Jak jsem to zkoušela s učebnicí kreativního psaní

"Nalijte na čistý papír trochu onoho božského nápoje, který nazýváme kávou. A popiště co vám to připomíná."

Mmmm, politý papír od kafe? Ne tak se soustřeď. Přece to nemůže bejt tak těžký. Tak jo trochu s tím zakvrdlám, ať to nevypadá jen jako kaňka. OK. Teď je to rozlitá kaňka.

Chvíle přemýšlení o tom, do čeho jsem se to zase pustila.

No dobrý, navrtala ses do toho tak. Trochu zapojit pravou hemisféru a půjde to samo.

Po myšlence o hemisféře, jsem se snažila soustředit na svou pravou polovinu hlavy, abych zjistila, jestli se třeba nezahřívá víc než ta levá, když se na ní soustředím.

 Jasně! Ta kaňka vypadá jako zajíc ! Malej ušáček, ňuňánek. Ťuťů, pojď ke mě zajíčku. 


Jasně.  Tohle už je malinko přehnaná fantazie. Možná hraničí už i s nějakou duševní pochurou, či psychotropními látkami. 


Měla bys to brát seriózně holka. Děláš to nejen pro kamarády, kteří čtou tvůj blog, ale hlavně pro sebe!


Chvíle pro zklidnění mozku. Především pravé poloviny.

Že se na to nevykašlu. Papír od kafe? Takový plejtvání!

Pocintaný, teď už i zmuchlaný papír letí do koše.


Podívám se na další úlohu.


"Zmuchlejte papír a popište co vám připomíná vzniklý obrazec."

K***a, kašlu na to! Takový ničení našich lesů.



Pac a pusu

Niterné úvahy

Dneska bude článek hodně o úvahách, které se mi za poslední tři dny připletli do cesty. Možná jen o jedné úvaze. Nevím. Jak mi zbyde čas a stránka.

U piva mě napadla zásadní životní otázka. Proč vlastně pijee alkohol? Je to forma sociálního chování, nebo si prostě potřebujeme jednou za čas (někdo i častěji) vymejt hlavu ? Je to způsob jak relaxovat, nebo jen nechceme být terčem téměř vyděšených pohledů a otázek na téma "Jaktože nepiješ?"

Bohužel jsem sama v sobě nenašla odpověď. Sama si dám pivo, protože mi chutná, ale po třetím se sama sebe ptám, proč že jsem to vlastně udělala, když už cítím první známky opilosti? Proč jsem si po tom třetím pivu dala ještě rum ? Neumím si na to odpovědět. Vím, že mě do toho nikdo nenutil, ale stejně jsem to udělala. Nebylo mi špatně, ale vím, že jedno pivo by zahnalo tu chuť kterou jsem na něj měla a to by stačilo.

Druhá úvaha s tím úzce souvisí. Nevím jestli to tak bylo vždycky, nebo jse to začala vnímat až teď někdy v poslední dobou. Ale mám pocit, že naše generace je hrozně přístupná závislostem. Na alkoholu, drogách, nebo i na banalitách, jako jsou vztahy, mobily, gumové kačenky, plyšová zvířátka. (Jo chápete to správně, kdybych pokračovala v téhle řadě, na konci by bylo něco naprosto infantilního.)

Je to tak, nebo je to jen můj subjektivní pocit a pokroucenej pohled na společnost jako takovou ? 

Pak jsem dumala nad štěstím.Je pravda, že každý vnímá štěstí jinak. Někdo jako jasnou veličinu, někdo jako abstraktní nedosažitelnou věc pro hlupáky, kteří si neumějí jít za svým a spoléhají na  štěstí. 

Já jsem se zamyslela nad těmi věřícími.

Občas štěstí vyhrožují. Ale co když je štěstí jen vystrašená malá osůbka, která se při vzteku stáhne do kouta?

Někdo se s ním snaží se štístkem flirtovat. Jenže "Neznáme se odněkud?" ani "Je ta židle volná." prostě nezabírají. Napadlo vás někdy, že je štěstí třeba věrný partner? Nebo je po těžkém rozchodu a nemá na to náladu.

