Pohřbíme své mládí

Sice jsem včera měla spleen a utápěla se ve své "neschopnosti, méněcennosti a životním zmaru", ale už jsem zase zpátky!

Zase ta stará, držkatá a přehnaně sebevědomá Já! Ta co bude zase 20 minut přemýšlet o čem by chtěla napsat, až vyplodí nějakou volovinu. Nemůžu za to. Prostě mě naplňuje být jaká jsem !

Tak nejdřív začnu tou pohádkou, proč budu psát to co píšu.

Procházela jsem internet, kvůli šatům na nadcházející plesovou sezónu a našla jsem i spoustu "šlehačkovejch" svatebních šatů. Tak jsem se zamyslela nad tím, jak bych chtěla aby vypadala moje svatba. Možná mě mnozí budete mít zabarbara až blázna, ale vysvětlím vám oba scénáře, na který jsem přišla.

Nechci se vdávat ani na radnici, ani v kostele a nechci mít bílý šaty (copak jsem panna?) Tyhle kritéria bude moje svatba splňovat stoprocentně.

Chci se vdávat v létě, někde na louce, s kopretinovým věneckem na hlavě, s dlouhých pestrobarevných hippie šatech a na boso. Bez obleků, bez společenských šatů, nejlépe všichni na boso. Pak bysme se všichni opili na louce a bylo by nám fajn.


Nebo druhá varianta, že půjdu celá v černém. Jako recesi bílým šatům a jako smuteční vzpomínku na to, že zahazuju svůj svobodný stav. A to naopak všichni budou mít obleky a černý kravaty. Pak všichni smutečně zapijeme, že se můj muž dostal do chomoutu, všechny panáky z hostiny zamkneme do nějaké krabičky a symbolicky pohřbíme. Jestli se pak budeme rozvádět, tak budeme mít aspoň nostalgickou vzpomínku, až tu urnu budeme vykopávat :D.

Přiznávám, že ta první varianta je normálnější a "romantičtější", ale tu druhou mám líp promyšlenou.

Myslete si co chcete lidi. Ale já jsem hrdá, že jsem jiná.

Mír a slávu

Věřili byste, že mi to nenáviděné učení bude chybět?

Tohle souvisí s tamtím a díky tamtomu se vám vybaví, jak onehdy...

Je zvláštní, že nejvíc se vám vryjou do paměti ty špatný věci. Třeba když ve zlém skončí vztah (neříkejte, že jste to nikdy nezažili), tak se zamyslete. Jaké vzpomínky převažují ve vaší hlavě? Ty dobré, nebo ty špatné?

Každopádně nejsem tady, abych se rejpala ve starejch trápení a vylejvala si dušičku, jen proto aby jste mě litovali. To co jsem chtěla říct, má hlubší význam.

Je skvělý jak funguje lidský mozek. Něco vám evokuje něco a to něco, zase něco jiného. A mě jedna sms evokovala špatný vzpomínky a díky nim, se mi vybavily krásné momenty ze svého dětství a dospívání.

Jasně, člověk si nemůže pamatovat všechno, ale některé momenty vám zkrátka zůstanou.

Byly mi 4 roky a přestěhovali jsme se do jiného města a já tak objevovala okolí domu a najednou jsem se dostala k plotu, za kterým stála holčička. Přišla blíž a povídá : "Ahoj, já jsem Pája." Tak jsem se představila taky. "Ahoj, já jsem Bára. My teď bydlíme tady vedle." Holčičce v růžových šatečkách se rozsvítila tmavě hnědá očka.  " Budeme nejlepší kamarádky, ne?" Tak jsem přikývla a od té doby jsem se jí 15 let nezbavila :D.

Pak je věc kterou znáte všichni. Máte od rodičů za úkol domácí práce. Samozřejmě se vám nechce, když je vám 8- 10 (jistě, nechce se nám ani teď, ale co naděláme), tak držkujete. Mamka mě tenkrát vážně rozhodila. "A  čemu myslíš, že jsem si vás dělala ? Abych nemusela mýt nádobí a chodit s košem." Tenkrát jsem prostě zklapla a šla udělat, o co mě požádala. Z nějakého důvodu jsem si to ale zapamatovala a dnes, když mi mamka říká, že mě má ráda, tak jí tuhle myšlenku vmetu a společně se tomu zasmějeme.

