Lodní deník: Londýn 2016

V mé životě se něco zajímavého, tak jsem se rozhodla o to podělit se všemi, které to bude trochu zajímat.
S Vaškem jsme byli v Londýně. Jen na pár dní, ale psali jsme lodní deník, který sem teď přepíšu a doplním o pár fotek.

den č. 1 ; 7. říjen
Zvládli jsme to. Nezvracela jsem. Ani mi nebylo špatně. Sice jsme měli trochu problém s autobusem, který jsme asi nějak nepochopili. Ale to nevadí.
Byli jsme ve skvělém parku. Proč u nás nemáme tak velké parky? Celkově mě překvapuje, že tu je hodně stromů a zeleně obecně.
Měla jsem zase svoje špatný nálady, ale zvládli jsme to.
Začali jsme v duchu našich tradičních výletů. Jídlo na lavičce a procházky. Zatím jsem spokojená.
Asi už jsem se stihla odpoutat od shonu a nervozity mýho každodenního života. Máma by na mě byla hrdá.

1d 7/10/2016
Jsme na letišti a je to moc fajn budova. Jsme tam asi hodinu ped odletem a odbavujem se. Báru odbavili ok,  ale mě prošacovali i kravatu. Let proběhl ok, včetně mých špatných vtipů o mracích a texturách. Přistání bylo hladší než jsem čekal. Na letišti jsme dlouho čekali na autobus, ale dočkali jsme se a i hostel jsme našli.
Hostel je moc hezký. Stavěný ve stylu přelomu Viktoriánské a Industriální éry. Když jsme se ubytovali, tak jsme vyrazili na procházku do Camdenu, ze které se stala procházka do Regent's parku. Odložili jsme si na  pokoji (který je mimochodem jak ze série HP) a pak jsme šli lovit pastu a kartáček, což bylo drahý jak pes.
Spalo se mi dobře.

den druhý, hvězdné datum osmého října dvoutisícého šestnáctého roku (leta páně jsem chtěla napsat)
Dneska jsme toho stihli ranec. Měli jsme naplánovaný Camden Town. Což se povedlo. Měli jsme skvělou snídani. Jablečný koláč a mlíčko. Dlouho jsem nesnídala takhle parádně. Navíc jsme měli kovovou vidličku. Pořád přemýšlíme jak je možné, že s ní Vaška pustili do letadla.
Camden je super. Líbí se mi ta atmosféra. Graffiti, trh, všude to voní. Jen mám pocit, že když člověk nejde nakupovat a je vegan, moc srandy si tam neužije.
Z Camdenu jsme se teda vydali na nádraží. Chtěli jsme vidět nástupiště z Harryho Potera. Nepovedlo se. Davy lidí a nejspíš přemrštěný vstupný. Ale budova je to pěkná. Hezky kombinuje staré a industriální s moderním. A byli tam první objímající se lidi v Londýně, které jsme viděli.

Vrátili jsme se do Camdenu, odkud jsme přes baker street chtěli dojít do Hide parku.
Další zklamání nás čkalo u dveří Sherlocka Holmese a jeho muzea. Kotel lidí a komerce všude.
Každopádně jsem zapomněla na důležitý mezník. Našla (já!) jsem skvělé bistro, kde jsme si v jednu odpoledne dali "snídani. Tradiční anglickou, ale po veganskou. A taky moc dobrý kafe. Zjistila jsem, že mám moc ráda místní parky. Je tu spousty zelených ploch jen tak k sezení, spouta laviček, spousta vodních ptáků, sportovišť. Je to ohromná plocha, takže i když je tam hodně lidí, tak se rozprostřou a nemám pocit že bych se musela někde tlačit.
Teď příjde pár poznatků

• Lidi se tu vůbec nedrží za ruce. I když jsou očividně pár, tak jen jdou vedle sebe. Pár párů jsme potkali a věřím, že budeme počítat i zítra. Páry držící se za ruce, objímající se, nebo líbajcí se = 7 včetně nás.
• Nesmím s Vaškem chodit kolem zoo. V pondělí mě totiž její návštěva nemine. Přidávám další statistiku. Kolikrát jsem dnes slyšela slovo medojed = 248 na desátou. Kolikrát jsem dnes slyšela zajímavost o medojedech, případně jak jsou medojedi páni tvorstva = 132 na pátou.
• dalším objevem je, že já i Vašek jsme nesnesitelní, když dostaneme do ruky mapu.