Je to jen můj názor, ale podle mě bysme neměli být na štěstí tolik závislí. Nesvádět na něj naše chyby. Možná když ho necháme být, tak příjde samo.

Dneska ne moc vtipně, ale přece. 

Mír a slávu :)

Nudný začátek, epesní závěr

Co si budeme povídat. Snažila jsem se to v sobě nějak popřít, ale dneska to vyplavalo na povrch jako leklá ryba.

Tak si ráno vstanete a pobolívá vás břicho. „To je z hladu, v pohodě, za chvíli se najím.“ Ale když si vzpomenete, že jste měli vydatnou večeři, po ní ještě jogurt, tak vám to dojde a už není proč si hrát na tvrďáka.

Jsou to prostě nervy. Nervy, který se snažím schovávat za nervozitu z naprosto jinýho důvodu. Obavy z hokeje, obavy z kamarádovi maturity. Jasně že jsem měla a mám obavy, ale rozhodně nijak nezastiňují ty, který se mi v hlavě perou jako hooligans na louce za stadionem.

Ne jen že jsem nepřestala pochybovat o správnosti svých rozhodnutí, co se Brna týče, ale navíc jsem si na to nabalila další. Dokonalost sama.

Zítra mají do světa vyrazit oficiálně nedefinitivní výsledky testů. A já nějak dumám nad tím, co je pro mě lepší možnost.
Varianta A
Napsala jsem to špatně a já budu vědět, že prostě na minimálně další tři roky zůstanu v tomhle kraji. Maximálně budu velmi a velmi a velmi překvapená, když mi v půlce červenci dorazí dopis, který mi oznámí moje přijetí.
Varianta B
Napíšu to líp než minule. Ale pořád nebudu vědět na čem jsem. Sice budu mít analýzu toho, jak daleko jsem od nejlepšího, co si Masarykovu univerzitu nastavil jako prioritní školu. To ano, ale pořád nebudu vědět na čem jsem, protože od loňska se změnili  hodnoty jednotlivých zkoušek. Takže to nemůžu ani porovnat s výsledky z minulých let. Tak se budu až do sedmého měsíce v roce nervovat a to i přes to že jsem to napsala dobře. Vždycky tam bude takovýto co kdyby. A ve finále to bude pro mě v červenci ještě větší rána, protože to “co kdyby“ bylo pořád malý.

Takže první varianta zní jako dobrý nápad. Radši si pobrečet trochu teď a případně být příjemně překvapená, kdyby to náhodou prošlo. Jenže je problém, že se svých snů nějak nechci zvdávat tak lehko.
Bude to se mnou ještě zajímavý. Tak se těšte.

Omlouvám se za spoustu zvláštních přirovnání. Hodně mě ovlivňuje literatura, kterou čtu. Čili se bojím dne, kdy se zase pustím do nějakého hrozně zamilovaného a hrozně erotického románu. Doufám, že nikdy nebudu psát o kopích a jeskyních lásky. Už jsen to, že jsem to napsala teď ve mě vzbuzuje další zvláštní zájem o moje psychické zdraví.

Už zase plácám nesmysly. Ale to znamená, že jsem to já!
Tak nebrblejte a běžte dát pusu mámě a domácímu mazlíkovi.
Proč ? Jen tak. Oni vás taky mají rádi :)
Šmarjá já nějak nemůžu skončit. Nějak s mi ještě nechce loučit.
Ok, budu tady psát dokud prostě neusnu.
Začíná mi to připomínat samomluvu.
Jasně psaní je samomluva, ale já dělám jako když si s někým píšu.
Samopisálkovství.
Nová nemoc, kdyby to někdo nepoznal.
Už bych toho měla nechat?
Už je to moc dlouhý ?
Nemyslím si. Jedeme dál. Spát se mi ješě nechce.
Jak jsem na to pomyslela, tak se mi chce hrozně zívat.
Já to vydržím. Jsem velká holka.
Sakra. Nepovedlo se.
Fajn tak já už toho teda nechám no.

