovnání. Hodně mě ovlivňuje literatura, kterou čtu. Čili se bojím dne, kdy se zase pustím do nějakého hrozně zamilovaného a hrozně erotického románu. Doufám, že nikdy nebudu psát o kopích a jeskyních lásky. Už jsen to, že jsem to napsala teď ve mě vzbuzuje další zvláštní zájem o moje psychické zdraví.

Už zase plácám nesmysly. Ale to znamená, že jsem to já!
Tak nebrblejte a běžte dát pusu mámě a domácímu mazlíkovi.
Proč ? Jen tak. Oni vás taky mají rádi :)
Šmarjá já nějak nemůžu skončit. Nějak s mi ještě nechce loučit.
Ok, budu tady psát dokud prostě neusnu.
Začíná mi to připomínat samomluvu.
Jasně psaní je samomluva, ale já dělám jako když si s někým píšu.
Samopisálkovství.
Nová nemoc, kdyby to někdo nepoznal.
Už bych toho měla nechat?
Už je to moc dlouhý ?
Nemyslím si. Jedeme dál. Spát se mi ješě nechce.
Jak jsem na to pomyslela, tak se mi chce hrozně zívat.
Já to vydržím. Jsem velká holka.
Sakra. Nepovedlo se.
Fajn tak já už toho teda nechám no.

Kecám :D

Ne teď už naprosto vážně.
Mír a slávu :))

10 za posledních pár dní podruhé

Tak jsem zjistila, že psaní svých poznatků z posledních dní, formou deseti bodů je vlastně zábava. Nemusím vymýšlet přechody mezi myšlenkami. Nemusí to logicky navazovat. Nebojte se. Jakmile narazím na téma, které bude stát za  komplexnější článek, nebudu váhat, ale bohužel tomu tak teď není.

1) Z hokeje jsem víc vynervovaná, jak z čekání na výsledky příjmaček. (Abych to upřesnila. Probíhalo to pouze asi 3 hodiny po zápasu s Kanadou. Nyní je nervozita z výsledků, lehce nahrazena nervozitou jak kamarádovi dopadne didaktický test, který píše už potřetí.)

2) Po letech jsem znovu objevila džíny a překvapivě to není tak špatný.

3) Odvykla jsem si zkoušet nový věci a hodlám to radiálně změnit.

4) Nakonec vždycky zbyde máma a ti praví kamarády.

5) Peníze patří do nějakých zodpovědnějších rukou, než jsou ty moje.

6) Začínám mít strach o svůj psychický stav. Začínám se v těch knížkách, kde mozky nechávají na stěnách abstraktní umění, nějak vyžívat.

7) Jsem extrémista.

8) Neumím specifikovat svojí nejlepší a nehorší vlastnost. V obou případech tvrdím, že je to upřímnost.

9) Měním pohled na svůj životní cíl podle toho, co zrovna zažívám. Změna může proběhnout i v řádu hodin.

10) Těhlech deset punktů jsem si začala psát do zápisníčku s myšlenkou "Mám dva pocity. Napíšu si to, ať to nezapomenu." Pak jsem ale sfoukla všechno najednou.

Poznámka autora. Nechtěla jsem to uvádět jako jedenáctý bod, nebo to vtlačovat po tom desátém. Ale překvapivě jsem to tak rychle sesmolila po sexu. Takže děcka. Sex otevírá mysl.
A teď se budu modlit, aby to nečetla nějaká dvanáctiletá slečna s hrozbou propadnutí z matematiky. Kdyby ano, tak to milá slečno není návod k tomu, aby ses nechala připravit o panenství. Věř mi. S matikou, ani jiným učivem (Snad kromě anatomie, ale pokud jsi ona dvanáctiletá dívka, tak zapomeň, že v týhle závorce bylo cokoliv napsáno.) sex nepomáhá.

Tak už bych měla přestat plácat.
Pac a pusu

Strach, stres a retrospektiva

Není, věřte mi není, nic horšího než nervozita.

Spousta z vás to zná. Bude teď maturovat, čeká vás těžký zápočet, vystoupení, prezentace, rozhodnutí v práci...

