Znáte to. Něco se vám zdá. Probudíte se, řeknete si, že si to musíte zapamatovat. Ale co čert nechtěl, znovu usnete, nebo se vám to během pěti minut naprosto vykouří z hlavy.
Já chápu, že je to normální, ale pro mě, jako "autora" hledajícího inspiraci kde se dá, je to vážně pro zlost.
Vzbudit se s pocitem alá "Sakra to mohl bejt hit minimálně na dvě stě stran, ale zapomněla jsem to." je to nejhorší co může člověk zažít.
Nejhorší je, že si vždycky pamatuju akorát "Mohl to bejt akční sci-fi román" nebo "Mohla to být vtipná novela o dvou vozíčkářích". Ale i kdyby jste mě praštili, já prostě nevím co se v tom snu dělo. Navíc jsem tak zablokovaná tím, že to v tom snu bylo hrozně husťácký a nenechám průchod fantazii, která by dané téma mohla nějak rozvinout. I kdyby to mělo být jen pro cvik.
Hlavně že si pamatuju sny, kdy moji kamarádi sedí v parku na lavičce a všichni mají v ruce takovéto veliké barevné lízátko a koukají se na mě jako kdybych měla říct něco, co spasí svět.
O snech ve kterých padáte, nebo lítáte, nebo děláte monotónní pohyb celý sen, taky moc nenapíšete.
Bude to s těma dobrýma snama jako s vílama? Když na ně budu věřit, tak budou žít a budu si je pamatovat?
I když na druhou stranu se vlastně hrozně bojím, že kdybych si je pamatovala, tak to jsou ve finále splácaniny všeho možného. A bylo by po bóžování.
Teď se nemůžu rozhodnout.
Jak už jsem psala. Jsem žena :P
Pac a pusu
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
0 komentářů:
Okomentovat