Kecám :D

Ne teď už naprosto vážně.
Mír a slávu :))

10 za posledních pár dní podruhé

Tak jsem zjistila, že psaní svých poznatků z posledních dní, formou deseti bodů je vlastně zábava. Nemusím vymýšlet přechody mezi myšlenkami. Nemusí to logicky navazovat. Nebojte se. Jakmile narazím na téma, které bude stát za  komplexnější článek, nebudu váhat, ale bohužel tomu tak teď není.

1) Z hokeje jsem víc vynervovaná, jak z čekání na výsledky příjmaček. (Abych to upřesnila. Probíhalo to pouze asi 3 hodiny po zápasu s Kanadou. Nyní je nervozita z výsledků, lehce nahrazena nervozitou jak kamarádovi dopadne didaktický test, který píše už potřetí.)

2) Po letech jsem znovu objevila džíny a překvapivě to není tak špatný.

3) Odvykla jsem si zkoušet nový věci a hodlám to radiálně změnit.

4) Nakonec vždycky zbyde máma a ti praví kamarády.

5) Peníze patří do nějakých zodpovědnějších rukou, než jsou ty moje.

6) Začínám mít strach o svůj psychický stav. Začínám se v těch knížkách, kde mozky nechávají na stěnách abstraktní umění, nějak vyžívat.

7) Jsem extrémista.

8) Neumím specifikovat svojí nejlepší a nehorší vlastnost. V obou případech tvrdím, že je to upřímnost.

9) Měním pohled na svůj životní cíl podle toho, co zrovna zažívám. Změna může proběhnout i v řádu hodin.

10) Těhlech deset punktů jsem si začala psát do zápisníčku s myšlenkou "Mám dva pocity. Napíšu si to, ať to nezapomenu." Pak jsem ale sfoukla všechno najednou.

Poznámka autora. Nechtěla jsem to uvádět jako jedenáctý bod, nebo to vtlačovat po tom desátém. Ale překvapivě jsem to tak rychle sesmolila po sexu. Takže děcka. Sex otevírá mysl.
A teď se budu modlit, aby to nečetla nějaká dvanáctiletá slečna s hrozbou propadnutí z matematiky. Kdyby ano, tak to milá slečno není návod k tomu, aby ses nechala připravit o panenství. Věř mi. S matikou, ani jiným učivem (Snad kromě anatomie, ale pokud jsi ona dvanáctiletá dívka, tak zapomeň, že v týhle závorce bylo cokoliv napsáno.) sex nepomáhá.

Tak už bych měla přestat plácat.
Pac a pusu

Strach, stres a retrospektiva

Není, věřte mi není, nic horšího než nervozita.

Spousta z vás to zná. Bude teď maturovat, čeká vás těžký zápočet, vystoupení, prezentace, rozhodnutí v práci...

Já se bohužel stresuju o to víc, že vím, že tohle je moje poslední šance. Další termín Masrykova univerzita v Brně neuznává. Hrozně mě to tíží.

Navíc mě štvou slečny, které se chlubí jak to napsali na 89 percentilů. OK chápu třeba na to tvrdě dřely, nebo mají dáno od Boha.

Ale já z hůry mám asi jiný dispozice a nechci celý dny sedět na zadku a učit se - ne že by jsem to nezkoušela = nejde to. Mám taky jiný povinnosti, navíc chci žít.

Na druhou stranu se sama sebe musím ptát. Bude to taková katastrofa, když mě do Brna nepřijmou ? Možná to ani podvědomě nechci. Proto jsem se nedostala ani loni nevím. Když to vezmu kolem a kolem, tak tím že se nebudu stěhovat 317 km ( 3 hodiny 20 minut za předpokladu, že na silnicích a dálnicích bude stejný stav jako 7.5.2014 ve 20:30) autem, 227 km (něco kolem dvou dní, za předpokladu, že bych se ani jednou nezastavila a udržovala konstatní rychlost), 340 km ( 4 hodiny 50 minut) vlakem, nebo 261 km (6 hodin 18 minut) autobusem, vlastně nic neztratím.

(Tááák a teď pěkně zapátrejte v textu co jsem vám chtěla říct, než jste se ztratili v těch číselných údajích, které jsem hledala přesně tři minuty a padesát sedm vteřin.)

Budu tady s rodinou, s kamarády, s přítelem. Možná se časem i smířím s tím, že nebudu studovat obor, který jsem si vysnila.

