"Tvůrčí" psaní

Tak jsem si četla pár článků o psaní. Ze všech tak nějak vyplynulo, že když nevíte o čem psát, je to hrozně dobře. Protože údajně o tom mozek přemýšlí pořád. Moc by mě zajímalo, kde je teda ten spouštěč, to pomyslné tlačítko, které při správném poštelování vystřelí nápad jako nic. Naprosto přirozeně. „Ahoj! Já jsem ten nápad, co ti změní život!“

Protože ze své vlastní zkušenosti, nejsou moje články ničím co bylo v mojí hlavě a pak se ukázalo. Je to reakce na momentální duševní stav, potřeba se z něčeho vypsat, nebo podělit se o zážitek.

Asi na to kouzelné tlačítko, co by spustilo moji inspiraci nevěřím.

Zkoušela jsem  i jiné techniky.

1. nesmíš opustit místnost

Blbost! Já přece musím chodit na záchod. Když mi bude zima, tak si budu chtít dojít do vedlejšího pokoje pro svetr. Myslím si, že když budu zmrzlá a bude mi praskat močový měchýř ve švech, tak těžko budu psát o něčem smysluplném.

Odůvodněno to bylo tak, že nápady jinak utečou, ale když zůstanete v jednom místě, tak se budou v pokoji kumulovat a pak najdete ten správný. Nápady nemají nožičky! Můžeme je jedině zapomenout, nebo je vytlačit z hlavy jako špatné.

Ta představa, že vše lidem lítají kolem hlav spousta světélkujících kuliček představující jejich nápady, mě přivádí k myšlence. Když teda ty nápady poletují (za předpokladu, že doopravdy nemají nožičky), tak když budu nějakému člověku fyzicky dost blízko, tak by se naše nápady mohly srazit a pomíchat. Nebo kdybych si nacvičila vidění nápadů, tak bych je mohla lidem vykrádat !

2. meditace

No nebudu zapírat, že tahle technika mě láká. Může bejt docela zajímavý hloubat si svým podvědomím, nechat mozek snít i když jste vzhůru a tak.

 Jenže řekněte mi proboha jaká ženská je schopná trefit se přesně dvě myšlenky a zůstat tam v delším intervalu než představuje 0,05 sekundy? Jako nápad je to dobrej, ale po veškerých mých pokusech, mě zabrzdila myšlenka „Juchů! Na nic nemyslim!“ No a celý snažení je ta tam.

3. udělat si osnovu

Jo taky jeden moc parádní nápad. Článek, ve kterým odhalují cestu k nápadům. Jak se nechat inspirovat k psaní a oni vám poradí osnovu. Nemůžu citovat, protože to nehodlám hledat, nebo chraň Bůh číst znovu. Ale bylo tam něco ve smyslu. „Rozvrhněte si hlavní posavy, jejich vlastnosti a vzhledovou charakteristiku. Dále pak strukturovaný obsah děje.“

A teď mi vysvětlete, co je to za hloupost! Jak si můžu udělat kostru něčeho, co mě ještě nenapadlo ??
A teď bych chtěla objasnit, že jsem vážně nepřehlédla žádný podnadpis o tom co dělat, když už nápad dorazil. Hledala jsem ho, protože jsem nechtěla uvěři tomu, že by tohle někdo zvládnul napsat. Dostal za tohle někdo zaplaceno ?

4. motivace

Shlédla jsem jedno motivační video, který tak úplně nesouvisí s psaním. Spíš se týká snů. Toho jak si je plnit. Něvěřila bych jak, ale celkově mě to nakoplo. Povídalo se tam, že pokud jsme se svým životem spokojeni, tak v podstatě mrháme časem, protože s euž nikam neposunujeme. Zamrzli jsme na mrtvým bodě. Jde o to, uvědomit si čeho jsme se vzdali proto, abychom byli spokojení.  „Pokud dnes nejsi tam, kde bys chtěl být, znamená to, že se málo snažíš.“ 

Tímhle bych chtěla ukončit tenhle sáhodlouhý článek.
Pac a pusu děti

Inzerát ?

Už jsem zase zaskočená, konsternovaná a nevím co ještě. A ano opět je to pracovní nabídkou. Jako tenkrát moje dilematizující článek kvůli odpovědi na originální inzerát.