A co jsem tím vlastně chtěla říct? Že i za všemi špatnými věcmi, co se nám mnohdy honí hlavou, je vždycky něco dobrého. Jen to musíme chtít najít :)

A tady je ta roztomilá holčička v růžových šatech a malé cikáně Zajíčková :D

Jak vychovat deštník

Zkrátka mi není souzeno, vlastnit dešník. Buďto ho nechám doma a za 10 minut začne pršet, nebo si ho vezmu když ho nepotřebuju a za 15 minut vysvitne sluníčko, nebo ho nechám u přítele a za 20 minut začnu nadávat svému ctěnému já, a když mi ho přítel doveze, tak ho zapomenu ve vlaku. Prostě nemám vlohy, nebo zodpovědnost k tomu vychovávat krásný modro-šedý deštník. Omlouvám se a hluboce doufám, že se dostaneš do lepších rukou.

Jinak jsem zletilá a zodpovědná vychovávat květiny (nejlépe sukulenty), kočky, možná bych zvládla i psa, nebo miminko, ale nechci být moc sebevědomá. Ale nikdy neříkejte nikdy! Třeba vás jednou překvapím!

Jo, budu chodit na kurzy "Jak vychovat deštník" a jestli žádný takový lekce neexistujou, tak k tomu budu muset dospět sama a pak ty kurzy založit. Přece nemůžu bejt takovej zoufalec, abych byla na světě jediná špatná opatrovatelka deštníků!

Dneska to není na dlouhý lokte. Ale něco jsem napsala.
Milujte se a množte se.

Nejsem super hrdina a jsem na to pyšná

Po dlouhém nočním přemítání mi něco došlo. Lidi, já nejsem super hrdina a jsem na to náležitě hrdá. Nemůžu zvládnout všechno aniž bych ukázala známku slabosti. Měla bych se začít řídit vším, čím motivuju ostatní lidi.

Doufám, že teď na mě budou moji známí pyšní a hlavně mamka.

Jo já ví, že už jsem s tímhle problémem byla u psycholožky, tam jsem si pobrečela, v podstatě věci jsem nic nevyřešila, ale odcházela jsem s pocitem, že vážně je něco špatně. Něco co musím změnit. A teď je to přede mnou. Přišla jsem na to skoro sama a sama s tím taky chci bojovat. Ostatně jako se vším a vždycky. 

Musím začít uvažovat trochu sobecky. Na malý okamžik se vykašlat karmu, zapomenu že mam nějaký povinnosti a budu si hledět jenom svýho. Uspořádám si v hlavě co, jak a proč. Asi mi v tomhle ohledu chybí škola. Nový krásně nadepsaný sešity, do kterých bych zatím psala krasopisně. Takový malý nový start. S čistým štítem.

Abych nebyla pochopena špatně. Já nejsem člověk do stereotypu. Vůbec ne. Hrabe mi z něj. Toužím do budoucna po rodině, jasně, ale neumím si představit, že budu denně přizpůsobovat svůj režim, tomu pravidelnému dětskému. Budu si muset najít asi nějakou kreativní činnost. Ne, kamaráde, nebudu všeumělka v domácnosti, co plete svému manžílkovi oteplouchy! (Kdyby někomu chybělo základní vzdělání, co se oteplouchů týče, naleznete ho zde.) Ale abych se dostala k jádru pudla. To co tímhle chci říct je, že mi nechybí stereotyp školy, ale ten nový začátek. Nebaví mě táhnout si problémy všech kamarádů, kteří se mi svěřují a už vůbec mě nebaví táhnout svoje vlastní, i když už by mohly být dávno vyřešené. Tohle už není ani kostlivec ve skříni lidi. Tohle je mrazák plnej lidskejch končetin. Já vím, jsem mistr v nevšedních přirovnáních. 

Jinak jedna veselá historka z říše mých vlasů(Ano, mají vlastní svět, někdy i vlastní život, no a? Jsou moje !) Věděli jste, že jsou až tak kouzelně, že po peroxidu ztmavnou a zfialoví? 

Pac a pusu děcka!

Taky vám už chybí léto  ?

Dilematismus

Zase se nacházím u vnitřního rozporu. Jako kdysi. Léta páně loni. Hrozně trpím dilematismem (není to žádná nakažlivá choroba, je to jen nevylečitelná nemoc, kterou jsem si asi jen vymyslela, takže mě nelitujte), takže je pro mě prakticky nemožné se rozhodnout i u těch nejzákladnějších věcí. Mám si dát kafe nebo čaj? Rybu, nebo tatarák? Jo jasně, nakonec se vždycky nějak rozhodnu, ale trvá to po čertech dlouho.

A jak se mám teď rozhodovat, jestli jít na vysněnou vysokou,  nebo tu zůstat s kamarády, rodinou a přítelem. Je to těžké rozhodování. Jo já vím, že za to, že se tohle rozhodování musí letos opakovat si můžu jen sama. To že mě nevzali na vysokou, nemůžu vyčítat nikomu jinýmu než sama sobě.