Teď nastává ta otázka proč jsem se teda do Brna vůbec hlásila  proč tam vůbec tak moc chci. Tak především je to obor. To je pro mě jasná věc. Další je že nechci do Prahy (kde bych daný obor taky mohla studovat). Ale pak jsou tu tři nezanedbatelné, nevím jak to nazvat fakta, proměnné, nebo tak něco. 

1) Chci konečně jednou udělat něco pro sebe. Něco o čem dlouho sním a nemá to žádnou materiální hodnotu.

2) Chci vytřít zrak všem, kdo mi říkali, že to nezvládnu, že na to nemám. Možná to netvrdili, ale jsem si naprosto jistá minimálně desíti lidmi, kteří se na mě tak koukali.

3) Nechci zklamat ty lidi, který ve mě věří. Já vím, že nebudou zklamaní, nebudou mi nic vyčítat. Vím to, ale i tak bych to moc chtěla i pro ně.

Je vlastně zvláštní co mě přivedlo k tomu vybrat si právě Brno. Nevím jestli jsem o tom už někdy nepsala, každopádně se mi to teď prostě chce napsat, tak to udělám.

Jednoho večera v práci, jsem šla s hostem za svými povinnostmi (Zní to jako kdybych byla prostitutka. Ano, pracuju ve službách, ale né tohoto typu.) a jak jsme si tak povídali o počasí a o práci, přišla řada na téma studium. Tehdy jsem byla teprve na konci třeťáku a tak jsem nebyla ještě pevně rozhodnutá, co že to vlastně chci studovat (co chci v životě vlastně dělat nevím doteď). Říkala jsem pánovi, (hrozně mě mrzí, že nevím jeho jméno) že nejspíš zůstanu v Liberci, že jsme na tom dost finančně špatně, a že nechci aby mě mamka dotovala někam na dálku. Přesvědčil mě, že si nemám dávat malý cíle, že ve větších městech jsou příležitosti pro studenty. I kdybych si měla vydělat jen na zaplacení kolejí. Když jsem mu řekla, že do Prahy ale nechci, tak mi navrhnul ať se jedu v létě podívat do Brna, doporučil mi motivační literaturu a už jsem v tom byla až po uši. 

Tuhle frázi už moji kamarádi slyšeli stokrát, ale já jí napíšu znova, protože si myslím, že je stále pravdivá. Kdyby do mě tenhle pán deset minut hučel, ať skočím z okna, udělám to. Takhle přesvěčivýho člověka jsem ve svým životě doopravdy ještě nepotkala.

A vidíte to? Myslela jsem si jak si pomůžu tím, že se tak trochu vypíšu a ono prd. Je skoro půl desátý a místo toho, abych se na ty testy vyspala do růžova, tu sedím a píšu.

Tak snad radši pac a pusu.
P.S. Obdivuju všechny, kdo článek dočetli až sem a neusnuli během toho.

Linky, řady, řádky...

Zamysleli jste se někdy nad tím, jak řádky, případně řádky, ovlivňují náš život ?


Sama jsem k těmto úvahám přišla přes naprosto jednoduchou věc. Jak vlastně lidstvo přišlo na to, že budeme psát v řádcích? Je jedno jakým hovoříme nebo píšeme jazykem. Když se na to podívám trochu z dálky, tak je jedno jestli se jedná o latinku, azbuku, arabské písmo, nebo čínské symbolové písmo. Vždycky píšeme v řádcích.


Vzniklo to logicky? Třeba když zemědělci zjistili, že je jednodušší dát plodiny do řady, než je zasadit jak je napadne? Je možné, že by naše písmo taky nikdy nevyrostlo, nebo se spojilo v nerozluštitelnou změť kořenů?


Proč se říká,že má někdo nalinkovanou budoucnost? Čistě proto, že když věci dáme do řádku, mají nějaký stanovený řád? 



I kdybych přišla na důvody, proč tomu tak je, asi nenajdu způsob jak se tomu vymanit. Protože i kdybych zavedla systém, že by se četlo do kola, tak bych mu musela podřídit celou společnost, což znamená, že bychom byli u toho samého problému. Naše sešity, pole i životy by byli nakroužkované.


