Rozumte. Tvůrčí proces by neměl být vynucený. Měl by být sporadický a tak. Jenže víte jak to je. Člověk (já) má určitej pocit zodpovědnosti a lásky (Zase jsem moc sladká co ?) ke svým čtenářům. (No co. Každý máme svého imaginárního kamaráda. Já jich mám víc a většina z nich je z Ruska)
Tak dost tý omáčky. Jdu s chutí a s úsměvem (sice trochu hraným, ale to opomeňte).
Chtěla bych začít s prvním dnem dovolené.
Všechno bylo sbaleno, naskládáno - čti naházeno - do auta, srdceryvně jsme se rozloučili s mamkou a se psem (Upřímně si myslím, že Honza Huckelberryho neopouštěl s tak těžkým srdcem jak to vypadalo.) a mohlo se vyrazit.
Znáte to. První den. Trocha euforie a očekávaného dobrodružství.
Samo sebou, jelikož není snadné cestovat se ženskou, jsme se stavovali na benzínových pumpách.
Ale první oficiální zastávka, byla v Hořicích. A tam začal náš lehce depresivní první den. Sochařský park. Nevím, jestli je to tím, že zkrátka nerozumím umění, nebo tím, že kámen, pokud není skálou v surovém stavu, působí tak chladně.
Tak si jdete. Ze zadu to vypadá jako slon a tak si povíte : "Konečně něco pozitivního!"
Příjdete blíž a začínáte tušit, že něco bude špatně.
Podíváte se na dílo z jiného úhlu a slon, k mému nejvěčímu zklamání nikde.
Zde můžeme vidět, jak se umění stává užitným :)
Pokračovali jsme do Litomyšle a jak už to tak bývá, slečny na pláži si v létě fotí svá opálená stehna. Já od loňska musím mít fotku svých nohou, vystrčených z okna jedoucího auta.
V Litomyšli mají naprosto krásné náměstí. Je dlouhý jak tejden před výplatou, ale krásný.
Cestou k zámku jsem si ještě koupila poštovní známky. To aby jste neměli díru v příběhu.
Jak už to tak bývá, tak na většině zámků mívají v pondělí zavřeno. Což mi upřímně nevadí, protože letos, jsem absolvovala prohlídky už dvě a ruku na srdc. Nepříjde vám to všechno stejný ? Pánská ložnice, pánský salónek, lovecký salónek, hudební salónek, dámský salónek, dámská jídelna. Nejdřív to vlastnil tenhle, pak tamem a pak všichni umřeli, takže to vlastnil někdo jinej. Je na obraze tady, tady a ještě tady.
Tak jsme si prošli zámecké zahrady i areál, což mě osobně baví víc.
Schválně jestli uhodnete, co je na fotce nad popiskem tak zajímavého
Následovala i chvíle na odpočinek.
Nutná stylistická úprava. Na fotce to vypadá jakože na dovolený děsná modelka, ale pravda je trochu jinde, jen aby jste si nemysleli.
Tyhle dvě fotky jsou na jednu stranu děsně vtipný, ale na druhou stranu dost pochmurný. Takové soukromé depkoidní odpoledne.
A aby toho nebylo málo, tak jsme se v tomto duchu rozhodli pokračovat dál. Procházka na Šibeniční vrch k tomu přímo vybízela.
A jelikož jsem zahájila akci, že se aspoň jednou denně musíme vyfotit spolu, učinili jsme tak. Nechci vám prozrazovat nic určitého, ale kolikrát si myslíte, že jsme to dodrželi ?
Tato fotka demonstruje, jak se člověk na tom obvěšeneckém kopci člověk mění na smrtku. Holt ne všechny fotky z dovolené musí být zákonitě pěkné.
Další fotodokumentaci bohužel nemáme. Ale i tak vám to dovyprávím. S velkým úsilím jsme hledali místo, kde budeme moct parkovat a mít aspoň malinko soukromí, až jsme nakonec skončili na cestě v obilném poli (ne to co je na fotkách).
Pac a pusu
