Já to fakt nemyslím tak morbidně jak to zní. A ano, kratší nadpis jsem zvolit nemohla.

Nechci ve vás vzbuzovat pocit, že jsem v depresivní náladě, že se chystám z sebevraždit. Ba naopak. Poslední dobou je mi fakt psychicky celkem fajn. A proto jsem se s Vámi rozhodla probrat jedno vážné téma. No doufám, že to nebude tak vážný a bude to i celkem vtipný.

Chtěla jsem s vámi přátelé, kamarádi, drazí známí i vy všichni ostatní, kteří jste mi vlastně ukradení (až na čtenáře z Ruska, to dá rozum) probrat, jak by měl vypadat můj pohřeb.

Jasně. Teď přijde ta kritická myšlenka. Pohřeb? Ve dvaceti? Jakože co ?

Jo je to trošku divný až morbidní, ale upřímně. Nikdy jste nepřemýšleli jak by jste to vlastně chtěli ? Nebudu mluvit o pozůstalosti. Vlastně skoro nic nemám. Navíc ty průtahy kolem notářskýho ověřování. Když se vám bude něco líbit, tak si to vemte. Můžete udělat blešák nebo tak.

Mě jde o to, že rozhodně nechci, aby se někdo škrábal do kopce někam k hřbitovu, tam si sklíčeně sedl na lavici (Mimochodem zjistěte si kam si máte sednout, když někomu půjdete na pohřeb.) a posmrkával do kapesníku. Prostě ne.

Půjdete do hospody. Někam kde maj moc dobrý pivo a je to tam tak trošku hipsterský. Budete poslouchat VESELOU muziku. Každej si dáte aspoň tři rumy. Velký. A hlavně. Žádný slzy. Už jsme velký ne?

Pak budu potřebovat někoho kdo je šikovnej přes počítače, aby hacknul tenhle blog. Každe povinně napíšete aspoň tři smysluplný, nejlépe rozvinutý věty. A pozor. Nejlépe v mým stylu. Článek by se mohl jmenovat třeba něco jako "No tak jsem mrtvá no."

Jo a pak je ještě jedna věc. Já vím, že teď jsem na to háklivá, ale teď jsem živá. Takže bych byla ráda, kdyby jsme prohrabali všechny moje šuplíky a napsali sem všechno co jsem kdy napsala. Pak mi projeli paměťovku ve foťáku a všechno co se vám bude zdát použitelný, zveřejněte. Ale dejte si s tím trochu práce jo ? Já jsem do těch fotek vložila duši. Takže hezky ještě projet nějakým programem a dodat tomu trošku hloubky.

Jó a to hlavní. Nechte mě v tom spáleništi. Nenoste si domů urnu prosím. Nechci nikam rozprašovat. To že na tom hřbitově fyzicky nebudu nikoho nezabije. Já už budu beztak mrtvá.

Jestli je vám z toho teskno, nebo si myslíte, že jsem divná, tak si to přečtěte znovu a zamyslete se nad tím, jak vesele asi vypadám u toho, když tohle píšu. Jako bych seděla s kamarádem u piva.


Pak i pusu
Jsem to změnila, všimli jste si ?

Jsem jiná ?

Už asi nechápu nic. Nic co se mě týče. Vysoká škola, nebo Brno, nebo jakákoliv jiná božská síla mě asi mění. Nějak nevím jestli se mi to líbí. Ale možná mi to tenhle článek pomůže rozklíčovat.

1) Poslouchám jazz ve svém normálním volném čase. Nikdy jsem ho nechápala, nerozuměla jsem, co mi ta hudba chce sdělit. Ale najednou to dává smysl.

2) V pátek večer sedím doma (případně na koleji), v uších mi hraje Chopin a učím se. Ne že by to byl posun na špatnou stranu. Jen jsem nějak nestihla zaregistrovat, kdy jsem začala poslouchat vážnou hudbu. A kdy jsem se do háje začala učit ?

3) Rozčilují mě kupící se maličkosti. Ve vztahu je to normální, tomu rozumím. Ale mě rozčilujou moje maličkosti, nebo malichernosti u kamarádů. Kde je moje racionalita?

4) Často používám slovo prokrastinace. I když se mi příčí. Ano možná je to výdobytek moderní doby. Ale nemohli jste to sakra nazvat jinak?

5) Nosím rtěnku mezi lidi. Jo možná se to mnohým z vás bude zdát přehnaně holčičí reakce, ale já jsem na sebe hrdá. Je to jako když jsem dřív na veřejnost nenosila oblečení, který se mi líbilo, jen protože bylo jiný a já jsem se pak necítila dobře. A je to venku :)


Jsem jiná, nebo jsem pořád ta tvrďačka co by vás seřezala na hromadu jen slovy?

