Zařaďme cíťovatět do slovníku prosííím

Já vím, že je to dost trapný. Pořád se omlouvám a pořád něco. Ale mám teď docela hlavu v pejru. 

Původně jsem se do svojí novo-starý práce těšila. Chápejte, sice jsou tam lidi, co mě možná neuvidí rádi, ale mělo to být bez větší dřiny. Měla jsem jít někam, kde jsem znala jak práci, tak pravidla. Ale najednou zavolá šéfová a všechno je jinak. Jsem potřeba na jiný pozici, kde nebudu mít zdaleka tolik času na učení, kolik jsem chtěla. A to mě tak nějak dostává pod tlak. Já vím, že nikdy není nic tak jak si vysníme, nebo dokonce naplánujeme, ale v mým stavu naprosté neschopnosti myslet normálně, nebo se normálně chovat, je to trošku podpásovka. 

Navíc mě zmáhá nervozita, že nevím, jestli zvládnu s rodinou oslavit Vánoce. Je mi jasný, že na Štědrý den doma nebudu, ale na to jsme už doma zvyklí. Když se pracuje, tak se hold musíme podřídit. Předčasné, naše, Vánoce, bych ale stihnout chtěla.

Sákra. Už zase cíťovatím. 

Nepíšu dlouho, ale nechce se vám někomu udělat statistiku nejpoužívanějšího slovesa a citoslovce? Já mám totiž pocit, že sakra a cíťovatět jsou poslední dobou nejfrekventovanější.

Pac a pusu

Mír a slávu

 

P.S. Kdyby nějakýho blázna napadlo to počítat, tak nepočítejte moje tradiční rozloučení. To by bylo moc snadný

Stádo ovcí a zima

Dnes se ve mě hnulo svědomí. Měla jsem sto chutí smazat facebook, blog, registraci na youtube, zkrátka cokoliv na co si vzpomenu.

I když si myslím, že nepatřím ke konzumní vrstvě společnosti, (Myslím tím, že nemám ani nelačním po ničem značky apple, ani netoužím po poslední verzi jakéhokoliv telefonu, tabletu, či počítače.) po shlédnutí tohoto krátkého animáku, jsem litovala toho, že jsem podlehla a koupila si zrdcadlovku, notebook a další věci. Ty povrchní věci o kterých jsem psala nedávno.

Tohle by určitě skončilo, jako další článek, popisující mojí krizi toho, jak jsme všichni stádo oveček, takže neplynule přejdu k něčemu jinýmu.

Jsem tak trochu nostalgik a sentimentalista, co se týče prvního sněhu týče. Já vím, je to dost divný u člověka co nesnáší zimu. Oni ty pocity retrospektivy do dětství a chvilkový euforie, když se ulice pokryje tím jemným popraškem avšude je ticho, hned zmizí, když si uvědomím, že měsíc bude toho sněhu zase metr a půl a já, než výjdu o práce, tak budu muset vyházet cestičku k silnici, kde zjistím, že čeští silničáři nezklamali a touha vzít si svoje oblíbené modré hrablo s sebou až na zastávku se stále zdá jako dobrý nápad na rozdíl od promočených a promrzlých nohou. Zmizí v ten moment, kdy moje ruce začnou křehnout a modrat. Ve chvíli prozření, že se zase budu muset začít aktivně líčit, abych nesplynula se zašedlými mantinely sněhu.

Jediný na co se fakt těším jsou Vánoce. Jasně, všichni se na ně těší, ale já je mám radši čím jsem starší. Jelikož už jsem zažila Vánoce mimo domov a letos je bohužel zažiju taktéž, tak mi je čím dál víc vzácná ta zásoba jídla, pečení, smažení, to že jednou za rok sedí u stolu i brácha.
I když vlastně nemůžu říct, že všichni zbožňují Vánoce.

Pac a pusu

Víte, že editor bloggeru zná slovo zmagořit ?

Tak jsem o víkendu měla zase pocit celistvosti, pocit toho že jsem se našla, a že je všechno přesně tak, jak má být. Sice jsem byla v Praze, ale možná právě proto, že jsem tam byla. Jiný prostředí, jiný lidi. A i přes to mi to přišlo naprosto přirozený a jednoduchý. Je trochu zvláštní, že když si vedle vás sedne v metru slečna s dlouhatánskýma růžovýma culíkama, obrovskýma očima, v kostkovaný minisukýnce a podkolenkách neshledáváte vůbec divným, ale uvařit si doma čaj, je naprosto hrozný, obtěžující a pobuřující. Asi tu pobývám už moc dlouho.

