Tak je to tady. Oficiálně první den v Brně, co by student na kolejích. Nebudem si nic namlouvat, jsem stále “trochu“ na měkko.

Trochu retrospektivy do našich životů.

Sobota byla krušná. Po těžkém vstávání, výborné snídani a tak všem co můžete po povedeném večírku čekat, přišla ta chvíle, kdy se člověk musí rozloučit s kolegy a odjet z práce, kde bez mála půl roku nechal kus duše a ještě větší kus srdce. Sedla jsem si na místo prvního spolujezdce a spustila se přesušovaná lavina pláče.  (Tímto bych chtěla vzdát holt a mou největší poklonu těm dvěma, kteří přežili tu plačtivou cestu autem.)  

Když mě pánové zvládli utišit, bezpečně mě dopravili domů. Vroucně (Nepředstavujte si prasárny. Chtěla jsem napsat srdceryvně, ale nechtěla jsem tolikrát používat srdce, byť ve spojenině. Ale touto závorkou jsem to stejně udělala. Takže když miluješ, není co řešit.) jsme se rozloučili a šla jsem balit.
Pomuckala jsem se s kocourkem, dala jsem si kávu, zkontrolovala mail, modrý život, blog  a jala jsem se balit. Jenže. Takový záchvat paniky jsem ještě nezažila. Brečela jsem jako pominutá, že nevím co si mám zabalit. A to jsem si pěkně prosím, já impulsivní člověk, všechno pěkně naplánovala a napsala jsem si i seznam. Ale co čert nechtěl, nedostatek spánku, stres, smutek a strach (Už víte proč je písmeno S tak silné ?) způsobili, že jsem brečela až mě bolela hlava a ve finále jsem nemohla nic. Ani na okamžik myslet racionálně. To je tak, když si řeknete, že váš život je v pořádku. Rázem se i ta největší maličkost zdá jako vítr, který rozbil ten roky stavěný domek z karet.

Nesmyslně jsem se snažila něco balit, ale nad každou věcí jsem se zastavila a rozbrečela. Hnus co ?

Chtěla jsem se jít projít, pročistit si hlavu, ale byla jsem neschopná naprosto čehokoliv, tak jsem šla spát. 

A bylo mi pak líp. Už to bylo jasnější a zřetelnější. Přijel i Honza, ale nechci nás zahrnovat naší nehynoucí láskou aby ti, kdo nejsou tak šťastní necítili zášť k mé osobě. Tuto větu berte prosím všichni s nadhledem.

A pak přišla neděle. Rychle umýt, rychle najíst, rychle nakoupit a zabalit a pak jsem se ještě hodinu válela s mamkou v posteli.  

A nějak se mi nechce psát.

P.S. Hodně myslím na Janičku. A moc tě obdivuju. Co jsem tady, tak ještě víc než dřív.