Koleje

Zjistila jsem, že vlastně miluju bydlení na koleji.

A mám ráda tu bejt o víkendu. Protože to je jediná doba, kdy je tu slyšet kytara a bubny a nějaký pochybný disco a punk najednou. Je tady klid, všichni mají pocit, že tu nikdo není, takže si můžou dělat co chtějí. O víkendu na kolejích vyplouvá na povrch ta pravá osobnost.

Jo někdy je trochu na palici, když za celej den nepotáte živou duše, ale zas na druhou stranu, kdyby jste moc chtěli, tak se můžete vyklonit z okna, podívat se kde se svítí, odpočítat si kterej pokoj to přibližně je a jít se družit :)

Je to takovej vlastní mikroorganismus. Jediný co mě štve, je, že mi někdo stopil mojí vařečku. To jsem si říkala jak jsme tu všichni poctiví a fér. Ale což. Třeba měl nkdo stejnou jako já. Tak si koupím novou. Co už.

Nic to by bylo všechno. Jen jsem se musela podělit :)
Pac a pusu

10 za posledních pár dní vol. 4

Tak dobře. Asi každý článek bude začínat stejně. Omluvou z mou dlouhou nepřítomnost. Hlavně Janičce, která je ve Španělsku a přes to má na blogu větší aktivitu než já.

Ale aby jsme se dostali k tomu o čem že to dneska vlastně budu psát. Což je vlastně otázka i o mě. Možná bych to mohla začít shrnutím jak se mám. Vždyť je to taková běžná otázka. Nebo? Jasné. Napíšu deset :) Zajímají vás vůbec tyhle moje myšlenkové pochody?

1) Žlučníková kolika není to, co bych chtěla zažívat každej den

2) Čím jsem starší, tím mám víc klíčů. Klíče který vlastně ani nepotřebuju. Ale už je zkrátka mám. 

3) Zjistila jsem, že když se na bytě sejde víc hudebně založenejch lidí, může to být celkem zábava. 

4) Mám to nejlepší kakao na světě! A nejsem lakomá se podělit. A tentokrát je to fakt nabídka. Pokud jste z Brna (byť dočasně), tak jsem ochotná poskytnout trochu sladké slasti do podzimního odpoledne. 

5) Kyselé želé, může vyřešit spousty mezilidských nesrovnalostí.

6) Zjistila jsem, že to pendlování mezi dvěma světy mi vlastně vyhovuje. Myslím to obrazně. Ne že by nebylo fajn si odletět na výlet na jinou planetu.

7) I když jsem zastáncem toho, že všechny živiny by měl člověk získávat z jídla, tak beru vitamíny doplňkově. Z toho vyplývá, že buď já, nebo svět jsme se zbláznili.

8) Ne vždy je dobrá kniha přínosem. Hrozně mě to odvádí od učení! Ale na druhou stranu, kdo by nechtěl vědět, jestli jsou dvojčata nějakým způsobem předurčena zachránit svět?!

9) Budu mít šaty! Šaty do divadla! A na ples.

10) Jó a už je tu desítka. A jelikož nevím co napsat, zeptám se na věc, kterou už moji kamarádi dobře znají. Víte jak dělá panda? Jako normální medvěd.

Mír a slávu !

Taková nějaká slátanina

Vlastně je všechno fajn. Píšu článek ve vlaku. Proč ne. Jenže tomu musela předcházet smutná a tragická smrt. Umřela mašina. A já už pěkně pěním, protože jsem měla být v Brně asi před dvěma hodinama. A nějak to nemůžu strávit. Navíc mám pocit, že všichni mají moc svých problémů, na to aby vnímali mou krizi.

Možná bych mohla zas přinést svůj osobitý názor na něco.

Ale stále mě ruší pán, který už asi hodinu řeší se svou láskou vánoční dárky. A vodní dýmku. Hlavně vodní dýmku. Bez vodní dýmky to nejde. Těch tabáků je na světe hodně. Můžem je všechny ochutnat. A já vyčistím tu hubičku, aby bylo všechno fajn.

Sedí nás tu pět v kupé a pán nás ohromně baví.

Představa vikingský dýmy je dost koncancující.

Oni tu mašinu teď táhnou do Brna a až se s ní vrátí, tak nás na ní napojí.

Mám šílenej hlad. Asi to ošéfuju u nějakého hladového okýnka. Protože moje plány navštívit v devět hodin Billu (to není propagace, jen je to blízko od kolejí) asi neprojdou.

A v jídeláku jim nedám ani za to kafe. To odmítám. Za to že jsme první půl hodinu vůbec nevěděli co se děje, jim neodpustím.