Prostě to bylo skvělý. Sice jsem trčela hroznou dobu ve škole, ale pak jsme byli v divadle, pak jsme obešli nějaký hospody a spát. Ale díky hlavnímu městu mám naprosto jasnou představu o tom, jak bude vypadat moje budoucí hospoda a že Svijany jsou nejlepší piv na celičkým světě.

Nějak se nemůžu nadchnout pro nějaký konkrétní téma, jelikož jsem nejspíš zmagořila v pátek, cestou ke své tetě. Jela jsem totiž dvě hodiny v autě s těma nejzvlástnějšíma lidma, jaký jsem kdy poznala. Jeden byl přítel mojí mámy a druhý jeho kamarád. Neříkám. Nic proti ničemu. Mám ráda zajímavý lidi, ale když dvě hodiny posloucháte o budhismu, isimilismu, externismu, křišňácích, o tom jak hrát na čelo, o jedinečné nové skladbě, která by měla představovat zhudebnění pravěkého umění a pak poslouchat a lovit z paměti vtipy, ve vás musí stoprocentně zanechat nějakou stopu. Já jsem si odnesla spíš tu negativní. Přece jen člověk, který se směje svým nahlas vyřčeným myšlenkám a to i přes to že je nikdo jiný nepochopil. No nebudu se s nikým přít. Mamka tvrdí, že hranice mezi genialitou a naprostým šílenstvím je velmi tenká, ale já se obávám, jestli tohle už není za hranicí. Ne neměla bych být zlá, to není můj styl :D

Udivilo mě, že mě všechno udivovalo. Bohužel i přes to, že jsem si vzala aparát, tak mám jedinou publikovatelnou fotku, která se mi se mi líbí (I přes to že to umělecké není ona fotka sama, ale to, co již někdo vytvořil).


No nic.
Mír a slávu

Tady je ta fotka. Bohužel je tam zvýšená zrnitost, ale jelikož to byl podchod (téměř tma), tak mi nastavení foťáku neumožnilo lepší kvalitu. Nebo umožnilo, ale já ho neumím využít :D 

Chci být zase normální

Prvně začnu oznámením, protože naprosto nemám ponětí, o čem budu dneska psát.
Ta novina, kterou Vám potřebuju sdělit je, že v neděli nebude článek a to i přes to, že jsem si už najela onen obdenní systém. Zkrátka budu celý víkend v Praze. V neděli večer sice přijedu, ale nepředpokládám, že bych byla po již zmíněném schopná rychle zaznamenat všechny dojmy, pojmy a chumel myšlenek. Takže bude malá pauza. Do úterý.

To byly organizační věci. Teď by se hodila ona posvátná věta. "Už nejste na základní škole!" To mi připomíná, že jsem se konečně pustila do učení. Moc moudrá z toho bohužel nejsem a mám pocit, že ta učebnice na 400 stránkách, se zbytečnou omáčkou rozpatlává to co mi slečna na kurzu zvládla říct za 3 hodiny čistýho času.

Přeskočím k další věci. Ta mě teď zasáhla bohužel ze všeho nejvíc. Je smutný, že vždycky největší oporu hledáme v těch nejbližších, ale oni jsou občas dost zahledění do sebe. Nechápejte mě špatně, svojí mamku miluju, je pro mě nejdůležitější osobou, ale bohužel mě umí ranit, aniž by si to uvědomovala. Příjde domů a já si chci popovídat i s někým jiným než s kocourama, chci jí sdělit co mě trápí, co se mi honí hlavou. Ale bohužel se nedočkám ničeho jiného než spousty zážitků, které zažila ona. Jak se skvěle bavila a nasmála, kde všude stihla dneska být. Vůbec jí nezajímá, že já bych taky chtěla někde být, ale protože mám zavázanou ruku a nízký rozpočet, tak prostě nemůžu. Je jí jedno, že tu historku už slyším po třetí.
Já jsem prostě byla celej den doma, tak jaký můžu mít sakra problémy ? Bohužel se neumím ozvat. Je to moje máma a mojí povinností je jí poslouchat a vyslechnout všechno co má na srdci. Ale chci vážně tak moc, když chci aby i ona vnímala aspoň dvacet minut mě ? Já vím, živí mě, šatí mě.