Já se bohužel stresuju o to víc, že vím, že tohle je moje poslední šance. Další termín Masrykova univerzita v Brně neuznává. Hrozně mě to tíží.

Navíc mě štvou slečny, které se chlubí jak to napsali na 89 percentilů. OK chápu třeba na to tvrdě dřely, nebo mají dáno od Boha.

Ale já z hůry mám asi jiný dispozice a nechci celý dny sedět na zadku a učit se - ne že by jsem to nezkoušela = nejde to. Mám taky jiný povinnosti, navíc chci žít.

Na druhou stranu se sama sebe musím ptát. Bude to taková katastrofa, když mě do Brna nepřijmou ? Možná to ani podvědomě nechci. Proto jsem se nedostala ani loni nevím. Když to vezmu kolem a kolem, tak tím že se nebudu stěhovat 317 km ( 3 hodiny 20 minut za předpokladu, že na silnicích a dálnicích bude stejný stav jako 7.5.2014 ve 20:30) autem, 227 km (něco kolem dvou dní, za předpokladu, že bych se ani jednou nezastavila a udržovala konstatní rychlost), 340 km ( 4 hodiny 50 minut) vlakem, nebo 261 km (6 hodin 18 minut) autobusem, vlastně nic neztratím.

(Tááák a teď pěkně zapátrejte v textu co jsem vám chtěla říct, než jste se ztratili v těch číselných údajích, které jsem hledala přesně tři minuty a padesát sedm vteřin.)

Budu tady s rodinou, s kamarády, s přítelem. Možná se časem i smířím s tím, že nebudu studovat obor, který jsem si vysnila.

Teď nastává ta otázka proč jsem se teda do Brna vůbec hlásila  proč tam vůbec tak moc chci. Tak především je to obor. To je pro mě jasná věc. Další je že nechci do Prahy (kde bych daný obor taky mohla studovat). Ale pak jsou tu tři nezanedbatelné, nevím jak to nazvat fakta, proměnné, nebo tak něco. 

1) Chci konečně jednou udělat něco pro sebe. Něco o čem dlouho sním a nemá to žádnou materiální hodnotu.

2) Chci vytřít zrak všem, kdo mi říkali, že to nezvládnu, že na to nemám. Možná to netvrdili, ale jsem si naprosto jistá minimálně desíti lidmi, kteří se na mě tak koukali.

3) Nechci zklamat ty lidi, který ve mě věří. Já vím, že nebudou zklamaní, nebudou mi nic vyčítat. Vím to, ale i tak bych to moc chtěla i pro ně.

Je vlastně zvláštní co mě přivedlo k tomu vybrat si právě Brno. Nevím jestli jsem o tom už někdy nepsala, každopádně se mi to teď prostě chce napsat, tak to udělám.

Jednoho večera v práci, jsem šla s hostem za svými povinnostmi (Zní to jako kdybych byla prostitutka. Ano, pracuju ve službách, ale né tohoto typu.) a jak jsme si tak povídali o počasí a o práci, přišla řada na téma studium. Tehdy jsem byla teprve na konci třeťáku a tak jsem nebyla ještě pevně rozhodnutá, co že to vlastně chci studovat (co chci v životě vlastně dělat nevím doteď). Říkala jsem pánovi, (hrozně mě mrzí, že nevím jeho jméno) že nejspíš zůstanu v Liberci, že jsme na tom dost finančně špatně, a že nechci aby mě mamka dotovala někam na dálku. Přesvědčil mě, že si nemám dávat malý cíle, že ve větších městech jsou příležitosti pro studenty. I kdybych si měla vydělat jen na zaplacení kolejí. Když jsem mu řekla, že do Prahy ale nechci, tak mi navrhnul ať se jedu v létě podívat do Brna, doporučil mi motivační literaturu a už jsem v tom byla až po uši. 

Tuhle frázi už moji kamarádi slyšeli stokrát, ale já jí napíšu znova, protože si myslím, že je stále pravdivá. Kdyby do mě tenhle pán deset minut hučel, ať skočím z okna, udělám to. Takhle přesvěčivýho člověka jsem ve svým životě doopravdy ještě nepotkala.

