Je zvláštní jak Vám jeden člověk, kterýho jste nikdy před tím neviděl, dokáže zvednout náladu. Neberte to nijak špatně, chraň Bůh rasisticky. Ale na nádraží jsem si asi deset minut povídala s handicapovaným mladíkem (tak mého věku?). Ač jsme si povídali jen o počasí  nádraží a o kočkách, tak mi dal najednou dobrou náladu, do tak pochmurného dne.

"A kam jedete?" "Do Jablonce" "A co tam?" "No já vlastně ještě nevím. Chtělo se mi prostě někam jet."

Není to skvělý? Nechápu, kde v sobě bere tolik optimistu a schopnosti radovat se z maličkostí, jako je lezení po stromech.

Všichni handicapovaní si zaslouží mou hlubokou poklonu. I přes to všechno, co museli celý život snášet, mají na tváři úsměv.

Chtěla bych tomuto mladému pánovi vřele poděkovat. 

TEN majitel mazlíčka

Přiznávám se. Do nedávna jsem si myslela, že nejsem ten majitel mazlíčka, který ho neustále fotí a někde je uveřejňuje. Opak je bohužel pravdou. Od té doby, co jsem si pořídila foťák, tak mezi věcmi co fotím (z vlastní iniciativy) je na prvním místě příroda a hned za ní kocouři.

Tak opět přidávám. Nemůžu si pomoc, zkrátka mi příjdou buď vtipní, nebo roztomilí. 

Možná si to ještě pamatujete odsud, ale pro upřesnění ten bílo-mourovanej je Jonáš (Jonatán, Blondie, Špíňáš) a zrzek je Macík (Mazlík, Šmucí).

Mír a slávu

Nechápu proč

Ať už sledujete olympiádu nebo ne, já se k ní vyjádřím.
Vlastně ani ne k hrám jako takovým (o tom snad jindy), jako bych se chtěla vyjádřit k českým fanouškům. Ano taky jsem fanda jen když se vysílají mezinárodní soutěže a utkání. Jenže nechápu sváteční fanoušky co mají plnou hubu keců, jsou naprosto chytrý, všude byli, všechno znají.

Nesnáším to logiku českého národa. (Nebo se to děje i někde jinde? Snad ne! To by Morgan nedovolil.) Pokud to není medaile není to úspěch. Pokud prohrají hokejisti, je blbec rozhodčí, nebo trenér.
Nikdo nepřipouští možnost, že závodník prostě neměl den, nebo je to pro něj největší úspěch jeho kariéry. Ani možnost, že jsme unavení.

Další co mi vadilo (Ne, vlastně mi to ještě hodně vadí.), byla nesnášenlivost vůči Slovákům. Před jakýmkoliv jiným turnajem, nebylo po facebooku tolik "vtipných"a uštěpačných až zlostných poznámek, vůči týmu Slovenska. Možná jsem tak přecitlivělá, protože si na Slovensku, Slovácích a Slovenkách lpím. Ale mohla bych se zeptat, co strašnýho nám oproti ostatním týmům udělali? Hráli tak, že se díky svému pořadí dostali do zápasu s námi ? Tak pardon, ale stejně tak by oni mohli nesnášet náš reprezentační tým. Ale to se nastalo. Všechny slovenské stránky si dělali srandu z jejich trenéra a vydávali videa, kde parodovali svůj nároďák.

Taky nemám ráda, že pokud vyhráváme (teď mluvím o hokeji), tak jsou všichni fanoušci, kteří by šli do kotle, za Jardu Jágra položili život. Ale ejhle když prohráváme, tak jak jsem už zmínila, je trenér blb, rozhodčí blb, každý z 22 hráčů je blb.

Vážně pořád nechápu proč


Smutnou pac a smutnou pusu

Klud do p**e, ja som mravenečník.

Samo bych chtěla odkázat na autorku fotografie a trička.

Zbožňuju tu myšenku

Já vím, já vím, už je to zase přes týden a zase je tu mrtvo. Teď už se ale nemám na co vymlouvat. Že jo. Tak  sobě buďme upřímní. Jsem prostě hroznej prokrastinátor a jinak to nebude.

Ale teď jsem narazila na věc, o kterou se chci, děj se co děj, podělit. Tak jsem tak čekala na rehabilitaci. Na stole byly nějaké časopisy a tak jsem si řekla "Proč ne, při nejhorším to zase zavřu." A hle co se nestalo. Narazila jsem na článek, který mě naprosto nadchnul (Což je dost k podivu, když se jednalo o Květy, Vlastu, nebo něco takového). Jsem z toho tak nadšená, že mě to donutilo k činům. Ale abych neplácala. Jdeme k věci.

Jedná se o "hru", kdy zaregistrujete knihu na internetu, nalepíte na ni nálepku, aby se vědělo oč jde a pošlete knihu do světa. Udělá prostě radost někomu dalšímu a nebude se na ní u vás doma smutně prášit. Necháte ji ve vlaku, v hospodě, na lavičce v parku. On se jí někdo ujme.