Dobrý. Já vím, že tohle nikoho moc zajímat nebude. Zas jsem jen moc holčičí a moc si to beru...
Jen mi prostě vyvstává v hlavě otázka, kdo mě bude poslouchat a starat se o to co mě trápí, když né moje vlastní máma ?

Omlouvám se za citový výlev. Opět...

Existenciální krize

Ten moment, kdy si uvědomíme, v jakém světě to vlastně žijeme. Ani ne v jaké světě, ale v jaké době.

Doba je naprosto uspěchaná. Četli jste někdy nějakou historickou knížku ? Někdo poslal dopis, že na jaře přijede. Pak někdy na jaře přijel. A když už vážil tu cestu, tak přece nepojede za den zpátky. Nechali ho tam aspoň měsíc, dva. A v dnešní době? Za 5 minut jede autobus, za chviličku musím běžet. Dokonce už i sportovce měříme na setiny sekundy, aby jsme zjistili kdo vyhrál.

Máme povrchní zájmy. Nejdůležitější je, aby jsme měli ten nejlepší telefon, boty, oblečení, byt, práci. Co já vím. Dřív se řešili otázky života a smrti. Jak ulovit mamuta, rozdělat oheň, jak se nenechat sežrat. Možná chci být pračlověkem.

Jsem asi zdeformovaná. Možná si dřívější dobu moc idealizuju. Ale proč celý život šetříme časem, abychom získali co nejvíc, možná tím někoho oslnili a to většinou za cenu, že nás to vůbec nebaví a na sklonku života nám v hlavě vyvstanou otázky co tady zůstane, jako důkaz že jsme vůbec žili. Náhrobní kámen? Děti?

Víte, když mi umřela babička a prababička, tak jsem měla pocit, že jejich život měl smysl. Jasně, nevymysleli urychlovač částic, ale naučily mě vařit to co mamka neuměla. Často mě hlídaly a já jsem se naučila úctě ke starším lidem. Obdivovala jsem, jak se se vším popraly, vybudovaly si život se kterým byly spokojené. Obě vždycky působily tak klidně a vyrovnaně. Sakra brečím.
No to co jsem tím chtěla říct, že sice dřív neměli lidé možná tak velké cíle, ale uměli žít tak, aby byli spokojení.
Zatímco my, se honíme za nesplnitelnými přáními. Nejhorší je, že jsme ovlivňování společností, takže s tím málokdy můžeme co udělat.

Dneska trochu chmurněji, ale i tak
PAC a PUSU

Okénko do duše, chvilka prozření

Mám pocit, že jsem došla prozření. Nebojte se, nejedná se o žádnou sektu, ani mě neosvítil duch svatý, (Omlouvám se, jestli tím urazím někoho věřícího. Jsem vychovaná jako atheistka a tak si z toho dělám i srandu.) jen jsem objevila ono "kouzlo Prahy" o kterým všichni mluví, když se zmíním že Prahu nemám ráda.

To kouzlo, které jsem poznala já, nijak nesouvisí se shonem velkoměsta, nebo obchoďáky. Ani omylem. Musíte mít to správné načasování. Já jsem tento moment zpozorovala v neděli v ranních hodinách (Ne nešla jsem z flámu, jak by se dalo čekat.). Prostě jsem měla čas a tak jsem se rozhodla projít.

Naprosto mě učarovalo to ticho, když jdete po nábřeží Vltavy. Po hladině se valí smogová mlha (Přiznávám, že na inverzním smogu není nic magického, ale v tu chvíli zkrátka bylo.), kterou rozráží křídla labutí a racků. Ono ticho občas prořízne pejsek na ranní procházce, zvuk odvíjejícího se navijáku, nebo cyklista spěchající do práce. Pak potkáte pána s foťákem a v duchu si začertujete a zasakrujete, že jste svůj aparát nechali doma. Zkrátka to bylo něco jiného než uspěchaná, přelidněná Praha. Ukázala mi tu pro mě přívětivější tvář.

Ale neberte to tak na lehkou váhu, pořád platí to co jsem tvrdila tady. Pořád je pro mě naše hlavní město přelidněným, zasmogovaným a nesympatickým místem, kde žijí zvláštní lidé. Nemyslím jako divní, ale prostě mají jinou mentalitu než já. Problém je, že nemam ani za mák chuť se je snažit pochopit. To se mi nestává. 