2d 8/10/2016

Na dnešek jsme naplánovali výlet do Camdenu. Začli jsme ho tak, jak je naším dobrým zvykem u jídla. Navštívili jsme anglickou obdobou coop a dali jsme si výtečný apple pie. se sojovým mlékem. Dále jsme po Chalk Farm došli do Camdenu, kde jsme si dali první kávu a jaksi nastartovali den. V Camdenu jsme si prošli i Stable Market, kde měli spoustu super věcí. Po prohlídce marketu jsme se vydali po bulváru, kde jsme se asi 200x ztratili a zachránila nás jen jahůdková mapa z recepce. Na bulváru se zrodil i životní kauf. Brambory za 7,32.

Z Camdenu jsme šli na nádrazí Kings Cross a ástupiště 9 3/4 které pro nás bylo zklamání stejně jako později dveře Sherlocka Holmese. Z Kings Cross a stometrové fronty na WC jsme vyrazili na Baker Street kde jsme sice nenašli premiéra a Holmes zklamal, ale zato jsem si ověřil, že není důležitý cíl ale cesta, neboť Regent's Park je prostě nádherný. Po tom o jsme se vyplížili skrze dav z Baker street jsme se dostali do Hyde Parku kd sme si lehli na zem a doplnili energii.

Následovala cesta domů. Zase přes Coop, 

Večeře : Sushi 3/5

Počet párů <3: 6

Ušli jsme 22,5 km

den třetí. dvacátého října. Léta páně Dvacetistého sestnáctého roku. 

Po tom, co jsem zjistila, že jsme den předtím ušli přes dvacet kilometrů, byla jsem zaražená, jak "dobře" Vašík nenaplánoval náš dlší den. Ale ve finále to bylo moc fajn.

Hodně jsme fotili. Po dlouhé době mě to bavilo. Byli jsme i u Black Books, což pro mě bylo něco jako hlavní bod výletu. Trochu mě to zklamalo, protože bylo zavřeno. Ale upřímně, co bych čekala. Malé knihkupectví, v neděli, ve vedlejší uličce. 

Potom jsme šli do turistického blázince. Trafalgar square, parlament, Big Ben. Mezitím neustálé hledání záchodu, protože Zajíčková. Asi by mi tolik nevadilo to množství lidí (co si to namlouvám?) jako ten nepořádek co za sebou ty lidi nechávaj. 

Byli jsme za královnou. Bylo docela brzo, takže žádnej čaj. 

Asi se budu opakovat, ale nejradši tu mám parky. I když v nich je hodně lidí, působí harmonicky a klidně.

Zapomněla jsem poznamenat, že jsme často svačili v našem stylu. Koupili jsme za dvě libry půl kila marcipánu. Nebe!

Vydali jsme se na další boj s davy. Cesta od Westminsterského mostu k Tower Bridge, Hlava na hlavě. Všichni čekaj na ruský kolo, který se pohybuje  skoro nulovou rychlostí. Ptám se proč a nedokážu přijít na rozumný důvod. 

Pořád přemýšlím proč mě tak odpuzují turistické lapače. Jestli proto že jsem skrblík, protože nejsem ovce, nebo protože mi to příjde k ničemu? Asi od všeho kousek. 

Každopádně jsme párkrát pořádně zmokli. Jaký překvapení na Londýn, že?

Zdolali jsm všechny námi vytyčené cíle. Každopádně nás ale čekala ještě cesta zpět. Bolela mě kratší noha a v té druhé mi přeskakoovalo koleno. Co víc si přát?

Oba jsme měli uťapaný nožičky. Když už mě Vašík přemluvil, že bysme mohli jet metrem, tak jsme zjistili že bysme dali pět liber za jednoho, tak jsm se radši kousli a došli to. Kňučela jsem a trpěl. Kdž nám před nosem zavřeli blíbený park, kňučela jsem a trpěla jsem ještě víc.

Ale zvládli jsme to!

V zpětným výpotu 28 kilometrů. Jsme pašáci.