A vidíte to? Myslela jsem si jak si pomůžu tím, že se tak trochu vypíšu a ono prd. Je skoro půl desátý a místo toho, abych se na ty testy vyspala do růžova, tu sedím a píšu.

Tak snad radši pac a pusu.
P.S. Obdivuju všechny, kdo článek dočetli až sem a neusnuli během toho.

Linky, řady, řádky...

Zamysleli jste se někdy nad tím, jak řádky, případně řádky, ovlivňují náš život ?


Sama jsem k těmto úvahám přišla přes naprosto jednoduchou věc. Jak vlastně lidstvo přišlo na to, že budeme psát v řádcích? Je jedno jakým hovoříme nebo píšeme jazykem. Když se na to podívám trochu z dálky, tak je jedno jestli se jedná o latinku, azbuku, arabské písmo, nebo čínské symbolové písmo. Vždycky píšeme v řádcích.


Vzniklo to logicky? Třeba když zemědělci zjistili, že je jednodušší dát plodiny do řady, než je zasadit jak je napadne? Je možné, že by naše písmo taky nikdy nevyrostlo, nebo se spojilo v nerozluštitelnou změť kořenů?


Proč se říká,že má někdo nalinkovanou budoucnost? Čistě proto, že když věci dáme do řádku, mají nějaký stanovený řád? 



I kdybych přišla na důvody, proč tomu tak je, asi nenajdu způsob jak se tomu vymanit. Protože i kdybych zavedla systém, že by se četlo do kola, tak bych mu musela podřídit celou společnost, což znamená, že bychom byli u toho samého problému. Naše sešity, pole i životy by byli nakroužkované.


Jasně, kdybych to dělala sama, tak je to určitě nějaký znak anarchie, ale je tomu už přizpůsobený celý svět. Nebo někdo víte jak donutit Word aby psal do kola? Kdyby jo, dejte mi vědět J Mohla by to být zábava.

Volejme sláva!

Tak jo. Děsivě děsivý začíná být moje žití v práci. Miluju to tady. Miluju ty lidi, tu přírodu, tu atmosféru. Jen začínám mít pocit, že jsem jen já, kuřata a mravenci. Jasně přes den jsem v kontaktu s lidma, ale o to jsou večery horší.

Podívám se na seriály který mi během týdne utekly, občas něco nafotím, snažím se učit, ale sama. Asi nebudu takovej samotář a introvert jak jsem si myslela.

V těch chvílích se projevuje moje temné já. Hloubá, vzpomíná. A pak ty myšlenky v hlavě zůstanou a já tu tiše pláču.

Vzpomínám na dětství, které bylo v podstatě hrozně super. Jenže. Babičky už se na to všechno koukají zhora, táta už je spíš otec a s maminou se chtě, nechtě tak nějak míjím.

Vzpomínám na kamarády, se kterýma jsme devět let byli nerozluční. Teď mě ty lidi buď nepoznají, nebo mě účelně nezdraví.

Vzpomínám i na střední, která nebyla růžová, ale vždycky jsme se uměli semknout, když nám teklo do bot, nebo se děla nějaká nespravedlnost.

Vzpomínám na moje nevydařený vztahy - na ty spíš s úsměvem. Nedávno jsme potkala kluka se kterým jsem randila asi měsíc ve třinácti. Pověděl něco jako "Jé ty už máš prsa!"

Přemýšlím i nad tím, co kdybych ve své minulosti udělala něco jen malinko jinak. Jak by to asi změnilo mojí budoucnost. Byla bych teď tady a psala tenhle blog? 

Jasně. Co si budem nalhávat. Ve svý podstatě mám teď nejšťastnější období svýho života. Mám stabilní rodinu, která mi dává lásku. Mám pár přátel, o kterých vím, že kdybych se topila - odpusťte mi ten výraz- ve sračkách, tak budou hledat cestu, jak mě z nich dostat ven. Mám práci která mě baví a určitým způsobem mě naplňuje. Mám přítele, o kterým nesmím napsat nic pozitivního, protože by to vedlo k něčemu hrozně sladkýmu a klišoidnímu a nechci aby si myslel, jakej je pán světa. 