Jasně, kdybych to dělala sama, tak je to určitě nějaký znak anarchie, ale je tomu už přizpůsobený celý svět. Nebo někdo víte jak donutit Word aby psal do kola? Kdyby jo, dejte mi vědět J Mohla by to být zábava.

Volejme sláva!

Tak jo. Děsivě děsivý začíná být moje žití v práci. Miluju to tady. Miluju ty lidi, tu přírodu, tu atmosféru. Jen začínám mít pocit, že jsem jen já, kuřata a mravenci. Jasně přes den jsem v kontaktu s lidma, ale o to jsou večery horší.

Podívám se na seriály který mi během týdne utekly, občas něco nafotím, snažím se učit, ale sama. Asi nebudu takovej samotář a introvert jak jsem si myslela.

V těch chvílích se projevuje moje temné já. Hloubá, vzpomíná. A pak ty myšlenky v hlavě zůstanou a já tu tiše pláču.

Vzpomínám na dětství, které bylo v podstatě hrozně super. Jenže. Babičky už se na to všechno koukají zhora, táta už je spíš otec a s maminou se chtě, nechtě tak nějak míjím.

Vzpomínám na kamarády, se kterýma jsme devět let byli nerozluční. Teď mě ty lidi buď nepoznají, nebo mě účelně nezdraví.

Vzpomínám i na střední, která nebyla růžová, ale vždycky jsme se uměli semknout, když nám teklo do bot, nebo se děla nějaká nespravedlnost.

Vzpomínám na moje nevydařený vztahy - na ty spíš s úsměvem. Nedávno jsme potkala kluka se kterým jsem randila asi měsíc ve třinácti. Pověděl něco jako "Jé ty už máš prsa!"

Přemýšlím i nad tím, co kdybych ve své minulosti udělala něco jen malinko jinak. Jak by to asi změnilo mojí budoucnost. Byla bych teď tady a psala tenhle blog? 

Jasně. Co si budem nalhávat. Ve svý podstatě mám teď nejšťastnější období svýho života. Mám stabilní rodinu, která mi dává lásku. Mám pár přátel, o kterých vím, že kdybych se topila - odpusťte mi ten výraz- ve sračkách, tak budou hledat cestu, jak mě z nich dostat ven. Mám práci která mě baví a určitým způsobem mě naplňuje. Mám přítele, o kterým nesmím napsat nic pozitivního, protože by to vedlo k něčemu hrozně sladkýmu a klišoidnímu a nechci aby si myslel, jakej je pán světa. 

Jenže ta temná modrovlasá potvora v mý hlavě mi neustále podstrkuje myšlenku "Co kdyby to mohlo být ještě lepší?"

Na druhou stranu možná dobře, že to dělá. Říká se, že jakmile člověk začne být spokojený s tím co dělá, jak se má a tak, tak přestane budovat nové sny a cíle. Prostě zamrzne. 

Ta asi třikrát hurá mým plačtivým stavům ! :)

Pac a pusu

10 za posledních pár dní

Tak fajn. Měla jsem hrozně super nápad, ale zjistila jsem, že to vůbec není pravda.

Tak nechám toho, že bych vymýšlela něco hrozně super a budu prostě popisovat poznatky posledních dnů.

1)  Jsem stále hrozně ráda, že jsem v práci.

2) Jsem hrozně ráda, že vím, že mám skutečné kamarády

3) Asi jsem těhotná. ASI! Ale dělám si z toho pořád srandu, takže asi ne.

4) Po 12ti hodinách v práci je smích nejlepší kámoš.

5) Lidi, který vypadají sympaticky, můžou být taky prudiči.

6) Miluju skupiny tatínků a dětí. Tatínci pijí, děti se ztrácejí.

7) Utvrdila jsem se ve své lásce ke Slovákům.

8) Až začne MS v hokeji (Juchů! Devátého je brzy, devátého je brzy.) bude se mnou k nevydržení.

9) Došlo mi že nevím proč se raduju, když 9tého jsem v práci.

10) V dětštví nenáviděné gumáky, jsou taky kámoš.