Jsou posvátnější věci než vztah

Tak jo, tenhle článek jsem napsala před docela dost dlouhou dobou. Jelikož jsem se vyhrabala ze svého depresivního období a jsem teď moc zabořená do učení, než abych sesmolila něco nového co by bylo fajn, tak jsem se rozhodla sebrat všechnu svou odvahu a na féra to postnout. Vím, že tohle budou číst především moji kamarádi, tak berte v potaz první (teď už to bude druhý) odstavec. 

Některý věci nepíšete, neříkáte, nebo neděláte proto, aby vás někdo litoval, nebo aby jste byli středem pozornosti. Děláte to prostě proto, aby si to někdo přečetl, poslechl, nebo to uviděl. Něco si z toho odnesl.

A tak to bude i dneska. Jelikož mám obzvlášť plačtivou a bohužel i retrospektivní náladu, tak se chci vypsat a rovnou ze sebe udělat "odstrašující" případ.

Začalo to naprosto normálně a nevinně. Jaro, všechno pučí, mladá láska a kecy, kecy, kecy... Chlapec se seznámí s dívkou, zamilují se. První dva měsíce všechno klape jako po másle. Kytičky, čokoládka, kino, srandičky, ale pak se něco zlomí a onen šarmantní chlapec se najednou začne pomalu měnit. Dívce to samo sebou nevadí. Je zamilovaná do jeho krásného oka a do těch růží co jí nosí po každé hádce.

Jenže malé hádky se proměnili v hádky kvůli naprostým malichernostem. "Omlouvám se ale já si nepamatuju, cos mi říkal ped měsícem..." Najednou jsem byla ta, která neposlouchá co říká, ta která si ho neváží, nemiluje ho. Šla jsem s kamarádkou na kafe a najednou jsem byla ta "kurva" která dělá bůh ví co, s bůh ví kým. Problém byl, že jsem byla vždycky věrná jako malý štěně.

Jedna z největších hádek, jejíž smysl (přes to, že byl naprosto nesmyslný) si ještě pamatuju, začala když jsme jeli od jeho rodičů domů. Projížděli jsme přes město, kde bydlel můj bývalý (musím podotknout, že minimálně půl roku bývalý) a najednou jako když přepne.Stal se z něj rapl. Nesměla jsem na něj mluvit, ani se ho dotknout, nejlépe umřít. Na každý můj dotaz na vzniklou situaci mi bylo odpovězeno mlčením. Naprosto jsem nevěděla, oč jde.  Došli jsme na náměstí, kde na mě vychrlil další nesmyslnou salvu urážek a nadávek. Cloumal se mnou, jakoby mě chtěl probrat i přes to, že jediný kdo by to potřeboval, byl on. Okolo procházeli lidi. Dívali se mi do očí, ale nikdo nevydal jedinou hlásku odporu.  O pár metrů dál, když jsem se stále dožadovala vysvětlení, jsem neudržela nervy a při další poznámce o mé nicotnosti a debilitě, jsem mu dala facku. Nazpět mi přiletěla rána pod oko. Brněla mě celá hlava a s pocitem zlomené hrdosti jsem se rozbrečela. Zdůvodnění bylo následující. " Přece se tady před cikánama nenechám mlátit od holky."  Ani přesně nevím proč jsem tenkrát nevzala nohy na ramena. Mám pocit, že předstíral nějakou srdeční úzkost.

Lhala jsem svojí vlastní mámě, když jsem řekla, že jsme blbnuli a já se praštila o stůl.

Před tím, mezitím a potom následovalo spousta zákazů jít s kamarády ven(stylem "Mě to nevadí, dyž půjdeš, ale jakmile odejdeš, budu nasranej a možná mě už nikdy neuvidíš"), nespočetně hádek,  včetně školního zájezdu do Německa, kdy mi vynadal za to, jak můžu spát v jednom domě s klukem. Dámy a pánové, tomu klukovi bylo dvanáct.

Následovalo vymknuté koleno,pravidelně modřiny na pažích, hnutý obratel páteře.

Musím ale říct, že herec to byl skvělý. Nebo uměl aspoň dobře plánovat. Mamka ho milovala. Vařil, uklízel, házel sníh, dával nám kytky.