Jenže ta temná modrovlasá potvora v mý hlavě mi neustále podstrkuje myšlenku "Co kdyby to mohlo být ještě lepší?"

Na druhou stranu možná dobře, že to dělá. Říká se, že jakmile člověk začne být spokojený s tím co dělá, jak se má a tak, tak přestane budovat nové sny a cíle. Prostě zamrzne. 

Ta asi třikrát hurá mým plačtivým stavům ! :)

Pac a pusu

10 za posledních pár dní

Tak fajn. Měla jsem hrozně super nápad, ale zjistila jsem, že to vůbec není pravda.

Tak nechám toho, že bych vymýšlela něco hrozně super a budu prostě popisovat poznatky posledních dnů.

1)  Jsem stále hrozně ráda, že jsem v práci.

2) Jsem hrozně ráda, že vím, že mám skutečné kamarády

3) Asi jsem těhotná. ASI! Ale dělám si z toho pořád srandu, takže asi ne.

4) Po 12ti hodinách v práci je smích nejlepší kámoš.

5) Lidi, který vypadají sympaticky, můžou být taky prudiči.

6) Miluju skupiny tatínků a dětí. Tatínci pijí, děti se ztrácejí.

7) Utvrdila jsem se ve své lásce ke Slovákům.

8) Až začne MS v hokeji (Juchů! Devátého je brzy, devátého je brzy.) bude se mnou k nevydržení.

9) Došlo mi že nevím proč se raduju, když 9tého jsem v práci.

10) V dětštví nenáviděné gumáky, jsou taky kámoš.

Jsem suchar?

Pročetla jsem si starší příspěvky a jsem sama sebou zhrozena. Jaktože jsem dřív sršila ostrovtipem a teď nic. Stává se ze mě suchar! Pomoc !!

Napadlo mě, že bych každý týden mohla vymyslet vtip, ale na tohle asi nikoho neutáhnu.

Pak mě napadlo, že bych mohla přeorientovat blog a z psaní na videa. Ale ruku na srdce. Nevím o čem by to bylo. Není na mě moc vřelý pohled. A kdo by to sakra poslouchal ?

Taky jsem neodolala nápadu, že bych se stala fashion, nebo beauty blogerkou. Ale. Já, ta která nosí už 14 dní do práce stejný kalhoty (Už jsem je prala. Aby nevznikla nějaká mystifikace, či pomluvy)?  A móda. No řekněme, že si tak asi umím představit co to znamená a i když si myslím, že se někdy vymykám klasickému českému stylu ´tričko a džíny´, tak rozhodně neholduju trendům . To co občas zahlédnu na molech mi připadá spíš jako vtip.
Beauty sféra by mi až takovej problém nedělala. Jenže taky na to nemám náladu denně. Navíc nejsem člověk co by nakupoval kosmetiku na kila a měl toho plné šuplíky. Za prvé jsem chudá a za druhé nemám pocit, že bych toho potřebovala víc než mám. Navíc se mi nechce tak často ukazovat obličej.

Já vlastně nevím kam bych tenhle blog zaškatulkovala. Píšu tady nesmysly, čte to málo kdo. Občas se mi povede něco vyfotit. Jako nejvíc bych to přirovnala k lifestylovým blogům(nebo deníkovým blogům). Jenže taky tak nějak vybočuju. Nefotím jak jím v restauracích, ani co snídám. Nepopisuju každý výlet do Horní Dolní, kde jsem byla. Neukazuju vám kde nakupuju(Co taky fotit v Lidlu a Bille, že jo). Moc necestuju.

Sice z toho dělám hroznout trágu, ale já jsem vlastně šťastná, že nemám škatulku, kam bych zapadala.

