Moralizující já

Zase se vracím ke svému moralizujícímu já. Otázka dneška zní: Jako vážně lidi? 

Musím se pozastavit nad tím, jak všichni myslí, že od novýho roku začíná nový, lepší život. Dáme si tunu předsevzetí. Začneme cvičit, ta novoroční sklenka je ta poslední, ta novoroční cigareta jak by smet. Nebudeme se zaplétat z blbečkama, nebo sebestřednýma pipkama. Nenecháme si od ostatních kecat do života. Mohla bych pokračovat do nekonečna. 

Nevím, který vysoce inteligentní člověk vymyslel, že mezníkem musí být zrovna Nový rok. Protože buďme k sobě upřímní. Kolik novoročních předsevzetí dosáhlo úspěšného konce? Já bych řekla tak 5 - 10 % možná ani to ne. 

Novoroční předsevzetí ve mě budí stejný odpor a hnus jako předvolební boje. Spousta marných slibů a výkřiků do prázdna. Protože pokud nás od jakživa přitahují grázlové, nebo namyšlené bárbínky, tak se to nezmění, protože se z úterý stane středa. Budeme to zkoušet s tmi hodnými, ale budou nám zkrátka připadat nezajímaví, všední a budeme se nudit. Pokud jsme líní a v životě jsme nebyli vedeni ke sportu, je i slib většího pohybu marný, protože jak dlouho nám to vydrží? 14dní ?
Jasně i tyhle věci se dají změnit, ale bohužel většina lidí si od toho co si slíbí, čeká zázraky nejlépe na počkání.

Já jsem toho názoru, že k tomu, abychom změnili svůj život, nepotřebujeme datum v kalendáři. Měli bysme prostě být přesvědčeni, že to chceme a zvládneme to. Případně si to rozčlenit na menší počet úkolů. 

Prosím, pokud někdo potřebuje odrazový můstek, tak proč ne třeba narozeniny?  Jsme o rok starší, (pro většinu lidí, dost pochmurná myšlenka) možná jsme i moudřejší. 

V tomhle článku bych taky chtěla zmínit svého přítele a hrozně mu poděkovat. Ten mi ukázal, že ne všechno je tak černý jak se zdá. Nevím sice jak a proč, ale najednou se mi líp dýchá a dokonce už i relativně normálně jím. Asi mi dá hodně práce nazvat svoje pocity a všechno se mi honí v hlavě, ale už tohle je malý krůček vpřed :)

Pac a pusu

Na fotkách vidíme mrkajícího Honzíka a mě a pak snaha nakreslit půdorys Tak-ne. Jinak jsem dneska zmákla svůj neoficiální "prvovýstup"  a to jsem byla v kabátě :)

Tak trochu depresivní Vánoce

Tak jsem se konečně rozhoupala a poprvé v životě jsem šla na půlnoční. Upřímně jsem čekala větší návštěvnost. Taky jsem si myslela, že mi to třeba nějak pomůže, dojdu prozření a vnitřního pokoje, ale nic se nestalo. Naopak mám spíš pocit úzkosti. Jako tradičně, když se mluví o zesnulých jsem brečela. Litovala jsem svých hříchů, i když mám pocit, že mě někdy někdo buď upálí za čarodějnictví, nebo mě pohřbí někde daleko za hřbitovní zdí hlavou dolu, protože jsem si budou myslet, že jsem upír. Pít lidem krev mi prostě jde.  

I když jsem byla na mnohých mších, kde jsme vystupovali se sborem, nikdy jsem si nevšimla, jak mě křesťanství odpuzuje. Fakt nechci nikoho urážet, ať si každý věří čemu chce. Ale všechno od kostela, varhan, až po vysoké soprány ve mě vzbuzuje nepříjemný pocit. Jako by mě to chtělo vyděsit. "Tak a teď si klekneš na kolena, budeš se modlit a ukážeš mi, že se umíš kát. A hlavně se mě musíš bát, protože my tady nahoře nejsme hodní kluci."

Navíc křesťané jsou podle mě skrytí rasisti. Protože po tom co jsem tři čtvrtě  hodiny poslouchala, jak jsme všichni super společenství, které spojuje Bůh a jak jsme si před ním všichni rovni, dostalo na svaté příjmání, pan kazatel pronesl něco ve smyslu : "Příjmání se může zúčastnit každý, kdo je pokřtěn, věří v přítomnost Boha a našeho pána Ježíše Krista, litoval a lituje všech svých hříchů."

Ne že bych měla takovej hlad, že bych potřebovala dostat sušenku a napít se vína, ale byli jsme tam před chvílí žůžové společenství, které se rozhodlo pohnout zadkem a přijít do kostela, abychom oslavili narození křesťanského proroka. To sakra kdybych celej život věřila, byla hodná, nepolíbená slečna,(Jasně čistě hypoteticky, v mým případě.) jen můj otec byl zapřísáhlý atheista a ještě k tomu agresivní alkoholik, kterej nedovolil abych se nechala pokřtít, tak tam sedím, zpívám a modlím se hodinu zbytečně, protože i přes to že mě celá svatá trojice slyší, tak nepříjmu tělo páně ? 

Navíc jsem z kostela odcházela zase o poznání smutnější, protože jsem zjistila, že ani sem nepatřím.

Být na Štědrý večer sám, nepřeju nikomu z Vás. Příště asi budu víc sobec, pokud tahle situace nastane. Nebudu myslet na to jak moc a  komu budu překážet.  

Taky bych si chtěla trošku postěžovat (tak trochu tradičně). Neexistuje sakra nějaký nehraný optimismus v pytlíku? (Předem upozorňuji, že toto není pobídka pro drogové dealery) Něco jako instantní polívka? 

Já vím, jasně. Uvažuj pozitivně, odpoutej se od všech negativních pocitů, neřeš zbytečnosti. Já se fakt snažím, ale pak se podívám třeba jen na blbou maturitní šerpu a náhle si připadám stejně jako ona. Kdysi jí všichni měli rádi a teď jen tak smutně čeká, až si někdo všimne, že je v místnosti. Jedinej rozdíl je, že já zatím nevisím na špagátě. 

Víte tolik bych chtěla, aby se moje pocity setkaly s pochopením. Jenže já to nedovedu popsat. Neustále se cítím sama, i když jsem obklopená spoustou lidí, cítím se naprosto zbytečně, nechtěně. Bohužel ale nevím proč čekám, že mi někdo řekne něco jiného, než že taková nejsem, že mě mají rádi a že patřím mezi ně. Sama bych to udělala, kdyby s tím za mnou někdo přišel. 

Ve vší pravdě si za to můžu sama. