Taková nějaká slátanina

Vlastně je všechno fajn. Píšu článek ve vlaku. Proč ne. Jenže tomu musela předcházet smutná a tragická smrt. Umřela mašina. A já už pěkně pěním, protože jsem měla být v Brně asi před dvěma hodinama. A nějak to nemůžu strávit. Navíc mám pocit, že všichni mají moc svých problémů, na to aby vnímali mou krizi.

Možná bych mohla zas přinést svůj osobitý názor na něco.

Ale stále mě ruší pán, který už asi hodinu řeší se svou láskou vánoční dárky. A vodní dýmku. Hlavně vodní dýmku. Bez vodní dýmky to nejde. Těch tabáků je na světe hodně. Můžem je všechny ochutnat. A já vyčistím tu hubičku, aby bylo všechno fajn.

Sedí nás tu pět v kupé a pán nás ohromně baví.

Představa vikingský dýmy je dost koncancující.

Oni tu mašinu teď táhnou do Brna a až se s ní vrátí, tak nás na ní napojí.

Mám šílenej hlad. Asi to ošéfuju u nějakého hladového okýnka. Protože moje plány navštívit v devět hodin Billu (to není propagace, jen je to blízko od kolejí) asi neprojdou.

A v jídeláku jim nedám ani za to kafe. To odmítám. Za to že jsme první půl hodinu vůbec nevěděli co se děje, jim neodpustím.

Spolucestující navíc  paří My talking Tom a opakování vodní dýmky je k nezaplacení.

Je to všechno tak nějak zplácaný dohromady ale to vůbec nevadí. Protože tak se mi to teď honí hlavou.

Některý životní momenty holt člověk nezapomene. Tohle je jeden z nich. Tramtárie.

Tak a teď mi vrtá hlavou proč mi to ten word sakra neopravil. Neopravil slovo Tramtárie ale slovo word jo. Kde je ta logika? Kde v tomhle světě mám sakra hledat nějakej řád ?

Já už jsem asi vážně, vážně zoufalá, když řeším takovýhle věci. Chtěla jsem napsat sprostý slovo, ale neudělám to.

To se mnou ještě nebude tak zlý což ?

Mě v týhle situaci napadá fakt jen co už.

Ale už bych konečně mohla dojít k nějaký smysluplný témě ne ? Ale mě se asi nechce.

Ale tak jo. Něco co mi vrtá hlavou? Něco co mě trápí? Teď je největším trápením to že už sakra třičtvrtě hodiny (i přes slibovaných dvacet minut) stojíme v Březové.

Ale pokusím se od toho odprostit. Vážně chci. Ohhhhmmmmm.

Fajn. Štvou mě kluci. Já bych vážně moc chtěla být se všema kámoška. Jakože jdeme na pivo a pokecáme. Klidně s nima budu probírat holky a když mě zasvětí tak třeba i auta. Jenže já fakt nevím co dělám špatně. Jsem milá, srdečná, zkrátka se chovám, tak jak se chovám vždycky. Jenže s tím mají asi problém. Protože jinak nevím proč nastávají tyhle situace. Jsme kamarádi, dobrý, jsme furt kamarádi a najednou bum. Nějaký majetnický manýry. Koho to zajímá ? Kdo to chce? Já nejsem ničí majetek, i kdyby jste se mnou pánové chodili, nebo se rozdělila Země na dvě samostatný planety a opustila sluneční soustavu.

Bolí mě záda.

Co mám dělat. Všem říkám, že jsem upřímná. Což vlastně znamená že vždycky. Což znamená, že až tě budu chtít, tak si tě najdu a řeknu ti to. A nebo mi to řekni a já ti k tomu dodám dostatečné info.

Já si nepřipadám tak neodolatelná, tak co blázníte pánové. Fakt.

Asi by to bylo snazší kdybych byla kluk, se svými povahovými vlastnostmi. Né že bych to chtěla. Jen tak čistě hypoteticky.

A teď se dostávám k další polemice, kterou možná ani nezveřejnim. Ani nevím kde se to v mý hlavě vzalo, ale co už.
Chtěla bych se vypsat ze svého problému důvěřovat lidem. Vždycky jsem byla taková, že jsem až moc důvěřovala. Ve všem.

Některý ty části mi zůstali. Jakože když jedu vlakem, tak mi nedělá nechat na sedačce všechny věci a odejít. Nebo někoho znám pět minut a dám mu pohlídat tašku, než si odskočím.

Dělá mi to problém na té vztahové rovině. Jakkoliv vztahové, aby jste to chápali. Vztah je třeba i kamarádství a přátelství. Nemusí to být vztah jako Vztah. Nebo tam o ? Já nevím. Prostě jakmile mi někdo řekne, že mě má rád, nebo to z něj cítím, jako by se v mý hlavě zapnula červená kontrolka. „Zapněte automatické štíty.“

A nějak se s tím neumím prát. I přes všechny pocity zmaru a vztekání, že to tak nechci.

Ha a teď sem na to kápla. Máte hoši pocit, že jsem tajemná a tak mě musíte dobývat ?

Tím bych to asi ukončila. Protože už plácám nesmysly a tenhle post má už přes dvě normostrany.

Ach jsem postižena vysokoškolským studiem. Sakrááá.

A teď postapokalypticky .

Nakonec bylo zpoždění 180 minut. Domluvili jsme se, s teď už kamarádem, že si koupíme pivo a počkáme na rozjezd. Jenže ujel jeden, ujel druhej, tak jsme se domluvili, že už na ně čekat nebudem a ono to nějak dopadne. Dopadlo. Tak že jsme se v sedm vyhrabali z druhý hospody. Po výletu na fresh jsem šla na přednášku, kterou jsem prospala. Druhou jsem zazdila.

Tak že jako půjdu spát. A ono nic. Přišlo křivý obvinění. Můžu za to že mám lidi  ráda sakra? Že se chovám srdečně?

Vážně mě božstva takhle trestají za to, že jsem nechtěla chodit do školky ?

Pac a pusu