Jak jsem se naučila dávat věcem další šanci

Jsou čtyři hodiny a dvacet šest minut ráno. Aspoň počítač mi to tak hlásí.

Já momentálně sedím v rychlíku směrem na Prahu. Ne že bych se zrovna nudila. Mám rozečtenou výbornou knihu a navíc bych se měla podívat na nějaké studijní materiály, které budu potřebovat na přednášky i cvika.

Ale jelikož a protože, je to pro mě forma relaxu a pro vás zase kus z mýho života, ta se s vámi chci podělit o dojmy posledních dnů.

Hrozně se děsím školy. Škola je pro mě překvapivě tou nejděsivější částí, co se Brna týče. Stále nám říkají co všechno budeme muset přečíst a vypracovat a jak a co. Mám z toho lehce hlavu v pejru. Polovině toho co přednášející říkají nerozumím. Na cvikách po mě chtěli, abych jim řekla, proč jsem si vybrala sociologii. Co jim mám říct? Že žurnalistika jde studovat jen jako dvojsbor a na psychologii mě nevzali ? Co si myslím, že mi studium dá? Co od toho očekávám? Že prolezu.

Aby jste si nemysleli, že je všechno tak hrozný, tak jsem zjistila, že s lidma to nebude tak hrozný jak jsem si myslela. Zjistila jsem, že to co se mi v neděli zdálo jako nepřetržitá lavina  nových jmen a osob jejichž játra musí být z oceli, se celkem dobře vybarvilo, jako parta zábavných lidí, kteří sou velmi inteligentní. V jistých ohledech až oduševnělých.

Pochopila jsem jak vlastně funguje kolej. Jací jsou na nich lidé. Buď tací, kteří kolej berou tak, že zkrátka musí někde přespat. Nebo jsou tam ti, kteří si to užívají naplno. Tak jak to je. Obklopí se lidmi, co to mají stejně. Všechno tak napůl na salámu.

Že mi nedošlo dřív, že když už mě konečně někdo na tý chodbě pozdraví, byť mě nezná, nemůže být špatný člověk. Hrozně se mi líbí, jak meze sebe bez okolků začlení někoho nového, kdo má oči navrch hlavy a neví.

Jsem ale na své poměry až moc nemluvná. Jenže já nemám potřebu se projevovat, když se položí do pléna otázka a někdo se jí ujme a o mou odpověď už není žádná velká poptávka. Já se prostě nebudu nikomu vnucovat. Když budu někoho zajímat, tak se mě na to zeptá sám.

Už dokonce vznikla vtipná situace, kdy se mě Marek zeptal : „A ty si normálne taká asociálná?“ Což vzbudilo zájem i u ostatních přítomných. Nejdřív mu řekli, že ode dneška s ním nikam nebudou chodit, protože by se za něj museli stydět a pak si počkali na odpověď. Můj argument (pravdivý, aby jste si nemysleli) byl, že se bavím tím, že poslouchám je, muziku a zpívám si u toho, je můj druh zábavy, je zřejmě dostatečně neuspokojil.

To je holt nemoc ze života. Já se prostě neumím hned otevřít všem. Tak nějak nezáměrně si kolem sebe vytvářím tu mlhu tajemna. A pod tu se dostanou někdy časem. Moji přátelé zkrátka vědí, že dostat se pod tu krustu, nejní otázka týdne. 

Psát jsem přestala 5:07 SELČ, kdyby to někoho zajímalo.

Pac a pusu

Tak je to tady. Oficiálně první den v Brně, co by student na kolejích. Nebudem si nic namlouvat, jsem stále “trochu“ na měkko.

Trochu retrospektivy do našich životů.

Sobota byla krušná. Po těžkém vstávání, výborné snídani a tak všem co můžete po povedeném večírku čekat, přišla ta chvíle, kdy se člověk musí rozloučit s kolegy a odjet z práce, kde bez mála půl roku nechal kus duše a ještě větší kus srdce. Sedla jsem si na místo prvního spolujezdce a spustila se přesušovaná lavina pláče.  (Tímto bych chtěla vzdát holt a mou největší poklonu těm dvěma, kteří přežili tu plačtivou cestu autem.)  

Když mě pánové zvládli utišit, bezpečně mě dopravili domů. Vroucně (Nepředstavujte si prasárny. Chtěla jsem napsat srdceryvně, ale nechtěla jsem tolikrát používat srdce, byť ve spojenině. Ale touto závorkou jsem to stejně udělala. Takže když miluješ, není co řešit.) jsme se rozloučili a šla jsem balit.
Pomuckala jsem se s kocourkem, dala jsem si kávu, zkontrolovala mail, modrý život, blog  a jala jsem se balit. Jenže. Takový záchvat paniky jsem ještě nezažila. Brečela jsem jako pominutá, že nevím co si mám zabalit. A to jsem si pěkně prosím, já impulsivní člověk, všechno pěkně naplánovala a napsala jsem si i seznam. Ale co čert nechtěl, nedostatek spánku, stres, smutek a strach (Už víte proč je písmeno S tak silné ?) způsobili, že jsem brečela až mě bolela hlava a ve finále jsem nemohla nic. Ani na okamžik myslet racionálně. To je tak, když si řeknete, že váš život je v pořádku. Rázem se i ta největší maličkost zdá jako vítr, který rozbil ten roky stavěný domek z karet.

Nesmyslně jsem se snažila něco balit, ale nad každou věcí jsem se zastavila a rozbrečela. Hnus co ?