A takhle je to se mnou pořád. Je to výchovou? Já si totiž nepamatuju, že by mi kdy mamka vštěpovala jak jsem výjmečná ( Jen když jsem plakala, že jsem divná :D  A to jsem jí stejně nebrala moc za slovo.), že vybočovat je dobré. Možná jsem si teď uvědomila ten pravý důvod. Mamka tu vždycky byla. Nejlepší vzor ze všech. Silná za každé situace, hrdá a taky trochu odlišná. Ne jako já. My jsme každá svým způsobem.

Už jsem se zase ztratila v tom, jaká byla původní myšlenka. Jo. Bylo to vtipný ? Já si to po sobě přečtu až tak za týden. A to ještě jestli vůbec.
Obávám se že spíš ne, ale já se zlepším. Slibuju. Nebo se o to aspoň budu náležitě snažit.

Mír a slávu

Mozková aktivita = 0

Asi jsem špatný blogger. Jsem v práci a tudíž mě vůbec nenapadá o čem bych tak mohla psát. Doufám, že si to něpřečte některá z mých oblíbených bloggerek (jako by na to měli čas a náladu :D), které tvrdí, že inspirace je všude kolem nás. Stačí se jen správně dívat.

Tak jako tak je to zvláštní, protože blog jsem začala psát loni v srpnu a to jsem taky normálně pracovala. Takhle. Mám pocit, že veškerou mozkovou aktivitu vkládám do práce a ve finále nejsem schopná večer dělat nic jiného, než shlédnout, jak jsou moji kamarádi hrozně nešťastní na facebooku, případně si přečíst (od jiných lidí), jak je nešťastnej můj přítel, nebo si něco přečíst.

Je to hrozně smutný, ale mám pocit, že článek právě skončil. Fakt úplně prázdno. Stěžovat na práci si nechci (můžu bejt ráda, že vůbec nějakou mám), zas tak podivní jedinci, o kterých bych chtěla psát taky nepřijeli...
Prostě nevím.

Tak asi pac a pusu no :)

Bóórn tu bí vááááájd

Už jsem zase dlouho nic nenapsala. A tak jsem tu! Dnešek je dnem změny. Dnes změním vaše životy!
Uf. Zním jako diktátor. To nic. Hodně samoty člověku nepřidá.

Chtěla bych vám přiblížit zážitky posledních dnů.
Totiž bod jedna. Začla jsem pracovat. Na stejném místě jako loni. Nechci být nostalgik, nebo překypovat sentimentem, ale i přes všechny okolnosti (jako že většinou pracuju jen tři hodiny denně, nebo jsem až nezdravě často sama) mi to tu chybělo. Staré tváře, staronové prostředí. Paráda. Nemůžu se práce nabažit.

Bod dva. Ten bude krátký. Zjistila jsem, že dánština se nepodobá žádnému mně známému jazyku. To je všechno. Jen bych možná doplnila autorskou poznámku, kterou si doufám nepřeloží žádný Dán. Nevymyslel jejich jazyk nějaký mimozemšťan ? To se fakt nedá.

Třetí poznámku bych chtěla taky zestručnit, ale nejsem si jistá jak moc se mi to povede. Prostě jak jsem tu sama a některé možnosti (jako internet) jsou lehce omezené. Tím se stávám vynalézavým a kreativním člověkem. Mnoha mých kamarádů, kteří sledují modrý život o tom vědí. Ale i přes to dám pak dolů fotky, protože jsem na sebe velmi pyšná. Vždycky jsem totiž byla názoru, že nejsem moc kreativní člověk. Ale znáte to. Když je člověk v úzkých.
Malá soukromá oslava a vítězný taneček. Moje samochvála nedosáhla ani k deseti řádkům.

Další na programu je moje momentální čtivo. Znovu jsem objevila (asi kvůli návalu té nostalgie) Noční klub od J. Kulhánka. Miluju to ! Kdo nezná, doporučuju minimálně vygooglit a pokud je to váš šáek kávy, následně přečíst.
Nepamatuju si, kdy bych nějakou knihu s třistatřiatřiceti stranama přelouskala během dvou a půl dne. A to jsem prosím pěkně byla v práci a pa i s kamarády. Má to ale i jednu nevýhodu. Zdají se mi sny, jak zabíjím lidi, jsem upír a jsem Noční klub.