Postřehy

• Vašek je smutnej. V lodýnský zoo nemaj medojedy. 
• Koncentrace lidí držících se za ruku = po 20ti jsme přestali počítat. Dávám to za vinu tomu, že  v centru je víc cizinců. I přest faith in love restore.
• Po dvaceti kilometech mi vypíná mozek.
• Koleje s spolubydlící ve mě vybudovalo schopnost usnout téměř v jakémkoliv hluku. Doufám, že se to změní, až budu mít děti. Jinak to bude celkem problém. 
• Začínám mít fakt pocit, že mě Vašek má radši než malý děti. Když  jdeme kolem hřiště, tk se daleko míň cuká a už ani neslintá.

d3 9/10/2016

A je to tady. Vyrazili jsme do centra. A jak jinak než zase přes Coop. Nějak jsme si ten krámek oblíbili,

Potom jsme se vydali opět tradičně přes Chalk Farm a Camden, ale tentokrát jsme neuhnuli na Regen's park, Ale směrem k nádraží Kings Cross. cestu k němu jsme prošli kolem krásných historických budov a dokonce jsme šli po jedné z velkých londýnských avenue lemovanou velkými mrakodrapy. 
To už jsme byli jen kus od cíle, respektive první zastávka. To nebylo nic jiného než Black Books. Odtud jsme se vydali směrem k Big Benu, Bylo krásně a tak jsme fotili. Já divnosti a Báru, Bára mě a pipinky. Takže vlastně oba spoko. Jen jsem si vyčítal, že jsem špatně určil polohu Tower Bridge. Skrze davy turistů jsme se probrodili až k Big Benu, od něj jsme pokračovali k Westmisterskému opatství kde jsme baštili a připravovali se na cestu směr St. James Park a Buckingham palace. Opět jsme v parku hodně fotili a u paláce taky. Já jsem jako doprovodnou činnost zvolil chytání holubů. Zase musím konstatovat, že si víc vážím cesty a času stráveného s Bárou než památek, které jsme viděli.

Následoval (pro mě) vrchol celého dne a tím byla cesta k Tower Bridge, která patří k mým nejlepším zážitkům v životě. Jsem fakt vděčný, že jsem ho mhl zažít. Jedinou vadou bylo, že už nás začínaly bolet ťapinky. 

Tower Bridge je opravdu hezký a jeho krásu ještě podtrhlo, že je kvůli opravám zavřen pro auta. 
Hned za budovou na nás čekal jedno krásné drátěné překvapení, které se dá popsat jen jedním slovem. Čičinky. 

Asi tak od Čičinek se naše cesta počala měřit na kroky, páč cesta už se na ťapinkách začala podepisovat, ale byli jsme stateční. Jen jednou jsme zaváhali a vlezli jsme do stanice metra. Na nohou nás udržela právě cena metra. Źa jednoho bychom zaplatili pět liber za 4 stanice. 
Poslední ránou celého dne bylo to že nám Regent's park zavřeli přímo před nosem, a tak jsme ho museli celý obcházet po tvrdém chodníku. 
Denní zajímavosti:
Špatný Bob Marley v metru. 
Návštěva národní galerie jen kvůli WC.
Potápějící se kachny.
Večeře : o se dalo
Páry: 20+
Ušli jsme: 28 km

den číslo čtyři, rok od zrození špagetového monstra 268
Den začal dost příšerně. Dostala jsem krámy. Zač mě Bůh trestá. Krutá daň za to, že můžu mít děti. Eva byla kráva... Mohla bych pokračovat, ale nemuselo by to dopadnout dobře. 
Náš den začal tudíž až kolem jedný odpoledne. Vzhledem k Vaškovu zklamání nad chybějícími medojedy, jsme neměli jasný plán.
Taky je nutné říct, že restaurace kam mě chtěl Vašek vzít, má v pondělky zavřeno. 
Tak jsme vyrazili do Camdenu. Co jsme chtěli, to jsme nenakoupili, ale koupila jsem mámě šátek se zajícema! A měli jsme můj main point celýho výletu, Zmrzlinu! Výbornou, kokosovou. S malinama a borůvkama. Sice nic moc levnýho, ale nebe na jazyku.
Vlastně jsme neviděli nic nového, ale řekla bych, že i tak jsme si to užili. 
Pak už jsme jen balili, editovali fotky. Takový lehce nuceně odpočinkový den. Ve směs spoko.