Za všechno se mi omluvil, ale bohužel až po tom co ten vztah skončil. Tahle omluva pro mě nemá žádnou váhu, protože následky si nesu do teď. Mimo to, že nechápu jak jsem takového člověka mohla mít kdy ráda, ba o něm tvrdit, že ho miluju, tak touto osobou upřímně pohrdám, protože po tom co jsem ty necelé dva roky musela snášet, se zeptá co mi udělal tak hroznýho, že se s ním nechci vídat.

Je mi jedno, kdo z mých nebo jeho kamarádů si tohle přečte. Ať si to pro mě za mě přečte sám, ať vidí co to bylo. Ať do háje pochopí, že dík němu nade mnou tenhle zlej stín bude viset až do konce života...

Díky za dojebanou psychiku bro!

Už chápete, proč jsem tohle chtěla napsat ?

Vztah je důležitý, ale svoboda a zdraví jsou posvátné.

V koncích s originalitou ?

Nechápu to. Tak si pročítáte pracovní nabídky. Dělník, svářeč, řezník, programátor, trenér... Všechno pozice jak pro mě stvořený. A v tom jsem v té nudné nudě stále stejných inzerátů, které nabízejí skvělý peníze, ale musíte mít to a támhle to, narazila na jeden tak originální, úderný a vtipný, že nevím co bych na něj měla odpovědět. 

Ve zkratce. Autor pohledává přispěvatele na jeden nejmenovaný (Nebo můžu jmenovat? Já jen abych nebyla nařčena z prodejnosti a tak podobně.) web. Kašlu na nejmenování prostě vám na ten inzerát dám odkaz, protože to nejde tlumočit.

Na "normální" pracovní inzerci bych reagovala nějak takhle:

Dobrý den,

zaujala mě Vámi nabízená pracovní pozice. Předpokládám, že splňuji většinu podmínek Vámi předložených, ale bohužel nemám řidičský průkaz. V příloze zasílám strukturované CV.

Budu moc vděčná, když odpovíte i případě nezájmu. 

S přáním příjemného dne

Zajíčková

Ale co teď? Ten člověk který to napsal, tak na mě působí jako kámoš. Nejradši bych mu tykala a napsala mu, že by mohl bejt tak hodnej a nějak mě tam z protekce dostrkat, kvůli mýmu krásnýmu úsměvu. Pak se ale zarazím, znovu si to přečtu. Přičemž si na konci zase nepamatuju co bylo na začátku, protože ten je především plný formalit. Ale to je věc vedlejší. Zkrátka si uvědomím, že on na počátku všeho vykal. A jsem v koncích. Moje spisovatelské ego dostalo velkou ránu, jelikož neumím na něco originálního, odpovědět originálně.

Měla bych se nad sebou zamyslet. Nebo taky ne :)

Pac a pusu 

P.S. Ani odpovědět na inzerát ze sexshopu nebylo tak těžký :D

Něco ke čtení

Vyštrachala jsem nějaký starý slohovky, tak aspoň si něco přečtěte, než se moje "geniální" mysl opět nakopne :)

Vládní reformy

            Ze všech stran slyším, že je potřeba něco zreformovat – školství, zdravotnictví, důchody. Čím vícekrát to slyším, tím víc nabývám pocitu, že vůbec neznám význam slova reforma. Myslím, že v tom nejsem sama.

            Jako pomocníka jsem si otevřela slovník cizích slov. Změna, zlepšení, přetvoření. Ptám se. Mají naši politici také slovník cizích slov? Příjde mi, že o zlepšení se mnohdy ani mluvit nedá

            Přidám něco ze života. Nevím, jak dlouho zpátky v čase to je, ale když proběhla reforma ve zdravotnictví, navštívila jsem svého gynekologa. Při našem rozhoru padla řeč právě na reformu. Kdybych nebyla plnoletá, potřebovala bych souhlas rodičů pro předpis antikoncepce. Ale PARADOX. Kdybych chtěla jít na potrat, jejich podpis nepotřebuji.

            V tu chvíli jsem nevěděla, jestli se mám té stupiditě smát, nebo nad ní plakat. Co to sakra je ? Přijde to někomu normální? Mě ne. Pilulky v dnešní době „moderní“ době běžná věc. Není tohle krok zpět. Co kdybych neměla dobrý vztah s rodiči? Nechci se s nimi bavit o takových věcech? No nic. Tohle mě akorát rozčiluje.