Jasně je riziko, že kniha skončí v nesprávných rukách člověka, který nebude sdílet stejnou ideu jako já, ale řekněte mi, co v životě je stoprocentní.

A tak jak jsem byla plná nadšení, tak jsem si pečlivě prostudovala knihotočová pravidla (Přičemž jsem zjistila, že i v Liberci existují lidé, co sdílí myšlenku, že je to správně) a s těžkým srdcem jsem samolepkou označila knihu, která mě dojme, když to potřebuju, vykouzlí úsměv, když to potřebuju. Knihu, která mi dává jasně najevo, že nesmím být tolik dospělá. A chci aby si to uvědomili i další čtenáři. Kdo to ještě nepochopil, tak ta knížka je Malý princ.

Snad jsem inspirovala pár kamarádů, kterým přetékají knihovničky a mají trochu ušlechtilou duši.
Ještě přidám pár důkazů, aby jste věděli že nekecám

Pac a pusu

Mám to za sebou !

Tak to mám za sebou. Bohužel nemůžu říct jak úspěšně, ale můžu vám sdělit pocity.

Upřímně jsem si ráno myslela, že z tý školy uteču a prostě na vysokou prostě nepůjdu. Byla jsem šíleně nervní, chtělo se mi brečet a ve finále jsem si uvědomila, že jsem si ani nevzala žádnej talisman. Prostě hrozný zoufalství.

Neustále jsem se uklidňovala tím, že to že se mi zdálo o krásný hvězdě, která kolem mě proletěla v lese, je dobrý znamení. Sbalila jsem si do batohu Krávu, (Ano můj plyšák se vážně jmenuje Kráva. Má to logiku, vždyť je to kráva.) svačinu, písátka a jela jsem. Klepala jsem se jak ratlík. Pořád jsem se nemohla zbavit pocitu

Ve finále jsem zjistila, že ten kurz ze kterého jsem měla pocit, že mi naprosto nic nedal, vlastně k něčemu byl. Najednou jsem věděla, čím mám začít, co si nechat nakonec a na co se vykašlat. Věděla jsem jak si to namalovat, napsat a tak. Jestli je to dopadne, tak jak bych si přála, to je věc druhá.

Sice jsem se vůči Sciu vztekla, ale dokonce bylo teplo.

Jinak se mě všichni ptáte jaký to bylo, jaký mám pocity a tak.

Jenže já ani nevím, tak si počkáte stejně jako já :)

Pac a pusu

Přijímačky

Omlouvám se, ale jsem teď zabořená až po uši v učení. Nevzdávám to, i přes vtíravý pocit že stejně nic neumim. 

Každopádně jsem se včera vztekla nad tím, jak testy scio probíhají. Místnost plná stejně, nebo více nervních lidí. V místnosti je zima a hned jak instruktor dohovoří a zahájí test, zavládne nepříjemné a vlezlé ticho. Jen občas zavrže fixka a neustále hučí mozky všech přítomných. 

To hučení není vlastně není fyzicky slyšet. Je to spíš jako když zhoustne vzduch. Prostě divný.

Nevím proč scio diskriminuje ty, kteří se v tichu špatně soustředí. Já chápu, že není v jejich moci kontrolovat každému přehrávač nebo mobil, jestli tam není nahraný nějaký tahák, ale když už platíme takový ohromný (aspoň mně to nepřipadá zrovna málo) peníze, tak by mohli nakoupit mp3ky a když si objednáváte ten test, tak byste si zkrátka vybrali ze tří nebo pěti žánrů hudby a pak byste dostali ke zkoušce hudbu do uší. Kdo by chtěl, měl by ticho, kdo ne, mohl by něco poslouchat. 

A když už jsem se dostala k těm penězům, tak nechápu proč ostatní platí  500,- za přihlášku, ve kterém mají i přijímací řízení a já musím zaplatit ještě 2x700,- (aspoň si to myslím, že jsem platila). 

Já jako chápu, že někdo ty testy musí vymyslet, někdo je musí zkontrolovat, někdo musí sehnat lidi, co to budou pořádat, a tak bych mohla pokračovat do nekonečna. Ale když si vezmu, že se scia pořádají v šesti termínech, v každém termínu jsou průměrně 4 předměty, zkoušky se pořádají ve 40 městech v České republice a na Slovensku, a když to vezmu podle Liberce, tak průměrná návštěvnost jednoho termínu bude tak 250 studentů(je to jen odhad). Když to teď vezmu suma sumárum, tak mi vychází nechutná částka kolem 168 milionů korun. A to prosím jen ze zkoušek a myslím si že jsem všechny hodnoty ještě trochu podhodnotila.

Navíc jsem ještě krajně nespokojená s prostředím. Ve třídách bývá zima a organizátoři se tváří jako by jsme mohli za to, že nemají volnou sobotu.

No tak jsem se zase rozlobila.

Každopádně bych chtěla poprosit aby jste mi v sobotu drželi palečky.

Pac a pusu