Ale jak mám sakra vědět kde budu spokojenější a šťastnější? Jasně. Teď mám kamarády, rodinu, přítele, zkrátka všechny ty, které mám ráda pohromadě. Mám slušně placenou brigádu, která mě navíc baví. Ale nemůžu se přenýst přes ten pocit, že dokud se nedostanu do vysněného Brna, tak nebudu na sto procent šťastná. Jako by v mojí hlavě seděl skřítek a našeptával mi to, že bez Brna nebudu spokojená. Na druhou stranu Bůh ví co mě čeká 320 kilometrů od domoviny.

No přejdu k něčemu veselejšímu. Počet mých čtenářů vzrostl na tři :D! Děkuji vám kamarádi, že vás baví číst moje citové výlevy. Napadlo mě veselé povídání na téma Karma, ale to necháme na jindy :)

Mír a slávu :)

Dnes bohužel nemám žádnou fotku. Ani takovou co by s příspěvkem nesouvisela :)

Omlouvám se Praho, sle mezi námi by to neklapalo...

Byla jsem od svých dvou pravidelných čtenářů (kamarádka a přítel) narčena, i když jen jeden to řekl nahlas, že už jsem celý týden nic nenapsala. Ale no tak lidi. Vy nikdy nemáte tvůrčí krizi? Byla jsem nervózní jak to dopadne s tou přípravkou a tak.

Abych se podělila. Nemám ráda Prahu a pražáky (gramaticky správně je pražané).  Moc se omlouvám, jestli si to někdo z Prahy přečte. Já ten názor nikomu nenutím, jen ho chci vyjádřit. Já vám nevím, ale u nás (jasně žiju v "horách" a skoro na vesnici) a v našem okolí je naprosto běžné, že když se někdo zeptá na cestu, tak vím- li podám patřičné informace. Případně se omluvím za svou neznalost, popřeju úspěšné hledání a jdu si po svém, ale připadala jsem si jak v jiříkově vidění, když jsem sehnala až na pátý pokus někoho ochotného mi poradit. Navíc to byl párek docela sympatických důchodců. Věková skupina 20-50 let mi nebyla ochotná říct ani "Nevim" a bez jakékoliv známky zájmu mě obešla. Proč lidi sakra?! Já vím, že jste třeba pracovně vytížení, někam spěcháte, nebo co já vím, zkrátka na mě nemáte náladu, ale aspoň "Bůůů" by mi stačilo. Nevím. Asi je to mou výchovou. "Zdrav starší, buď k lidem slušná". Pravidla jako "Na všechny se usmívej, třeba jim uděláš lepší den" jsou moje a dodatková. Jenže v Praze jsem neměla ani sílu se usmívat. Připadala jsem si zkrátka jako vesničan ve velkoměstě.

Další věc, co mě na našem hlavním městě doprimuje, je ta snaha udělat všechno velký, aby jsme si dokázali, že jsme sakra Praha stověžatá. Za co ? Barák na baráku, strom aby člověk pohledal. A když už nějaký potkáte, je to taková chudinka, která má listy skoro už umělý vším tím smogem. Vždycky mívám takový špatný pocity. Asi mi tam chybí příroda. A to to mám vydržet až do konce listopadu. Asi v co nejbližší době zrealizuju nápad svýho přítele. "Budeme mít velkou obchodní síť stánků po celé Praze a budeme prodávat bonsaie. Slogan bude -Strom do každé rodiny!-"  

Pak fotka, vůbec nesouvisející s textem.

Pac a Pusu

Omlouvám se za časovou díru. Mám nějaký zdravotní problémy. Ale už to bude lepší, takže se budu snažit co nejdřív něco sesmolit :)

Umělecká deprese

Včera jsem umělecky trpěla. Znáte ten pocit, kdy je vám na nic, ale nevíte proč ? Tak přesně to, jsem zažívala včera. A jelikož se mě všichni ptali na to, co mi je, tak jsem říkala, že umělecky trpím. Za každým trápením umělce se totiž skrývá nějaké velké dílo. Samozřejmě nepřišlo, ale to nevadí. Aspoň jsem se mohla cítit jako rock star.

Jinak to je asi všechno co jsem vám chtěla říct, protože jsem díky Hosipě nechala u přítele můj zbrusu nový blbníček, na věci o kterých chci psát. Neměla jsem ho ani v pátek ani v sobotu, takže dnes mám vygumováno na druhou.