Chtěla jsem se jít projít, pročistit si hlavu, ale byla jsem neschopná naprosto čehokoliv, tak jsem šla spát. 

A bylo mi pak líp. Už to bylo jasnější a zřetelnější. Přijel i Honza, ale nechci nás zahrnovat naší nehynoucí láskou aby ti, kdo nejsou tak šťastní necítili zášť k mé osobě. Tuto větu berte prosím všichni s nadhledem.

A pak přišla neděle. Rychle umýt, rychle najíst, rychle nakoupit a zabalit a pak jsem se ještě hodinu válela s mamkou v posteli.  

A nějak se mi nechce psát.

P.S. Hodně myslím na Janičku. A moc tě obdivuju. Co jsem tady, tak ještě víc než dřív.

Konec falešných nadějí

Sice jsem v práci, ale dneska jsem dělala analýzu všeho - spíš všeho co si dokážu představit, nebo co se mi podařilo najít v informačním systému Masarykovy univerzity.

A silně začínám pochybovat o svých schopnostech, co se mojí finanční gramotnosti (spíš negramotnosti) týče. Sice jsem posledních šest měsíců, co jsem měla práci, pilně spořila a co se stavu mého konta týče to nevypadá úplně špatně (číslo účtu i s pinkódem vygooglujete na oficiálních stránkách islámské -nejmenované, aby to nebylo tak snadné- společnosti podporující Sdružení přátel zahradních trpaslíků).
Ale padám do kruté reality. Pěkně na držku. Zjišťuju, jak je složitý, aby se o sebe člověk postaral sám. Navíc už jsem pochopila, proč jsem nedávno četla, že založit si rodinu, je pro mladého člověka finanční sebevražda.

Všechno suma sumárum mi vystačí na 5,8 měsíce (díky Bohu za kalkulačky)  a to nepočítám mimořádné výdaje jako je Pták Ludvík, jako je ztráta nebo porucha čehokoliv.

Maminka sice slibovala, že mě bude chtít dotovat, jenže je potřeba koupit dřevo a taky si musí vyspravit zuby.
Navíc to od ní tak nějak nechci chtít.

Nejhorší ze všeho je, že i když nějak překlepu první ročník (teď se nebavíme o učení), tak přístí rok už nebudu pracovat půl roku, ale když to dobře dopadne, tak tři až čtyři.

Nějak si to nedokážu představit.
Jasně. Najdu si brigádu, al s tím zatím (kvůli rozházenému rozvrhu) nemůžu tak úplně počítat.

Asi si budu muset popovídat s někým, koho na škole nedotovali rodiče. Jak se to vlastně všechno dá. Protože já zatím znám jen lidi, kteří si (když pracují) vydělávají jen na svoje nadstandartní potřeby.

 

Studentský život je prý zábava.

Zatím mi to připadá jako pěkná hromada papírů, starostí a papírků.

 

S těžkou hlavou

Pac a pusu

Zadejte text nebo adresu webu nebo přeložte dokument.

Zrušit

 

Tak jsem se v tom zase nějak zamotala

Tak jsem tu zase.

Po dlouhé době (Ano, už zase mi někteří z vás připomínali, že mám blog. Ale já to přece vím.) mám tu náladu něco sesmolit. Musela jsem využít toho, že jsem emocionálně nevyrovnaná, vychytat moment, kdy jsem nahoře (Neberu drogy, kdyby se někdo ptal.), najít počítač, vzpomenout si na heslo k bloggeru. A pak že psát články je hrozně jednoduchý, sranda a tak všechno.

Asi nebudu pokračovat v dovolené. Já vím, že je to divný, když vám fotky a tak všechno poskytnu buď v jednom naprosto stručným článku, nebo budu zveřejňovat něco, co bylo v srpnu až v prosinci, ale tak to je. Možná až někdy budu mít retrospektivní až melancholickou a budu si chtít připomenout, jak mi bylo dobře. Teď chci žít tak nějak pro okamžik.

A tím se dostávám k tomu, o čem že jsem to vlastně chtěla psát.

Jsem tak trochu schizofrení. Chvílema se hrozně bojím Brna, druhou se hrozně těším.
Někdy chci být s kamarádama a s přítelem co nejvíc a za okamžik je nechci ani vidět, protože mi připomínají, za jak malou chvíli tu už nebudu.
A tak si žiju. Možná by mi bylo líp někde v ústavu, ale to by mi nepomohlo, protože bych ani nemohla do Brna, ani je všechny vidět. Navíc nevím z jak velké části by mi to hradil stát a kolik by do mě musela vrazit mamka.
Ale vždyť jsem dospělá, svéprávná, svobodně myslící (Aspoň občanka a stát tak tvrdí.)

A takhle děti, takhle funguje mozek. Ženský mozek.
Odněkud někam, všechno se vším.
Ani nevím kde jsem začala, ale nechce se mi ten úvod číst.
Tak budu dál pokračovat v půlřádkových nesmyslech.
Víte že je dneska mezinárodní den gramotnosti ? To jsem si ale vybrala dobrý den na článek.
A desátého je Světový den sebevražd! Jak pozitivní. No dobře je to trochu hlubší, intelektuálnější a ne tak morbidní. Je to Světový den prevence sebevražd.
Není úžasnej pocit, když objevíte sílu googlu?

Pac a pusu, mír a slávu
(To aby jste nemysleli, že vás odbudu jen jedním pozdravem, když jsem tak dlouho nic nenapsala.)