4d 10/10/2016
BOLEST. 
Dnešní den začal skvěle. Bára dostal krámy. Takže sem se sám ráno vypravil do Icelandu a do lékárny. Jinak výborná zkušenost kupovat v cizím jazyce prášky se specifickými vlastnostmi na něco, co jste nikdy neměli. Podtrženo sečteno: Topíčkový.
Pozitivní poznatek dne: Wifi v hostelu spolehlivě utáhne film.
Po zbytek dopoledne jsme tedy koukal na film a browsoval 9GAG.
Odpoledne se však vydařilo mnohem lépe. Velice jsem si užil všechna naše jídla, pipinky, veverky a procházení.
Druhý pozitivní poznatek dne: Jsem schopen nekoupit si vinyl. 
Večeře: Iceland 3/5
Počet párů:9
Ušli jsme: by očko 6-7 km


Na závěr bych chtěla dodat pár zpětných poznatků a dovětků ze dne, kdy jsme už nepsali Lodní deník.
V Londýně se neprodává lungo. Všude jen amerikáno. Silný to není, je toho moc a člověk pak pořád čůrá.
Vašek ztratil palubní lístky.
Já jsem mu ráno vynadala za to, že se mi zdálo, že mě v noci opatlával.
Přidávám pár fotek. Jen tak bez ladu a skladu. Prostě protože se mi líbí.

Zadarmo!

Dnes se mi při učení zasekla v hlavě myšlenka, která mi teď nedá spát. Tou myšlenkou je, že nejlepší věci jsou zadarmo. Ten do to řekl, nebo napsal poprvé, vážně věděl o čem mluví.  

Čím víc nad tím dumám, tím víc věcí co jsou zadarmo vymýšlím. Od nechutných romanťáren až po dost morbidní věci. Tak jsem se rozhodla je sepst, tak jak mi pod ruku přijdou. Nehodlám to dělit do nějakejch kategorií. Nikdy jsem nebyla moc organizační typ. Některý věci budou možná dost omšelý a ohraný ale patří to sem.

·         Kradená kytka nebo luční kvítí

·         Pít pivo ze skla

·         Dobře se vy*rat

·         Představovat si, jak hlava vašeho šéfa vybuchne

·         Plánovat s kamarády budoucnost, když ani nevíte, kolik piv si večer dáte

·         Ten moment, když sedíte někde na vysokým místě a jen koukáte

·         Moct snídat tři hodiny

·         Moct snídat tři hodiny v posteli

·         Úsměv

·         Objetí

·         Když se naprostá bezmoc změní v optimistickej „mamvpičismus“

·         Vymyslet nová slova

·         Odkládat nebo předávat povinnosti

·         Přeřeky

·         Drby (ty o nás samých)

·         Dát si horkou sprchu

·         Pozorovat děti a mít radost z jejich radosti (žádná pedofílie, nebo jiná úchylka)

·         Pocit, že kafe a cígo k sobě prostě patří

·         Úspěšně složená zkouška

·         Křičet na ulici v alkoholovém opojení

·         Někomu zlepšit den

·         Nesmyslně koukat do zdi

·         S klidným srdcem příjmout omluvu

·         Nesmyslné sny

·         Smyslné sny (víte co myslim ;))

·         Zjištění, že prohra neexistuje

·         Debaty o ničem

·         Fiktivní vesmíry, kamarádi a zvířata

Stoprocentně je toho víc a časem to možná doplním. Zároveň vím, že některý věci lze hodnotit tak, že za ně musíte něco dát, ale copak tahle chcete myslet celej život. Když máme něco zadarmo, máme z toho lepší pocit.

Nic. Pac a pusu

Tady je svět ještě v pořádku

"Ten rybářskej lístek jsem nenašla. Tak já jdu hledat dítě."

"No mohli bysme si zajezdit tady na TÝHLE loďce".... "Té slečně v prospektu bylo nedávno 14."

Ano, mnozí už vědí. Začala sezóna mojí letní práce (kterou kdyby jste nevěděli tak miluju). Nastal čas na čauko, mimoděk, floncání, hranolky a půl hoďky spánku před šichtou.
           A mě se jentak mimochodem vrátila zase chuť psát. Jo, jsem vystreslá ze zkoušek, ale když jste tady, tak nejde bejt v kuse ve stresu. A jo, jsou tu Pí. uč. který by jste prohodili oknem až by z nich cákala krev (ano s touto prací se pojí i spousta morbidních představ), chlápků který mě budou žádat o ruku, zažiju tak třicet vymyšlených románků se svými spolupracovníky, ale má to tu sakra své kouzlo.
          A nic není lepší, když se lidi vrací a vzpomenou si na vás a vy na ně. Nic se nevyrovná tomu jít po šestnácti hodinový směně na jednoho pořádně vychlazenýho Kozla a nic se nevyrovná tomu být tu.
          Já vím, že je to hloupý vůči Brnu, vůči příteli, rodině a podobně, ale tady jsem sakra doma. Má to svou celistvost. To opakování "Wie viel Nächte bitte." osmkrát do hodiny, když mají němci fojrtág je prostě něco, k čemu se můžete vrátit, něco co je jistý, něco co víte, že tu bude, i když se ostatní zhroutí.
         Taky že tu bude ta nepřeberná hromada lidí, na který nikdy nezapomenete, protože s vámi snášejí to nejhorší. Od zvracení, pocení krve až po vyhrožování žalobou. Budou tady aby se dohromady postavili vašim šéfům, když budete vědět, že vám fakt serou na hlavu.

