Bez hlavy

Už jsem nějaký ten pátek na světě. Ráda si všímám věcí, které se kolem mě dějí. Jenže poslední dobou z toho začínám být lehce znepokojená.

Možná to není zapříčiněno tím, že by se obyčejné věci stávaly tak děsivými. Třeba jen stárnu a to nad čím se kdysi (jo pozastavte se nad tím, jak o sobě mluvím, jakoby mi bylo 80) moje dětské myšlení ani nedokázalo, natož aby chtělo, pozastavovat, se mi teď jeví tak špatným.

Jo zase jsem hlubokomyslná a hloubavá. Možná bych si měla přečíst něco jako Pratchetta, nebo Kulhánka, aby můj morbidní humor dostal novou mízu.

Víte co ? Právě jsem se rozhodla, že se původním jádrem článku vůbec nebudu zaobírat. Ne že bych vás chtěla zmást nebo tak něco, ale prostě se mi nechce se vrtat v těhlech omšelých, alá "to když já jsem byla v tvém věku" tématem.

Nejsem tak stará a nejsem vůbec negativní. A ano budu si zapírat všechny svoje reálné  vlastnosti.

Všimli jste si, že tenhle post zase nemá hlavu ani patu ? Ani žádnou logickou návaznost či pospolitost ?
A že si odpovídám na otázky, na které by jste se třeba ani nezeptali ?  A že okládám spoustu zbytečných otázek?

Dneska mě to holt nějak baví :)

Sláva mi!

Jsem prostě geniální! Nejlepší a nejdokonalejší člověk na světě!

Ti bystřejší možná již pochopili, že opět užívám svou oblíbenou ironii.

Jsem na sebe řádně naštvaná.

Zkoumala jsem proč se mi v telefonu nezobrazí všechny písničky, které  tam natáhnu. Tak dlouho jsem řešil tuto záhadu, až mi na paměťové kartě (světe zatleskej mým technickým dovednostem) zbyly dvě písně. Juchů!

Tak jsem si postěžovala.
Pac a pusu

Zas jednou okénko do mých pomotaných myšlenek

Rozumím. že je to zase půl měsíce, co jsem nenapsala ani čárku. Jenže jsem zjistila, že to trápí asi jen mě, protože většina mých čtenářů, jak se zdá, jsou Rusové.

Jsem prostě zaneprázdněný člověk! Pořád pracuju, nebo si o svých myšlenkách povídám s kamarády (Ano i takoví blázni, kteří snesou tíhu mých nesmyslů, existujou.)

Ale pak je tu téma, které s nikým neprobírám, protože na to mám moc strachu. Nebo vím, že se mi vždy dostane té samé odpovědi. 

Je to Brno. Ano je to reálný a je to blízko. Čím dál tím častěji kvůli tomu brečím. 

Jenže co bych taky chtěla za odpovědi. Mám kolem sebe samý skvělý lidi, který mi věří a věří i v sebe. "Ty to zvládneš a já tu pro tebe vždycky budu." 

Je to krásný. Nevím co víc bych chtěla. Vždyť mě povzbuzují, snaží se mi zvedat sebevědomí, ale já jako bych byla hluchá a slepá. 

Jako bych někde v sobě slyšela ten malý hlásek, který si tajně přeje, aby někdo řekl, ať nikam nejezdím. Třeba bych si pak uvědomila všechnu svou hrdost, sebejistotu a odvahu. Řekla bych, že jedu. Že to zvládnu. Já. Sama. A myslela bych to vážně.

Pak ten hlásek co je sakra nahlas a křičí "Obejmi mě a pusť teprve až se vybrečím!"

Že bych měla další existenciální krizi ? Zase umělecky trpím, nebo je to tou teplotou, že jsem najednou tak přecitlivělá a rozněžnělá ?

Mír a slávu