Strach, stres a retrospektiva

Není, věřte mi není, nic horšího než nervozita.

Spousta z vás to zná. Bude teď maturovat, čeká vás těžký zápočet, vystoupení, prezentace, rozhodnutí v práci...

Já se bohužel stresuju o to víc, že vím, že tohle je moje poslední šance. Další termín Masrykova univerzita v Brně neuznává. Hrozně mě to tíží.

Navíc mě štvou slečny, které se chlubí jak to napsali na 89 percentilů. OK chápu třeba na to tvrdě dřely, nebo mají dáno od Boha.

Ale já z hůry mám asi jiný dispozice a nechci celý dny sedět na zadku a učit se - ne že by jsem to nezkoušela = nejde to. Mám taky jiný povinnosti, navíc chci žít.

Na druhou stranu se sama sebe musím ptát. Bude to taková katastrofa, když mě do Brna nepřijmou ? Možná to ani podvědomě nechci. Proto jsem se nedostala ani loni nevím. Když to vezmu kolem a kolem, tak tím že se nebudu stěhovat 317 km ( 3 hodiny 20 minut za předpokladu, že na silnicích a dálnicích bude stejný stav jako 7.5.2014 ve 20:30) autem, 227 km (něco kolem dvou dní, za předpokladu, že bych se ani jednou nezastavila a udržovala konstatní rychlost), 340 km ( 4 hodiny 50 minut) vlakem, nebo 261 km (6 hodin 18 minut) autobusem, vlastně nic neztratím.

(Tááák a teď pěkně zapátrejte v textu co jsem vám chtěla říct, než jste se ztratili v těch číselných údajích, které jsem hledala přesně tři minuty a padesát sedm vteřin.)

Budu tady s rodinou, s kamarády, s přítelem. Možná se časem i smířím s tím, že nebudu studovat obor, který jsem si vysnila.

Teď nastává ta otázka proč jsem se teda do Brna vůbec hlásila  proč tam vůbec tak moc chci. Tak především je to obor. To je pro mě jasná věc. Další je že nechci do Prahy (kde bych daný obor taky mohla studovat). Ale pak jsou tu tři nezanedbatelné, nevím jak to nazvat fakta, proměnné, nebo tak něco. 

1) Chci konečně jednou udělat něco pro sebe. Něco o čem dlouho sním a nemá to žádnou materiální hodnotu.

2) Chci vytřít zrak všem, kdo mi říkali, že to nezvládnu, že na to nemám. Možná to netvrdili, ale jsem si naprosto jistá minimálně desíti lidmi, kteří se na mě tak koukali.

3) Nechci zklamat ty lidi, který ve mě věří. Já vím, že nebudou zklamaní, nebudou mi nic vyčítat. Vím to, ale i tak bych to moc chtěla i pro ně.

Je vlastně zvláštní co mě přivedlo k tomu vybrat si právě Brno. Nevím jestli jsem o tom už někdy nepsala, každopádně se mi to teď prostě chce napsat, tak to udělám.

Jednoho večera v práci, jsem šla s hostem za svými povinnostmi (Zní to jako kdybych byla prostitutka. Ano, pracuju ve službách, ale né tohoto typu.) a jak jsme si tak povídali o počasí a o práci, přišla řada na téma studium. Tehdy jsem byla teprve na konci třeťáku a tak jsem nebyla ještě pevně rozhodnutá, co že to vlastně chci studovat (co chci v životě vlastně dělat nevím doteď). Říkala jsem pánovi, (hrozně mě mrzí, že nevím jeho jméno) že nejspíš zůstanu v Liberci, že jsme na tom dost finančně špatně, a že nechci aby mě mamka dotovala někam na dálku. Přesvědčil mě, že si nemám dávat malý cíle, že ve větších městech jsou příležitosti pro studenty. I kdybych si měla vydělat jen na zaplacení kolejí. Když jsem mu řekla, že do Prahy ale nechci, tak mi navrhnul ať se jedu v létě podívat do Brna, doporučil mi motivační literaturu a už jsem v tom byla až po uši. 

Tuhle frázi už moji kamarádi slyšeli stokrát, ale já jí napíšu znova, protože si myslím, že je stále pravdivá. Kdyby do mě tenhle pán deset minut hučel, ať skočím z okna, udělám to. Takhle přesvěčivýho člověka jsem ve svým životě doopravdy ještě nepotkala.

A vidíte to? Myslela jsem si jak si pomůžu tím, že se tak trochu vypíšu a ono prd. Je skoro půl desátý a místo toho, abych se na ty testy vyspala do růžova, tu sedím a píšu.

Tak snad radši pac a pusu.
P.S. Obdivuju všechny, kdo článek dočetli až sem a neusnuli během toho.