Poslední soukromou poznámkou bylo něco, ale jelikož jsem se mipři pádu toho super internetu půlka článku smazala, tak to necháme být. Jen bych se zbytečně rozčilovala. Po třetí.

Chtěla jsem přidat svoje vynálezové i jiné fotky, ale asi to nechám na jindy. Protože jsem se po třetí naštvala. Na internet. Neřád jeden.

Mír a slávu
Ave já (jak bych řekl můj bratr)

Píseň na každý den

Nezní to jako název nějakýho raně komunistickýho televizního pořadu ? No nic.

Při tom všem hlubinném zkoumání mé duše a mimo jiné i kritik posledních vydaných alb, jsem došla k závěru, že asi každý máme nějakou písničku, nebo play list k určitým duševním stavům, či k činnostem.

Tak jsem se chtěla podělit o svoje písně, které využívám k něčemu, nebo mi něco evokují.

Možná pro někoho bude tenhle článek úsměvný, pro někoho možná kontroverznější povahy. Zvláště v jednom bodě.

Písně na radost a vyrovnaný stav mysli

Tak tahle kategorie obsahuje vlastně všechno. Všechno co poslouchám v rádiu, co mám v telefonu, co kde slyším. Tohle nejde moc konkretizovat. 

Uklízecí písničky

Tak tohle máme s mamkou jasné. Když je velký úklid, tak zarychtujeme všechny dveře a okna, aby se za nás brácha nemusel stydět a točíme do kola tři cdčka Lucie Bílé. Zpíváme/křičíme, tančíme a uklízíme. Najednou to jde výborně od ruky. 

Učení a muzika

Patřím k těm lidem, kteří nesnáší ticho při učení. Prostě potřebuju "kulisu", abych se mohla soustředit. Docela jsem si o tom něco četla, protože mi pořád nešlo do hlavy proč to tak je. Zjistila jsem, že je to tím, že jsem se většinou učila na poslední chvíli před písemkou ve třídě plné hlučících spolužáků. V tom extrémnějším případě jste se během opakování látky museli vyhýbat předmětům létajícími nad vaší hlavou. Jenže konkrétní písničky mě při učení ruší. Zpívám si, nebo poslouchám text. Takže jsem přišla na perfektní způsob. Poslouchat melodie. Pro někoho možná bude vážná hudba, ale já mám nejradši soundtrack z animáku Jak vycvičit draka.

"Nakopnutí"

Často mám takovou náladu nenáladu, kdy mi není smutno ani veselo, nic se mi nechce. To prostě potřebuju povzbudit. Mě k tomu účelu perfektně složí už pár měsíců BOMBY. Je to správně energická skladba, přitom správně uhozená. Do těchto náladových podmínek naprosto perfektní.

Smutek až deprese

Znám hodně lidí, kteří se vyžívají v tom, že si pustí naprosto temnou muziku. Nemůžu říct, že bych na tom byla úplně opačně. Já se nořím do ticha. Sama se svými myšlenkami. V tu chvíli si prostě vystačím.

Sex

Nejsem zastánce ploužáků a svíček a všeho toho zbytečnýho pozlátka kolem. Jsem v podstatě celkem skromná. Protože po pěti až deseti minutách je mi naprosto jedno, co hraje. Nebo jestli vůbec něco hraje. V pravěku taky neměli iPody a zvládali to.

Masturbační play list

Hodně jsem přemýšlela nad tím, jestli sem tenhle bod přidávat. Přeci jen je to dost intimní a osobní věc. Ale myslím si, že nedopsat sem tenhle bod, by bylo zatajování pravdy. A o tom tenhle blog není. Prostě se vyjádřím. Chápu, že ne všichni mají své písně  sebeuspokojování. Není to žádná úchylka. Často si vystačím se svojí vlastní fantazií. A tady a tady jsou teď mimo jiných moje oblíbené skladby. Není to tak, že bych si ujížděla na tom exotickém frajerovi. Jde o to, že někdo dokáže napsat písničku tak nabytou sexem a přitom ne vulgární. Navíc si u těla trochu ujíždím na těch hrátkách s akustickou kytaru. Zkrátka mi ty písničky přijdou boží. Hlavně pro tu chvíli.