            Daňové reformy. To jsem svým nervům vážně ulevila… Daň z tabáku má odnaučit kuřáky kouřit. Daň z alkoholu, odnaučit lidi pít. Ale proč daň z příjmů? To chceme odnaučit populaci pracovat?

            Závěrem? Názor můžu mít jaký chci, ale dokud se nebudu chtít stát papalášem ve vládě, nic moc nezmůžu. A dokud budou naši politici ochotni nám vše bez obalu, jasně, bez vedlejších úmyslů, tak nikdy nebudeme, jako obyčejní obyvatelé, ničemu co dělá vláda, rozumět.

Obyvatelé virtuálních světů

Každý z nás má ve svém okolí alespoň jednoho obyvatele virtuálního světa, oběť facebooku, nebo jakkoliv ho nazýváme. Nebo jsem alespoň o někom takovém alespoň slyšeli.

Ona vtipná postavička, neustále vysedávající u notebooku, stolního počítače, nebo zahleděná do rozzářené displeje chytrého mobilního telefonu, jen aby nepřišla o jedinou novinku. Človíček, který sbírá „přátele“ jako pokémony, hřeje se v milné iluzi, že je milován, oblíbený, nebo nedej bohu populární. Každou hodinu musí aktualizovat svůj stav, aby každý věděl jak se cítí.

Nevyvstávají Vám v hlavě taky spousty otázek, když na takového závislého náhodou narazíte ? Zda někdy přemýšleli nad tím, kolik z jejich 3562 „přátel“ je pozdraví, když je potkají na ulici ? Kolik opravných kamarádů by mohli mít, kdyby nebyli zahledění do obrazovky, zobrazující jejich vysněný virtuální svět? Co by mohli vidět? Co by se mohli naučit? Co zažít?

Ano, přiznávám, že také figuruji jako uživatel sociálních sítí. Ale jsem patřičně hrdá na to, že se všemi svými „přáteli“ se znám osobně. S většinou jsem schopná vést smysluplnou konverzaci mezi čtyřma očima a se všemi se zdravím. Čas od času jsem svými kamarády osočována, že jsem bez ustání na facebooku.  Jenže moji spolužáci, kamarádi, známí, přátelé ani rodinní příslušníci nevidí, že příjdu domů, zapnu počítač a s ním i onu zmíněnou sociální síť, zkontroluji kdo mě shání a plynule přecházím k běžnému životu. Uklízím, učím se, cvičím na kytaru. Normálně žiju, jen u mého jména svítí zelené kolečko, indikující moje přihlášení. Facebook využívám předně pro komunikaci s přáteli, která je jako bonus zdarma.

Každopádně lze facebookové uživatele členit do tří skupin. První jsou odpůrci, kteří ho nemají z osobního přesvědčení, nebo ho z nějakého důvodu zrušili. Navštěvovatelé se na sciální síť přihlašují, jen když něco potřebují zjistit, nebo vyřešit. Spíše sporadicky. A obyvatele můžeme rozčlenit na dva druhy. Na ty závislé, kteří žijí online a na falešné obyvatele, kteří facebook prostě zapnou a jdou si po svém.

Shrnula bych to větou, že modrý život hýbe světem.

Jinakost naší rodiny ve zvířecím měřítku

Tak jsem se rozhodla zasvětit vás do tajů naší rodiny. Myslím, že tak trochu oklikou, ale podle mě je to nejjasnější a nejsrozumitelnější cesta do hlubin naší jinakosti.

Povím vám jaká byla a jsou naše zvířata. Upřímně jsme všechny milovali a dosud milujeme, ale mě jich je upřímně docela líto. I přes to, že se o ně vždy vzorně staráme, tak na nich naše rodina nechává následky.

Monty

Byl to pan potkan. První zvíře, který jsme měli. Mamka hrozně chtěla nějaký zvířátko a brácha žil v neustálé iluzi, že ho bude všude nosit s sebou v klokaní kapse u mikiny. Jenže Monty byl tak trochu nezmar. Nejen že se nechal nosit jen od mamky, ale taky měl svůj zvláštní adrenalinový sport. Měli jsme ho v kleci a on vždycky vylezl po té kleci, tak, že se pacičkama držel "stropu" klece a pak jak byl (hlavou vzhůru se pustil a spadnul na záda do pilin. Vydržel to dělat třeba dvě hodiny v kuse. Nějak ani nevím co se s Montym stalo. Byla jsem moc malá, tak mi asi řekli, že jsme ho dali nějakým kamarádům nebo co já vím.