Pac a pusu

Neodolala jsem a musela jsem vytáhnout aspoň telefon. Ano není to nic moc. Ten roh lavičky je na nic a most mohl být alespoň vodorovně, ale pro mě tyhle fotky mají zvláštní hodnotu. Připomněly mi, že i v těch špatných věcech je vždy trocha dobra.

Morgan Freeman opět v akci!

Tak moje smolné období nekončí. Sice nejsem těhotná (mě se ulevilo, ale přítel řekl "Tak příště"), ale po zánětu kotniku, jsem byla na zkoušku v jiné práci kde se sedí, kde mě pochválily, že mi to jde. A co se nestalo? Přivřela jsem si ruku do dveří od výtahu!

Co jsem komu udělala? Já vím, že jsem sebedestruktivní, ale proč zrovna, když už to začíná být nadějné? Další příklad toho, jak umí být život zlý.

A teď jako by přišel Morgan Freeman, objal mě kolem ramen a řekl : "Už bude jen líp holka, věř mi." Najendou mám nějak lepší náladu. Já vím nedám si s ním pokoj, ale nepříjde vám, že je to lepší než jednorožec?

Dneska se nebudu dlouze rozepisovat, neb ruka bolí, ale musím vám sdělit jeden zajímavý poznatek. Mám poslední dobou takové lidské déja vu. Nevím jestli je to tím, že mi chybí stará práce a lidi v ní, ale mám pocit, že ty co mě zaučuí teď, jsou až nápadně podobní lidem z kempu, ale dokonce se jedna moje nová kolegyně jmenuje naprosto stejně jako ta stará. (Nemyslím jako věk, to bych si o Léně ani ve snu nedovolila říct)

Asi Vám přidám jednu sebezničující fotografii. 

Pac a pusu

Máte tušení jaká byla dřina dostat tu kartu z foťáku ? :D

Do hlubin mé duše... sakra, sakra, sakra!

Jsem poslední dobou moc holčičí. Řeším svojí váhu, to že na zimu přibírám, moc řeším jak vypadají moje vlasy a jestli nemám rozmazanou řasenku. Nad vším se dojímám, všechno mi příjde smutnější, všechno mi chybí, chtěla bych všechno hned a bez řečí, říkám ano když myslím ne, občas popírám svou upřímnost, abych někomu neublížila

Možná je to tím, že přichází ta zima, protože nejčastější si představuju přechod do svého "normálního" já vkročením do trávy bosou nohou. Hrozně mi chybí teplo a to, že jsem si kdykoliv mohla sednout s kytarou do lesa a békat jak jsem chtěla. Nikdo mě neslyšel, nikoho jsem nerušila. Dívat se na zelené stromy, občas si vzpomenout na mladá léta a vyrobit si panenku z lesní trávy. 

Sakra pochopte někdo, že i přes to že mě baví péct, občas i uklízet, ale vůbec se mi nelíbí, e řeším to jak vypadám, nebo mě rozhodí sebemenší rejpnutí, byť je ze srandy. 

Pak je další věc co mě hrozně rozčiluje. Překvapivě často mluvím o budoucnosti i přes to, že na to vůbec nemyslím. A až jednou budeme... Za pět let... Dámy, řekněte mi někdo. Jsme takhle blbě naprogramované, nebo jak to vlastně funguje? 

Sakra! Sakra! Sakra! Nejsem těhotná ? Nevím na co mam chuť, ale pořád jí na něco mám, přibírám a jsem přecitlivělá. Sakra a teď do hlubin duše a diáře. Teoreticky to není možný. Ale co prakticky ? Sakra, sakra, sakra!

Tak to byla velká cesta do mojí duše a do mého svědomí. Možná podám informaci o dalším průběhu. 

Pamatujete na moje Mooozky? Teď bych byla docela ráda, kdyby mi někdo kousek ukousnul.

Někdy to přijít muselo. Je tu super nudný článek !

Poslední dobou jsem často tázaná co je můj životní sen. Donutilo mě to nad tím hodně přemýšlet. Má to být něco sobeckého. A přišla jsem na to, že chci prostě být šťastná a na sklonku života se zadívat na svého životního partnera a říct : "To byla ale jízda dědku, co ?"

Všem to připadá jako naprosto jednoduchý sen, ale k tomu, abych byla stoprocentně šťastná vede dlouhá cesta. Dostat se na vysokou, najít si dobrou práci, mít zdravý děti a dobře je vychovat... Je toho hodně co chci stihnout, abych mohla mít pocit, že jsem žila. 