Včera mi zvonil telefon. Obvykle cizí čísla nezvedám, ale včera jsem byla v docela dobrém rozpoložení a navíc jsem se bála, že bych prošvihla telefon kvůli brigádě (nová šéfová, novej telefon...). Tak jsem to prostě vzala. Ozvala se po hlase velmi příjemná paní. Zeptala se, jestli se dovolala správně a mě v hlavě běželo jen "Ježiš další nabídka lepšího tarifu, dovolené, bambusových ponožek..." Jenže paní/slečna Lenka po mě nechtěla nákup. Ptala se mě jestli jsem odpovídala na inzerát na určitou pozici. I přes to, že jsem rozesílala nepřeberné množství životopisů, tak jsem si nevím proč tuhle nabídku pamatovala. Tak či tak jsem po pozvání k setkání musela konstatovat, že budu v dubnu opět nastupovat na brigádu, kde jsem byla už loni.
Slečna/paní však stále trvala na tom, že mě chce potkat. Že se za mnou v dubnu zastaví, až do té oblasti pojede na kolo s nenechala se odradit ani po tom, když jsem jí pověděla, že to mám v kempu ráda, a že se nebudu chtít nechat uvrtat do nějaký jiný práce, byť by byla sebelukrativnější. Prý se jevím jako zajímavá osobnost a zkrátka by mě chtěla poznat.

Pořád vám to nepřijde zarážející? Tak na onu pracovní nabídku jsem odpovídala před dvěma měsíci.
Nechápu to, ne nechápu :)

Vidím jen pár variant. Buď mě paní lomeno slečna bude lasovat na onu pracovní pozici, nebo nejsme s kamarády poslední zvláštní a originální lidi na Zemi.

Omlouvám se fotky nemám. I kdybych u sebe momentálně měla foťák, tak pochybuju, že bych dokázala k tomuhle článku cokoliv vyplodit.

Pac a pusu

Come to dark side. We have cookies

Poslední dobou mám jeden děsivej sen za druhým. Jednou za mnou běží kamarád s mačetou a křičí, že mě zabije. Potom mnohonásobné znásilnění (Ne v tom příjemným slova smyslu ve kterým bývají sny se sexuálním podtextem.) Pak moje vlastní svatba v černém(už mi to nepříjde jako dobrej námět na svatbu. (Rozhodla jsem se, že se opravdu budu vdávat na louce, na boso v batikovaných šatech) - měla jsem pocit že mi umřela mamina. Samý strašidelný domy, umírající lidi.

Bohužel mám vážnej problém s tím pochopit, co mi tím moje podvědomí chce naznačit. Taky se obávám, že druhá Barborka se opět hlásí o svoje slovo. Už posledně byla trochu depresivní, ale nerada bych jí připisovala ty sny. Protože jak by ke mě moje druhé já mohlo být tak kruté? Jasně, vím, že jsem k ní poslední dobou byla docela odtažitá po tom, co mi provedla minule.  Já vážně chci, aby jsme spolu dobře vycházely a byly dejme tomu i kamarádky, jenomže my jsme jako noc a den.

Jedna je ta gothička s modrejma vlasama, černě obkrouženejma očima, kroužkem v nose, logem ACDC na tričku a těžkejma kanadama. Poslouchá rockové a metalové skupiny. Přemýšlí nad depresivními smysly života. Mezi přáteli vždycky sedí sama v rohu se sluchátky na uších, pije jeden rum za druhým a kouří jednu cigaretu za druhou.

Druhá je spíš hippík. S květinový věnečkem na hlavě, orlím peříčkem na kůži okolo krku, v batikovaných šatech, na boso a kytaru přes rameno. Všechno vidí sluncem zalité, lidi nejsou špatný a kytky květou celý rok.

Nejlepší je, když se obě moje osobnosti střetnou někde na půl cesty. Je naprosto jasný, že je lepší, když člověk vidí svět s růžovými brýlemi, ale bohužel si můžete natlouct noc, navíc dost ráda používám životní heslo (nebo zdůvodnění?) mého kamaráda. "Každý máme své démony"

Jenže já mám problém s tím, že bych chtěla být jen hippík. A potlačuju svou temnou stránku. Bohužel jednou za čas (díky mojí předchozí ignoraci)vypluje na povrch a vynutí si na nějaký čas svojí vládu.

Bohužel nějak nevím jak zakončit celou myšlenku :D
Možná že bych jí měla přestat utlačovat, vypustit ji trochu na povrch a zlý sny.

Fuck you and peace!