Oskar

Oskara jsem dostala od tety, protože ho koupili moc malému dítěti, které z něho ještě nemělo rozum. Byl to dlohosrstý křeček smetanové barvy. To byl kámoš. Hrozně miloval běhat po gauči. Jedl s námi langoše a tak. Měl ale (jako většina našich zvířat) podivnou úchylku. Ona upřímně není tak úplně úchylná, přeci jen je to hlodavec. Ale okousal vše co mu přišlo pod ruku. Museli jsme mu dát dřevěný domeček, aby se neotrávil a kovové běhací kolečko, které mělo ovšem neblahý dopad na nervy všech, jelikož i po promazání vydávalo děsivé vrzavé zvuky. Každopádně, tenhle zvyk sežrat všechno co se mu naskytlo se mu stal osudným. Jedné noci sežral plastovou kytku a zesnul.

Oskar a Enji

Ano a byli to další hlodavci. Tentokrát osmáci. Měli jsme je ve velikym akvárku. Pořád se do kola honili a dělali hroznej humbuk. Byli dost pilný, protože za ty dva roky co jsme je měli, byla Enji dvakrát březí. Poprvé jsme holátka dali pryč a podruhé s nima tak dlouho skákala a trdlovala, až jí poumírali v bříšku a ona pak s nima. Oskar z toho byl chudák tak nešťastnej, že jsme mu dali svobodu a pustili jsme ho do obilného pole. Aspoň na chvíli si snad připadal jako v ráji.

Macík

Od malička jsem chtěla kočku. Hrozně jsem argumentovala, že bude kolem domu chytat krtky a tak. Jenže jsme bydleli v domě babičky a dědy a tak  muselo být rozhodnutí na nich. Bohužel byli neustále proti, tak mamka vymyslela lest, o které jsem nevěděla ani já. Její kolegyně našla kocourka, kterého si kvůli nadbytku zvířat ve svém malém bytě nemohla nechat. Tak máma nakoupila, přepravku, bedýnku na písek, všechno co se ke kočce potřebovalo a donesla ho domů, s tím, že jedna kolegyně je v nemocnici a není kam ho dát, tak bude chvilku u nás, než se paní uzdraví. Tak byl Máca u nás. Byl to zrzek a byl naučenej chodit na vodítku. Brali jsme ho nakupovat (vždycky si pacičkou vybral jakou chce konzervu). Taky jsem ho naučila otevírat si dveře. Potom když si zvyknul na okolí, tak vážně začal nosit krtky, jak jsem předvídala. Babička s dědou se s ním nakonec smířili. Bohužel někde chytil nemoc, na kterou je očkování, ale nedá se léčit. Tak jsme ho museli uspat. Hrozně jsem ho obrečela. Leží pod svým oblíbeným stromem, se svou oblíbenou myškou a milovanou dekou.

Mazlík (Macík)

Po tom co se to stalo Macíkovi, tak mamka bezmyšlenkovitě řekla paní doktorce, že když se najde nějaký kotě, tak ho chceme Hle jen co jsme se vrátili z dovolený měli jsme doma malé zrzavé koťátko, které se před pár dny topilo v Kamenici. Dneska je Macík pán všech kocourů. Je docela drobnej, ale vždycky vyhraje kočičí bitvy. Umí hrát "kde je moje kočička". To je když se tohle heslo řekne správným tónem, tak se Máca schová a čeká na správný moment, kdy vybafnout. Navíc je to podle mě jedna z nejchytřejších koček, který znám.  Vždy kouká jako by si myslel : "Proč ty lidi pořád choděj? Proč se na to nevykašlou? Vždyť já si tu jen tak sedím a jsem spokojenej."

Jonáš (Jonatán)

Tenhle kocour se k nám dostal, když kamarádka otěhotněla a ze zdravotních důvodů doma nemohla mít kočku. Dostali jsme ho v podstatě jako kotě. Je naprostej Mácův opak. Řekla bych, že přemýšlí nějak takhle. "Já tady. Dát jídlo! Mňáu! Mňáu!" Má zvláštní zálibu v krabicích a zavazadlech všeho druhu. Původně jsme si mysleli, že ho třeba nsili v taškách nebo tak, ale on to dělá asi jen proto, aby nás naštval. Protože proč by si sakra lehal do kufru, do kterýho jste právě naskládali čistý oblečení, skákal do krabice, ve který je cukroví, nebo si lehal do otevřený kabelky? Proto si vysloužil přezdívku Blondie.