V jaký to bylo reklamě? "Tady je svět ještě v pořádku. I když je to blázinec, každej má svý obranný mechanismy vůči stresu a vlastně nic v pořádku není. Ale ten lehce umravňovaný chaos je něco, co prostě chcete. Za každou cenu.

Nostalgický pac a trochu zmrdský pusu

Nemám slov, takže nebudu pojmenovávat ten článek ducha plně

Je tu nespočetně propírané téma. V tuhle chvíli dost kontroverzní a zase téma, které moje hlava nebere.

Protesty proti islámu a otevřená xenofobie. 

Já se pořád ptám proč. Proč máme všichni tak zakrytý oči? Proč zase (bohužel ještě pořád) házíme lidi do jednoho pytle na základě jedné, skoro až zanedbatelné podobnosti? 

Nebudu si tady hrát na kazatele, který vás bude přesvědčovat, ať si vytáhnete hlavy ze svých řití. To ne. Jen mám svůj názor a přijde mi záhodno se o něj podělit.

Vždycky jsem byla vychovávána tak, abych všechny tolerovala, protože každý jsme jiný, máme své klady a zápory. Byla jsem vychovávána tak, abych se snažila člověka poslouchat, než si ho dovolím odsoudit. Vychovala mě máma a pak jsem se vychovala sama.

Co se islámu a muslimů týče, držím se těchto pravidel. Proč bych je měla odsuzovat a zaškatulkovávat, jen proto že nějaká teroristická skupina se hlásí k islámu ? Co když člověk vypadající jako muslim, kterého potkám je atheista, budhista, hinduista, žid nebo křesťan ? I kdyby věřil v islám, tak jak můžu říct, že islám je špatný, dokud nezjistím jaká je perspektiva onoho člověka na jeho víru, kde spatřuje klady a zápory, proč v ní vlastně věří.?

Budeme dělat protesty, kde budeme srovnávat islám s nacismem! Proč ne? (Toto je ironická vložka, kdyby to někdo nepochopil.)

Celé mi to připadá, jakoby se skupina lidí sebrala a řekla si: "Už jsme si dlouho na nikom nevybili svoje osobní flustrace, co? Co takhle muslimové? Teď bylo nějakej pár  teroristickejch útoků v Televizních Novinách, tak proč ne?"

Nechápu kde je ta logika. Je tu nezaměstnanost, spoustu lidí bez domova, drogově závislí, černé trhy s drogami, s lidmi, s orgány a my se budeme pitvat v tom, že nebudeme jíst kebab, protože nám to řekl ten co je vlastně Čech jak poleno. Japonec.

Když jsem se nad tím zamýšlela, tak by mě zajímalo, kde se to v lidech bere. Rozpitvávat něco, co se ich skoro netýká. Vezměte si to. Kolik u nás žije muslimů? Podle mě je to titěrná a zanedbatelná menšina.

Ale už jsem se naštvala dost. Minimálně celý příští týden mezi lidi budu nosit zakryté vlasy. Moje forma tichého protestu. Tak jako veganství.

Pac a pusu

Už zase píšu blog, místo toho abych dělala něco do školy.

Dneska jsem sama sebe dovedla k hlubokému zamyšlení. První bylo nad lhostejností. Opět.
Zaprvé mě zarazila cedule Starobrno u kostela. Potom že na jeho schodech spal bezdomovec se psem. Vážně jsem byla jediná koho napadlo koupit čaj a pět rohlíků? Udělala jsem vážně moc? Stálo mě to pět minut času sakra!

Pak je tu další věc. Proč v kavárně nemůžu dostt vodu zadarmo, místo hesla k free wi-fi? A nikdo se nepozastavuje nad tím co je špatně?

Mám nějak depresivní náladu. Nebudu psát dál.

Jen bych chtěla aby tu někteří lidé byli dýl.
Pac a pusu

Já to fakt nemyslím tak morbidně jak to zní. A ano, kratší nadpis jsem zvolit nemohla.