Samozřejmě nečekám, že budu mít perfektní život, bez jakéhokoliv problému. To nemá nikdo. I přes to že nás občas trápí malichernosti v porovnání s jinými, nám se můžou jevit jako ty nejdůležitější věci na světě.

Zase zabředám do depresivní fáze žití. Přiznávám se. Bez mučení.  

Jsem opět bez inspirace, ale snad se to dnes změní. Jdu na svojí první šichtu do nový práce a tak budu potkávat lidi!

Mír a slávu

Takhle to vypadá, když je váš kocour tak trochu blond a nacpe ne naprosto kdekoliv.

Když nemáte inspiraci, pište o inspiraci!

Něco vám povím o autorské krizi. Někdy za to může zkrátka jen nějaký blbec, co vám zkazí náladu, někdy umělecky trpim a jindy, což je nejhorší varianta krizové situace, musím být zalezlá doma a nepotkávám zajímavý lidi, nevidim maličkosti, pro který bych se mohla nadchnout, prostě nuda.

Největší podíl na mém psaní mají samozřejmě lidi. Dělí se a dvě skupiny. Lidi se kterýma se stýkám velmi často a lidi který zrovna potkám. 

Většinou z mých kamarádů vyleze něco naprosto "banálního" a já jsem schopná nad tím přemýšlet, vytvořit si okolo toho časovou bublinu a v tý bublině si vytvořit vlastní svět. Trošku psycho co ? :D Mám jednoho kamaráda, se kterým to jde jako po másle. Jsme totiž oba dva tak trochu něčím šábnutý. Když myšlenku, zda se dá na koni jezdit pod vlivem alkoholu bez jakéhokoliv trestu, jsme dohnali do takového extrému, že má kamarád v autě pro jistotu plyšového osla, kdyby se náhodou někde zlil, tak aby mohl jet domů na oslu. Protože osel jde vždycky po cestě, když na něm usnete. Kůň ne. 

Pak jsou tu lidi, na který narazíte prostě na ulici, na večírku, v práci. Mnohdy s nimi ani nemusíte mluvit. Někdy je to i lepší, protože na první pohled éteričtí lidé, by mohli být pouze váš osobní přelud a vy byste oslovením mohli zapříčinit jeho rozplynutí. A tak jen koukáte, říkáte si co všechno super zažil, jestli umí na něco hrát, jak se asi jmenuje a jste naprosto ukojeni svou vlastní fantazií a omámeni kouzlem osobnosti, že vám to vydá na týden. 

Abych se dostala opět do tématu. Potom jsou lidé se kterými se do řeči dáte. Buď jsou to naprostí blbci, nebo jsou absolutně nezajímaví ( v tom případě "špatná zkušenost, taky zkušenost" ), a nebo jsou to tak neuvěřitelně zajímavý lidé, že vás donutí přemýšlet nad věcma, který se doposud jevili jako naprosto banální. Pozastavíte se a náhle svět vidíte malinko jinak. Někdo si o takovém zážitku popovídá s přáteli a já si ho schovám na horší časy, kdy budu mít zase v hlavě díru.

Pak jsou tu věci. Uděláme z nich soubor jak hmotných, tak abstraktních, jinak bych tu byla hoooodně dlouho. 

Může to být poštovní schránka, písnička, vítr, první vločka, co já vím. Tyhle maličkosti ve vás nechají určitou stopu. Vyvolají pocity, donutí přemýšlet a nebo se nic nestane a jde se dál :D. 

Každopádně to, co jsem tady tak "stručně vypsala do 22 řádků (Počítala jsem to v editoru, takže na stránkách může být počet řádků jiný. Tak kdyby si někdo chtěl rejpnout, tak se ospravedlňuji předem.) je to, že když jsem teď skoro pořád smrdím doma, tak se mi těžko hledá inspirace a tento článek je toho důkazem. O čem jiném by psal člověk bez inspirace? No přece právě o ní ! Můj největší dobrodružný zážitek za poslední dobu byl, když jsem šla do obchodu pro chleba. Omlouvám se našemu obchodu v obci, ale bohužel jsem na něm po pěti letech návštěv nenašla nic natolik okouzlujícího, abych o tom byla schopná přemýšlet, natož psát.  Nebudu psát o tom, že měli fialový toaletní papír! (Nevím jestli tam byl, toaleťák jsem nekupovala. Ale příště to zjistím :D)

Mír a slávu!