Potom tu byli ještě zvířata prarodičů. 

Prababička měla Mícu, která jedla jen chleba bez kůrky, namazaný máslem a rybičkami v tomatu, rozkrájený na malinkatý kostičky.

Babička s dědou měli vždycky malý černý knírače. Ti byli vždycky relativně normální.

Tak jste snad pochopili, že ani zvířata to u nás nemají lehký a většinou mají psychické následky a to i přes to, že je milujeme.

Pac a Pusu

Zrzavý je Macík a ten druhý je Blondie.

Vlasy...

Není nad to když vás rodina podporuje.
Věc se má tak, že mi mamka řekla, že mě vezme ke kadeřnici, že začne plesová sezóna a tak a že si to zasloužim. Jenže jsem nějak přestala být nespokojená se svými vlasy, takže je nechci jen dokrášlit, ale radikálně změnit. Původně jsem to mámě nechtěla vůbec říkat, ale byla jsem z toho tak nadšená, že jsem prostě chtěla podělit. Jenže ono místo "Fajn, když myslíš." fráze přišla "Nechceš si to rozmyslet ?"k

Poslouchala jsem o tom, jak se to špatně upravuje a jak to budu muset často mejt a žehlit a co já vím všechno. A copak já tohle nevím ? Já si moc dobře pamatuju jak se máma vztekala, tehdy ještě s kulmofénem a zkoušela různý věci do vlasů, co tak asi bude nejlepší.

Nikoho nenapadlo, že to není rozhodnutí z čistýho nebe, ale že jsem nad tím téměř rok přemýšlela. Že prostě potřebuju změnu která bude vidět. Trochu vzrušení do mýho nudnýho, téměř stereotypního života.

Jsem dokonce smířená s tím, že mi kadeřnice řekne, že si to na mých vlnitých vlasech prostě nedovolí. I s tím, že budu vypadat jako debil.
Myslela jsem si, že mi to budou rozmlouvat kamarádi, nebo přítel, ale většina z nich je nadšená a nebo to aspoň příjmá jako fakt.

Všechno jsem schopná snést, ale to že mi to bude rozmlouvat člověk, kterej měl jednu dobu vlasy po prdel a v mžiku byla "na kluka". A pak ještě pronese: "Vždyť já ti to nerozmlouvám, já tě jen upozorňuju na fakta."

Sakra jsem hrozně naštvaná. Kde jsou všechna ta moudra. Je to tvůj život, jsou to tvoje vlasy, jsi to ty. Do takovejch věcí ti nemůžu kecat.
Chybí mi ta máma, která mě ve všem podporovala. Ta která nemluví jen o sobě a svých problémech. Chci jí zpátky.

Mír a vlasy

Shrnutí prvních dní roku

Je zvláštní, jak vám jedno či dvě gesta dokážou naprosto změnit názor na člověka.Já bych to možná rozpitvala, ale nějak se mi nechce. Byla bych naštvaná a možná bych se i špatně vyjádřila. Naštěstí mi jeden člověk nemůže vzít všechny zážitky, přátelství a radost, kterou mi ta práce dává.

Jinak teď vše v mém životě probíhá tak nějak hladce. Tak nějak jím, brečím už jen zřídka a dokonce začínám být nějak spokojenější sama se sebou. Ne to jsem špatně vyjádřila. Už k sobě necítím takový odpor. Je kouzelné, jak čas s lidmi, kterým na vás vážně záleží, dokáže změnit názor na vlastní já.

Taky jsem trošku ješitná a užívala jsem si svých pět minut slávy, když mě jedna z mých hodných šéfových několikrát představovala a chválila před týmiž (Nevím jestli slovo "týmiž" je vůbec slovo, ale jelikož nejsem na svém počítači, tak to nějak neopravuje a navíc se mi ani nechce otevírat google.) samými lidmi.

Nějak mi zase chybí inspirace. Až budu doma, tak konečně stáhnu fotky a dám vám něco z nich znát.

Zatím pac a pusu