Joó! No chtěla jsem říct, že asi nikdy nikam nebudu brát kytaru, protože nikdo nechápe, že i přes to, že tu kytaru má člověk s sebou, tak ještě není odhodlán hrát před velkým publikem. Prostě jí nosí, aby ji mohl vytáhnout až zbyde jen pár vytrvalých, kteří budou rádi, že není ticho a nijak moc nebudou řešit, jak moc vám to nejde. A když pak s dobrým srdcem půjčíte kytaru někomu hudebně zralejšímu a zkušenějšímu, má hubu plnou keců, že byste si měli koupit kvalitnější kytaru, že má na nic zvuk a že mam špatnou ladičku a špatnej kapodastr. Praštila bych ho tou kytaru. Nejradši tou jeho kvalitní a strašně moc drahou. Já sakra nemam deset tisíc na kytaru a navíc. Já jsem spokojená. Já Drahouška miluju a dýchala bych za ní, kdyby to bylo možné. Je to první MOJE kytara. Hraju jeden rok a ještě sama. Sakra, ten mě vytočil :D

Jinak dnešní den jsem si užila na jedničku. Dlouho jsme spali, pak jsem si dala kávu se stejně společensky znavenými kolegy jako jsem já, stavila jsem hrad z písku, skoro jsem se koupala a pak jsme s přítelem polezli. 

Dneska bych skončila jedním přáním. Přeju vám, aby jste nikdy netrpěli uměleckou depresí. A vůbec. Nemusíte bejt umělec. Prostě buďte optimističtí a myslete pozitivně.

Pac a pusu 

Přidávám dvě lezecké. Aby jste mi věřili :D

Myšlenka z alobalu

Chtělo by to nějakou veselou historku z natáčení. Takže. Holky možná znají, že když se dává na vlasy nějaká maska, tak se balí do fólie nebo do sáčku. Ale jelikož fólie došla a na mou velkou hlavu je každej sáček krátkej (malej), obtočila jsem si včera hlavu alobalem. A můj milovaný bratr nezklamal. Nejen že mi ukázal, že kometa, která bude míjet zemi, je vlastně vesmírná loď (když vyjedete nahoru a potom obraz ztmavíte, zjistíte, že to fakt je vesmírná loď!), ale můj alobal na hlavě okomentoval slovy: "To máš aby ti mimozemšťani nemohli číst myšlenky, viď?" Kdo viděl onen díl futuramy, tak mu to možná bude připadat vtipný. Mě v tu chvíli přišlo.

Každopádně jsem původně chtěla psát o něčem jiném. Každý máme minimálně jednu slabost ne ? Čokoláda, značkové boty, upnuté džíny, pěstěné svaly, holky, kluci....Já jich mám spoustu, ale ta nejvíc nejhorší, která asi netěší mého přítele, je slovenština. Když má slovák melodickej hlas a mluví na mě, tak jsem v koncích,. Ještě donýst kytaru a Zajíčková si klekne a předříká veršovanou žádnost o ruku. To máme dost podobný s jednou kolegyňkou. Ona má zase španěláka s kytarou. Teď se možná potutelně usmívá za monitorem. Když ne ona, tak její přítel. Zdravím :D

Slovenština mou mysl navádí, k další vzpomínce. Potkali jste někdy člověka, který byl tak dokonalý, že jste se na něj báli promluvit, protožeby to mohl být duch, nebo přelud a  mohl by se rozplynout jako pára nad hrncem? U mě to byla hipícky, éterická rusovlasá slečna. Rozplývala jsem se nad ní v ten moment a mohla bych i taky, ale nebudu vás uvádět do rozpaků. Každopádně si myslím, že to byla slovenka. Proto jsem na ní nemohla promluvit. Co kdyby jo. Bych sebou na místě sekla.

No nic. Mír a slávu přeji vřele :)

nakonec jedna moje, vůbec s tématem nesouvisející fotka :D

HEY, hippie!

Omlouvám se že jsem včera nepřispívala, ale nějak neplánovaně, se z jedné sklenky vína u kamarádky, stalo sklenek víc, až mi ujel vlak a musela jsem tam spát.

Dneska otevřu téma, které tak nějak proplouvá mým životem a mnoha mými vrstevníky nikdy nebylo moc pochopeno. Už asi ve dvanácti, třinácti letech jsem chtěla být hippíkem. Proč jsem tehdy nevěděla. Prostě mi jen přišli super. Nevzhlížela jsem k Tokio Hotel ani k US5, ale k hippie.Milovala jsem svoje květovaný šaty, korálkový náramky a kytičky. Proto jsem zřejmě nebyla pochopena. Teď když se na to dívám zpětně, tak mé spolužáky a celkově moje okolí docela chápu. Zkrátka jsem vybočovala z řady a ještě jsem to neuměla prodat.