Z důvodu tvůrčí krize, dnes opět nebude fotka. 

Superrychlí lidičkové

Dneska začnu menším přiznáním. Já vím, že jste to čekali, ale já vážně nejsem taková dokonalá hospodyňka jak jsem se malovala. Ve skutečnosti jsem hroznej bordelář a prokrastinátor a úklid připadá v úvahu jen tehdy, kdy jsem k němu donucena, vím že prostě musím, nebo na to mám fakt náladu a odhodlání.

Nevím co to do mě vjelo. Asi sem na sebe byla tak pyšná, že jsem upekla něco tak dobrýho a navíc dobře vypadajícího... Znáte to. Ten pocit slávy a tak všechno okolo.

Navíc budu tak slušná a povím vám i to, co shledávám jako hlavní příčinu své drobné lži. Byla jsem prostě sjetá cukrem! :D

Víte co ? Dneska otevřu další, asi ne příliš veselý téma. I když co já vím! Vždycky si myslím, že to bude děsná nuda, pak si dám sušenku, kafe, nebo kofolu a najednou můj mozek hýří vším, co bylo doposud poklidně zastrčené někde v útrobách.

A teď mě něco napadlo. Vůbec to nekoresponduje s předchozí myšlenkou. Tohle neberte jako vážný téma. Napadl vás někdy obrázek, jak to vypadá a funguje u nás v mozku ? Jasně, teď by zdravotníci padli na kolena a prosili Boha za odpuštění a prosili ho o zázrak ( i přes to, že většina doktorů jsou atheisté). Nevím jak u chlapů, ale mozek holek si představuju jako ohromný množství silniček a po nich běhají superrychlý panáčkové, kteří si předávaj ty věci, na který zrovna myslím. Né že by jeden měl na starosti jídlo, druhej práci, další jednoho člověka a dalšího ...

Teď mi došlo, že jsem vlastně ráda, že moje fantazie přestala růst. O ostatních vlastnosteech se to říct nedá, ale svojí fantazii miluju.

A teď rada. Hýčkejte si svojí fantazii co to jde! Je to ta nejkrásnější věc k úniku z reality.

Teď bych zabředla do polemice o tom, jak je fantazie lepší volba než drogy. Ale snad to všichni víme.

Mír a slávu

Vzorná hospodyňka

První na co bych vás během tohoto článku chtěla upozornit, je NEZKOUŠEJTE TO SAMI NA SOBĚ! Napsala bych pouze na vlastní nebezpečí, ale podrývala bych autoritu všem lékařům i zdravotnickému personálu.

Zkrátka. Zajíčková by neměla nikam chodit. Nejlépe celý den sedět na zadku, s nohou nahoře a dívat se na nějaký filmy, nebo co já vím. Jenže copak to jde? Navíc já jsem stvořená k tomu abych bojkotovala a porušovala přikázání, které mi někdo dá. Teď to zopakuji. Vy to prosím nedělejte :D!

Takže.

Za prvé : Koho by sakra bavilo sedět týden na svém velectěném pozadí? První den, možná dva je to fajn. Najdete knížku co jste před měsícem rozečetli, chvíli pletete, podíváte se na nové díly oblíbených seriálů, ale to mě taky nebaví věčně.

Za druhé : Pořád je co dělat! Uvařit, uklidit, zatopit, obarvit si hlavu, upéct něco dobrýho, dojít nakoupit.

Ano pochopili jste správně, že jsem se stala vzornou domácí puťkou. I přes to, že se mi to ani za mák nelíbí, tak si to chvílema i užívám. Protože teď je čas experimentovat. Můžu uvařit co běžně neděláme a s pečením lautr to samý!

A proto se musím pochlubit jak jsem pekla cupcakes ! Nejen, že krásně vypadaj, ale věřte, nevěřte, oni i skvěle chutnaj !

Pac a pusu

Zase se mi ten příspěvek nějak vymknul z rukou, že ani nevím, jaký by měl mít nadpis...

Dneska mám dost polemizující náladu. V hlavě mi vyvstává tolik otázek! Proč existuje život? Jak vlastně začíná život ? Je osud ? Co je to osud? A tak dál a tak dál.

