Tak jo. Dlouho jsem měla o čem psát, ale neměla jsem potřebu se vypsat.

Udělala jsem v životě krok, který ublížil člověku, které ho mám ráda. Bohužel ne tak, jak bych potřebovala.

Vím, proč to tak bolí. Ale nechápu proč musí být tak těžký vysvětlit svoje pocity tak, aby to nebolelo toho druhého.

Možná to bude dost drsný, ale já jsem ještě dost mladá, abych byla s někým protože jsme si zvykli na to, že je nám spolu dobře. Třeba mi časem budou připadat tyhle problémy malicherný. Jenže teď mi to příjde správný...

I když se kvůli tomu cítím hrozně a brečím.

Proč se cítím tak zle, když vím, že jsem potřebovala být chvíli sobec a ohlédnout se zatím, jak já se cítím. Zase jednou na chviličku myslet na sebe. Ne na přítele, ne na mamku, ne na společný kamarády. Jednou jen já.

Měla bych být volná. Svobodná. Ale zatím nic. A jestli to příjde, bude pozdě.

Jenže přítomnost se na minulost neohlíží.