Nechci ve vás vzbuzovat pocit, že jsem v depresivní náladě, že se chystám z sebevraždit. Ba naopak. Poslední dobou je mi fakt psychicky celkem fajn. A proto jsem se s Vámi rozhodla probrat jedno vážné téma. No doufám, že to nebude tak vážný a bude to i celkem vtipný.

Chtěla jsem s vámi přátelé, kamarádi, drazí známí i vy všichni ostatní, kteří jste mi vlastně ukradení (až na čtenáře z Ruska, to dá rozum) probrat, jak by měl vypadat můj pohřeb.

Jasně. Teď přijde ta kritická myšlenka. Pohřeb? Ve dvaceti? Jakože co ?

Jo je to trošku divný až morbidní, ale upřímně. Nikdy jste nepřemýšleli jak by jste to vlastně chtěli ? Nebudu mluvit o pozůstalosti. Vlastně skoro nic nemám. Navíc ty průtahy kolem notářskýho ověřování. Když se vám bude něco líbit, tak si to vemte. Můžete udělat blešák nebo tak.

Mě jde o to, že rozhodně nechci, aby se někdo škrábal do kopce někam k hřbitovu, tam si sklíčeně sedl na lavici (Mimochodem zjistěte si kam si máte sednout, když někomu půjdete na pohřeb.) a posmrkával do kapesníku. Prostě ne.

Půjdete do hospody. Někam kde maj moc dobrý pivo a je to tam tak trošku hipsterský. Budete poslouchat VESELOU muziku. Každej si dáte aspoň tři rumy. Velký. A hlavně. Žádný slzy. Už jsme velký ne?

Pak budu potřebovat někoho kdo je šikovnej přes počítače, aby hacknul tenhle blog. Každe povinně napíšete aspoň tři smysluplný, nejlépe rozvinutý věty. A pozor. Nejlépe v mým stylu. Článek by se mohl jmenovat třeba něco jako "No tak jsem mrtvá no."

Jo a pak je ještě jedna věc. Já vím, že teď jsem na to háklivá, ale teď jsem živá. Takže bych byla ráda, kdyby jsme prohrabali všechny moje šuplíky a napsali sem všechno co jsem kdy napsala. Pak mi projeli paměťovku ve foťáku a všechno co se vám bude zdát použitelný, zveřejněte. Ale dejte si s tím trochu práce jo ? Já jsem do těch fotek vložila duši. Takže hezky ještě projet nějakým programem a dodat tomu trošku hloubky.

Jó a to hlavní. Nechte mě v tom spáleništi. Nenoste si domů urnu prosím. Nechci nikam rozprašovat. To že na tom hřbitově fyzicky nebudu nikoho nezabije. Já už budu beztak mrtvá.

Jestli je vám z toho teskno, nebo si myslíte, že jsem divná, tak si to přečtěte znovu a zamyslete se nad tím, jak vesele asi vypadám u toho, když tohle píšu. Jako bych seděla s kamarádem u piva.


Pak i pusu
Jsem to změnila, všimli jste si ?

Jsem jiná ?

Už asi nechápu nic. Nic co se mě týče. Vysoká škola, nebo Brno, nebo jakákoliv jiná božská síla mě asi mění. Nějak nevím jestli se mi to líbí. Ale možná mi to tenhle článek pomůže rozklíčovat.

1) Poslouchám jazz ve svém normálním volném čase. Nikdy jsem ho nechápala, nerozuměla jsem, co mi ta hudba chce sdělit. Ale najednou to dává smysl.

2) V pátek večer sedím doma (případně na koleji), v uších mi hraje Chopin a učím se. Ne že by to byl posun na špatnou stranu. Jen jsem nějak nestihla zaregistrovat, kdy jsem začala poslouchat vážnou hudbu. A kdy jsem se do háje začala učit ?

3) Rozčilují mě kupící se maličkosti. Ve vztahu je to normální, tomu rozumím. Ale mě rozčilujou moje maličkosti, nebo malichernosti u kamarádů. Kde je moje racionalita?

4) Často používám slovo prokrastinace. I když se mi příčí. Ano možná je to výdobytek moderní doby. Ale nemohli jste to sakra nazvat jinak?

5) Nosím rtěnku mezi lidi. Jo možná se to mnohým z vás bude zdát přehnaně holčičí reakce, ale já jsem na sebe hrdá. Je to jako když jsem dřív na veřejnost nenosila oblečení, který se mi líbilo, jen protože bylo jiný a já jsem se pak necítila dobře. A je to venku :)


Jsem jiná, nebo jsem pořád ta tvrďačka co by vás seřezala na hromadu jen slovy?