Nejvíc nejlepší by bylo kdyby přišel Morgan Freeman a tím svým neuvěřitelně libým, charismatickým hlasem řekl. "Protože....bla ba bla" Najednou mám pocit, že ho hrozně musím mít, a že on je jedinej na světě, kdo může vyřešit moje záhady. Ale bohužel, jsem obyčejný smrtelník a navíc žiju v Česku, takže si můžu nechat zajít chuť na Morgana... I kdyyyž. Ne je pondělí, jsem nemocná, nebude se chlastat. HAUK.

Nad některými z mých nepřeberných otázek jsem začala hloubat. Na tu proč a kdy začíná život jsem bohužel nepřišla. To je moc velký sousto i na mě. Ale co je to život vím přesně! Je to pěkná potvora (Záměrně jsem nepoužila to slovo začínající na K. To by bylo přece tak pobuřující!), která se rozhodla, že nám bude házet klacky pod nohy a bude se bavit tím, jak ty překážky překonáváme. Občas si fakt myslím, že má nějakej divnej smysl pro humor, ale to sem nepatří.

A s tím osudem. Každý to máme jinak. Někdo v něj věří, někdo ne. A když už v něj někdo věří, tak ho stejně vnímá každý po svém. Někdo jako něco, co je dané a nedá se s tím hnout. Někdo jako veličinu, kterou formujeme sami. V podstatě jako nepopsanou knihu, zvoucí k namočení kouzelného brku a psaní. Já ho vnímám ještě trošku jinak. Bohužel jsem se s podobným názorem ještě nesetkala, i když mi připadá nejsmysluplnější a nejlogičtější (jo všechno si navymýšlíme je přeci nejlepší ne ? :D). Pro mě je osud jako mapa. Mapa na které je spoustu rozcestníků, ke kterým časem dojdeme a budeme se muset rozhodnout. 

Abych to přirovnala správně. Asi ani ne tolik mapa, ale gamebook (Říkalo se tomu tak vůbec??). Za mých mladých let (Ne že bych byla stará, i když si tak někdy připadám, ale myslím období kolem mých 10ti až 12ti let.) jsme s bráchou tyhle hrací knihy hltali (No dobře. Nehltali. Měli jsme asi dvě, ale vím, že mě to moc bavilo :D). V podstatě čtete příběh a najednou dojdete k rozcestí. "Pokud chcete bojovat přejděte na stranu 105, pokud se této potyčce chcete vyhnout obloukem, musíte jít temným lesem, který je na straně 150." Na straně 105 zjistíte, že jste umřeli, protože tam byl desetihlavý drak a vy jste měli jen kyj. Na straně 150 utonete v rašeliništi. Když jste mrtví, můžete hrát od začátku a jinak, nebo zavolat kouzelnou vílu, která vás zkásne o všechny zlaťáky a proviant (potvora nenažraná) a můžete jít zase s kyjem na draka :D.

No nic, to jsem zase odbočila, ale doufám že jste mojí vizi pochopili. Prostě vždycky máme volbu. To že se rozhodneme špatně, je už jen naše blbost. To že se občas potácíme mezi dvěma rozcestníky taky. Na život ani na osud totiž nejsou cheaty jako v počítačových hrách. Je to přeci jen gamebook.

Doufám, že jste z toho dneska nezblbnuli.

Pac a pusu

P.S. Kupte si meč! Je to lepší než kyj! FAKT! :D

P.S.S. Omlouvám se za nespočitatelné množství závorek. (Zkrátka se dneska nějak nemůžu uhlídat! Musím Vám to říct! :D)

Zde je fotka opět nesouvisející s článkem, ale mě pořád baví. Takový to, když si váš pes najde "klacík"

Hrátky osudu

Tak a je to tu zase!
Další úkaz toho, jak nám život nikdy nepřestane házet klacky pod nohy. Je to buď celoživotní boj, nebo se nás osud snaží natlačit tam, kam chce on.

Našla jsem si po měsíci hledání práci, na kterou jsem byla ochotná si zvyknout a byla jsem přesvědčená, že se jí i naučím, ale hleďme vystála jsem si zánět úponů Achilovky a nějakých dalších vazů. No není to paráda?

Takže budu vesele pokračovat v hledání. Nejvíc nejhorší na tom je, že kvůli téhle práci jsem zmeškala dva další pohovory, při kterých by se mi takhle hódně bolestivá fáze asi vyhnula. Nu což.

Život běží dál i se svou spoustou překážek a úskalí. Musíme se přes ně přenést, ať to stojí, co to stojí...

Pac a pusu děcka