Pak když jsem stárla a dostávala rozum (hahaha :D), tak jsem si uvědomila, že je to vlastně hrozná póza. Že to že se tak oblíkám a nosím na krku znak peace, ze mě hipíka nedělá, že jsem vlastně směšná, ve svém honu za tím, odlišovat se od ostatních.

Jenže ani nevíte jaký přišel zlom, když jsem tak nějak splynula s davem (což samo sebou nejde, jsem přece Zajíčková), začala jsem, aniž bych si to uvědomovala, brát za své všechny ideály té éry. A dnes, i když to tak vůbec nevypadá, jsem duší hipík. Klidně to řeknu i nahlas, klidně to zakřičím. Protože dneska už mi je opravdu jedno, co si o mě kdo myslí. Už nejsem ta vystrašená třináctiletá dušička, která na urážky sice reaguje kamennou tváří, ale doma si pláče do polštáře. Dneska už je mi to VÁŽNĚ jedno.

Takže až mě potkáte ve společenských šatech, na vysokých podpatcích, s precizně vyčesaným drdolem, nebo ve volných psychadelických kalhotech, na boso, s kytarou přes rameno a kytkou a uchem, pořád to budu já :)

Sakra  to jsem si myslela, že nemám druhou osobnost :D

Na závěr, bych vám chtěla doporučit dokument, který mě utvrdil v mém osobním přesvědčení.
Woodstock, 3 dny hudby a míru (1970) sice trvá tři hodiny, ale stojí za to !

Zde bych ráda ukázala, jak to vypadá, když si na vaší vinné sklence, udělají tři oslíkové závod. 

Jak byste čekali, že to zakončím ? Tradičně :)

Mír a slávu

HOSIPA

Dneska si připadám jak ďábel. Baví mě každý ráno se probudit a jen co položím nohy na zem, se někde z pekl ozve "A sakra, ona už je zase vzhůru!" 

Už jsem se probrala a jsem tu abych zase vnesla život do vašich nudných a utrápených životů! Jen by bylo super, kdybych bývala věděla, co jsem vám chtěla napsat. Já vím, že to čtete dnes a denně (i když nevěřím, že by se sem kdy kdo vrátil), ale já pořád ztrácím onu zázračnou červenou nit, která vede moje myšlenky. Možná je to tím, že se toho v mojí hlavě převaluje tolik. Práce, hledání nové, příprava na vysokou, vysoká, rodina, kamarádi, tetování, zrdcdlovka. Můj mozek totiž seznává všechny tyhle faktory natolik důležitými, že se jimi hodlá zabývat všemi najednou. Asi.

Nebo mám nemoc, kterou má i můj přítel  má pracovní název HOSIPA. HO*no SI PAmatuju. Já si ale nechci připustit, že jsem nemocná. I když si často vybavuju větu mojí mamky. "Skleróza nebolí, ale člověk se nachodí..."

Když už jsme u mojí mamky. Chybí mi. Dlouho jsme se neviděly. Jsem nějak zaneprázdněná ším okolo a štve mě to.

 No nic. Milujte se, množte se a žijte v míru :)

V tomto pochmurném počasí jed vzpomínka na léto :)

Mooozky

Znáte ten pocit, když se můžete o hodinu a půl déle spát, ráno jste tak plní energie, že byste ji mohli rozdávat. Ale pak když dostanete facku, všechno to z vás spadne a cítíte se jako prázdný obal, bez čehokoli co by mohlo přesvědčit o tom, že nejste zombie. Kruhy pod očima, snaha o to se narovnat a vypadat vyrovnaně se ztratila, protože vaše ramena najednou hrozně ztěžkla a úsměv, který se snaží tohle všechno napravit úspěšně triumfuje pohled plný prázdnoty a bezmoci.

Tak konec deprese a jdeme zase k něčemu pozitivnímu. 

Jo teď mě tak napadá jedno téma, které okruh mých blízkých sice už zná si tak desetkrát a možná i pozpátku, ale proč se nepodělit, že jo. Napadlo vás někdy, že to jak nám popisují zombíky tradiční horrory a katastrofické sci-fi filmy o zániku světa je hrozná blbost? Jestliže jim virus, nebo co já vím, omezil mozkový funkce jen na základní pudy (tím pádem musejí jíst) tak jak by mohli říkat to své pověstné "mooozky"? No nic moje debatní chvilka skončila. 

Omlouvám se dneska nejsem kreativní a ani moc vtipná. Snažila jsem se :)