Spolucestující navíc  paří My talking Tom a opakování vodní dýmky je k nezaplacení.

Je to všechno tak nějak zplácaný dohromady ale to vůbec nevadí. Protože tak se mi to teď honí hlavou.

Některý životní momenty holt člověk nezapomene. Tohle je jeden z nich. Tramtárie.

Tak a teď mi vrtá hlavou proč mi to ten word sakra neopravil. Neopravil slovo Tramtárie ale slovo word jo. Kde je ta logika? Kde v tomhle světě mám sakra hledat nějakej řád ?

Já už jsem asi vážně, vážně zoufalá, když řeším takovýhle věci. Chtěla jsem napsat sprostý slovo, ale neudělám to.

To se mnou ještě nebude tak zlý což ?

Mě v týhle situaci napadá fakt jen co už.

Ale už bych konečně mohla dojít k nějaký smysluplný témě ne ? Ale mě se asi nechce.

Ale tak jo. Něco co mi vrtá hlavou? Něco co mě trápí? Teď je největším trápením to že už sakra třičtvrtě hodiny (i přes slibovaných dvacet minut) stojíme v Březové.

Ale pokusím se od toho odprostit. Vážně chci. Ohhhhmmmmm.

Fajn. Štvou mě kluci. Já bych vážně moc chtěla být se všema kámoška. Jakože jdeme na pivo a pokecáme. Klidně s nima budu probírat holky a když mě zasvětí tak třeba i auta. Jenže já fakt nevím co dělám špatně. Jsem milá, srdečná, zkrátka se chovám, tak jak se chovám vždycky. Jenže s tím mají asi problém. Protože jinak nevím proč nastávají tyhle situace. Jsme kamarádi, dobrý, jsme furt kamarádi a najednou bum. Nějaký majetnický manýry. Koho to zajímá ? Kdo to chce? Já nejsem ničí majetek, i kdyby jste se mnou pánové chodili, nebo se rozdělila Země na dvě samostatný planety a opustila sluneční soustavu.

Bolí mě záda.

Co mám dělat. Všem říkám, že jsem upřímná. Což vlastně znamená že vždycky. Což znamená, že až tě budu chtít, tak si tě najdu a řeknu ti to. A nebo mi to řekni a já ti k tomu dodám dostatečné info.

Já si nepřipadám tak neodolatelná, tak co blázníte pánové. Fakt.

Asi by to bylo snazší kdybych byla kluk, se svými povahovými vlastnostmi. Né že bych to chtěla. Jen tak čistě hypoteticky.

A teď se dostávám k další polemice, kterou možná ani nezveřejnim. Ani nevím kde se to v mý hlavě vzalo, ale co už.
Chtěla bych se vypsat ze svého problému důvěřovat lidem. Vždycky jsem byla taková, že jsem až moc důvěřovala. Ve všem.

Některý ty části mi zůstali. Jakože když jedu vlakem, tak mi nedělá nechat na sedačce všechny věci a odejít. Nebo někoho znám pět minut a dám mu pohlídat tašku, než si odskočím.

Dělá mi to problém na té vztahové rovině. Jakkoliv vztahové, aby jste to chápali. Vztah je třeba i kamarádství a přátelství. Nemusí to být vztah jako Vztah. Nebo tam o ? Já nevím. Prostě jakmile mi někdo řekne, že mě má rád, nebo to z něj cítím, jako by se v mý hlavě zapnula červená kontrolka. „Zapněte automatické štíty.“

A nějak se s tím neumím prát. I přes všechny pocity zmaru a vztekání, že to tak nechci.

Ha a teď sem na to kápla. Máte hoši pocit, že jsem tajemná a tak mě musíte dobývat ?

Tím bych to asi ukončila. Protože už plácám nesmysly a tenhle post má už přes dvě normostrany.

Ach jsem postižena vysokoškolským studiem. Sakrááá.

A teď postapokalypticky .

Nakonec bylo zpoždění 180 minut. Domluvili jsme se, s teď už kamarádem, že si koupíme pivo a počkáme na rozjezd. Jenže ujel jeden, ujel druhej, tak jsme se domluvili, že už na ně čekat nebudem a ono to nějak dopadne. Dopadlo. Tak že jsme se v sedm vyhrabali z druhý hospody. Po výletu na fresh jsem šla na přednášku, kterou jsem prospala. Druhou jsem zazdila.

Tak že jako půjdu spát. A ono nic. Přišlo křivý obvinění. Můžu za to že mám lidi  ráda sakra? Že se chovám srdečně?

Vážně mě božstva takhle trestají za to, že jsem nechtěla chodit do školky ?

Pac a pusu