Rozumím. že je to zase půl měsíce, co jsem nenapsala ani čárku. Jenže jsem zjistila, že to trápí asi jen mě, protože většina mých čtenářů, jak se zdá, jsou Rusové.
Ale pak je tu téma, které s nikým neprobírám, protože na to mám moc strachu. Nebo vím, že se mi vždy dostane té samé odpovědi.
Je to Brno. Ano je to reálný a je to blízko. Čím dál tím častěji kvůli tomu brečím.
Jenže co bych taky chtěla za odpovědi. Mám kolem sebe samý skvělý lidi, který mi věří a věří i v sebe. "Ty to zvládneš a já tu pro tebe vždycky budu."
Je to krásný. Nevím co víc bych chtěla. Vždyť mě povzbuzují, snaží se mi zvedat sebevědomí, ale já jako bych byla hluchá a slepá.
Jako bych někde v sobě slyšela ten malý hlásek, který si tajně přeje, aby někdo řekl, ať nikam nejezdím. Třeba bych si pak uvědomila všechnu svou hrdost, sebejistotu a odvahu. Řekla bych, že jedu. Že to zvládnu. Já. Sama. A myslela bych to vážně.
Pak ten hlásek co je sakra nahlas a křičí "Obejmi mě a pusť teprve až se vybrečím!"
Že bych měla další existenciální krizi ? Zase umělecky trpím, nebo je to tou teplotou, že jsem najednou tak přecitlivělá a rozněžnělá ?
Mír a slávu
0 komentářů:
Okomentovat