Jsou čtyři hodiny a dvacet šest minut ráno. Aspoň počítač mi
to tak hlásí.
Já momentálně sedím v rychlíku směrem na Prahu. Ne že
bych se zrovna nudila. Mám rozečtenou výbornou knihu a navíc bych se měla
podívat na nějaké studijní materiály, které budu potřebovat na přednášky i
cvika.
Ale jelikož a protože, je to pro mě forma relaxu a pro vás
zase kus z mýho života, ta se s vámi chci podělit o dojmy posledních
dnů.
Hrozně se děsím školy. Škola je pro mě překvapivě tou
nejděsivější částí, co se Brna týče. Stále nám říkají co všechno budeme muset
přečíst a vypracovat a jak a co. Mám z toho lehce hlavu v pejru.
Polovině toho co přednášející říkají nerozumím. Na cvikách po mě chtěli, abych
jim řekla, proč jsem si vybrala sociologii. Co jim mám říct? Že žurnalistika
jde studovat jen jako dvojsbor a na psychologii mě nevzali ? Co si myslím, že
mi studium dá? Co od toho očekávám? Že prolezu.
Aby jste si nemysleli, že je všechno tak hrozný, tak jsem
zjistila, že s lidma to nebude tak hrozný jak jsem si myslela. Zjistila
jsem, že to co se mi v neděli zdálo jako nepřetržitá lavina nových jmen a osob jejichž játra musí být
z oceli, se celkem dobře vybarvilo, jako parta zábavných lidí, kteří sou
velmi inteligentní. V jistých ohledech až oduševnělých.
Pochopila jsem jak vlastně funguje kolej. Jací jsou na nich
lidé. Buď tací, kteří kolej berou tak, že zkrátka musí někde přespat. Nebo jsou
tam ti, kteří si to užívají naplno. Tak jak to je. Obklopí se lidmi, co to mají
stejně. Všechno tak napůl na salámu.
Že mi nedošlo dřív, že když už mě konečně někdo na tý chodbě
pozdraví, byť mě nezná, nemůže být špatný člověk. Hrozně se mi líbí, jak meze
sebe bez okolků začlení někoho nového, kdo má oči navrch hlavy a neví.
Jsem ale na své poměry až moc nemluvná. Jenže já nemám
potřebu se projevovat, když se položí do pléna otázka a někdo se jí ujme a o
mou odpověď už není žádná velká poptávka. Já se prostě nebudu nikomu vnucovat.
Když budu někoho zajímat, tak se mě na to zeptá sám.
Už dokonce vznikla vtipná situace, kdy se mě Marek zeptal :
„A ty si normálne taká asociálná?“ Což vzbudilo zájem i u ostatních přítomných.
Nejdřív mu řekli, že ode dneška s ním nikam nebudou chodit, protože by se
za něj museli stydět a pak si počkali na odpověď. Můj argument (pravdivý, aby
jste si nemysleli) byl, že se bavím tím, že poslouchám je, muziku a zpívám si u
toho, je můj druh zábavy, je zřejmě dostatečně neuspokojil.
To je holt nemoc ze života. Já se prostě neumím hned otevřít
všem. Tak nějak nezáměrně si kolem sebe vytvářím tu mlhu tajemna. A pod tu se
dostanou někdy časem. Moji přátelé zkrátka vědí, že dostat se pod tu krustu,
nejní otázka týdne.
Psát jsem přestala 5:07 SELČ, kdyby to někoho zajímalo.
Pac a pusu
0 komentářů:
Okomentovat