Tak doufám, že jsem na nic nezapomněla. Jen mě nesuďte! :D

Mír a slávu děcka :)

USE YOUR BRAIN, PLEASE

Kdo jsme někdy nechtěli být slavní? Nebo aspoň oblíbení v určitém okruhu lidí?
I když jsme to třeba neřekli, tak jsme někdy chtěli být profesionálním sportovcem, astronautem, zpěvákem, nebo pokud budeme trochu při zemi, tak aspoň princeznou.

Neříkám, že na snech je něco špatného. Ani omylem. Sněte!

Bohužel lidi dělají spoustu věcí proto aby byli slavní. Což podle mě není úplně ten správný směr. Měli bysme dělat věci, které nás baví, jednoduše protože nás baví.

Co si budeme povídat, když děláme věci jen pro slávu, je to vidět. Nikdy jsem neviděla člověka, který by se chtěl stát astronautem. Ani nevím jaké k tomu musí splňovat podmínky. To stejné u sportovců a princezen. Tak se zaměřím na něco co "znám". Nebo jsem schopná vypozorovat.

První skupinou budou bloggeři/ky (potažmo youtubeři/ky). Každé začátky jsou těžké. Chápu, že hned ze začátku člověk nemá techniku a třeba ani znalosti, aby si udělal krásný vzhled blogu a natočil něco zrcadlovkou za 20 tisíc. To ale neznamená, že to nemůžeme dělat s láskou a trochu nad tím přemýšlet. Vážně miluju, když si čtu recenzi na produkt, který si chci koupit a místo osobního názoru vidím jen zkopírované to, co o výrobku na oficiálních stránkách uvádí výrobce. Navíc je u toho plácnutá nějaká super rozostřená fotka (i mobilem se dá fotit kvalitně). V horším případě na mě vykoukne promo obrázek nějaké super modelky s vyphotoshopovaným zářícím úsměvem, jak drží nejnovější kartáček na zuby (uvádím jen příklad :D).
Nebo když se dívám na youtube a tam slečna 40 minut vypráví o jedný věci. U toho odbíhá, telefonuje... Po pěti minutách mě to přestane bavit. Přirozeně. Chápu, že slečnu zřejmě nikdo nenaučil stříhat videa a programy na jejich úpravu jsou drahý. ALE. V době googlu se mlžeme za chvilku naučit všechno. Sice né jako mistr, ale naučíme se to. Navíc existuje spoustu volně dostupných programů, tak proč?!

Další skupinou jsou muzikanti. Nebo "muzikanti"? Nechci nikoho kritizovat. Každému se líbí něco jiného. Každej máme jinej hlas. Odlišný dovednosti hraní na hudební nástroje. A takhle bych mohla pokračovat až do nekonečna. Ale když pominu veškeré pěvecké soutěže, kterými nás teď krmí televize, tak proč mi to děláte lidi ? S tou největší radostí, bych si poslechla někoho nového, neokoukaného a tím že bych zmáčkla ten palec nahoru, bych mu možná pomohla prosadit se. ALE už zase je tu to ALE. Když vám telefon, notebook, nebo jakékoliv jiné záznamové médium nenahrává kvalitní zvuk, tak proč si nepůjčíte něco od kamarádů? Nikdo netvrdí, že svůj první cover musíte nahrát ve studiu, ale jak mám soudit hudební projev, když mě neuvěřitelně rozčiluje praskání, nebo hučení v pozadí?

Nikoho tímhle článkem nechci ponižovat. Jen vás prosím lidi. Dělejte to co vás baví. I když se tím neproslavíte, nebo vás někteří budou možná ponižovat, nenechte se zastrašit.
A pokud jste to ještě nenašli. Nevzdávejte to, hledejte. Nic se neděje.

Jen mě netrapte. Prosím.

S láskou