Tak jsem se v tom zase nějak zamotala

Tak jsem tu zase.

Po dlouhé době (Ano, už zase mi někteří z vás připomínali, že mám blog. Ale já to přece vím.) mám tu náladu něco sesmolit. Musela jsem využít toho, že jsem emocionálně nevyrovnaná, vychytat moment, kdy jsem nahoře (Neberu drogy, kdyby se někdo ptal.), najít počítač, vzpomenout si na heslo k bloggeru. A pak že psát články je hrozně jednoduchý, sranda a tak všechno.

Asi nebudu pokračovat v dovolené. Já vím, že je to divný, když vám fotky a tak všechno poskytnu buď v jednom naprosto stručným článku, nebo budu zveřejňovat něco, co bylo v srpnu až v prosinci, ale tak to je. Možná až někdy budu mít retrospektivní až melancholickou a budu si chtít připomenout, jak mi bylo dobře. Teď chci žít tak nějak pro okamžik.

A tím se dostávám k tomu, o čem že jsem to vlastně chtěla psát.

Jsem tak trochu schizofrení. Chvílema se hrozně bojím Brna, druhou se hrozně těším.
Někdy chci být s kamarádama a s přítelem co nejvíc a za okamžik je nechci ani vidět, protože mi připomínají, za jak malou chvíli tu už nebudu.
A tak si žiju. Možná by mi bylo líp někde v ústavu, ale to by mi nepomohlo, protože bych ani nemohla do Brna, ani je všechny vidět. Navíc nevím z jak velké části by mi to hradil stát a kolik by do mě musela vrazit mamka.
Ale vždyť jsem dospělá, svéprávná, svobodně myslící (Aspoň občanka a stát tak tvrdí.)

A takhle děti, takhle funguje mozek. Ženský mozek.
Odněkud někam, všechno se vším.
Ani nevím kde jsem začala, ale nechce se mi ten úvod číst.
Tak budu dál pokračovat v půlřádkových nesmyslech.
Víte že je dneska mezinárodní den gramotnosti ? To jsem si ale vybrala dobrý den na článek.
A desátého je Světový den sebevražd! Jak pozitivní. No dobře je to trochu hlubší, intelektuálnější a ne tak morbidní. Je to Světový den prevence sebevražd.
Není úžasnej pocit, když objevíte sílu googlu?

Pac a pusu, mír a slávu
(To aby jste nemysleli, že vás odbudu jen jedním pozdravem, když jsem tak dlouho nic nenapsala.)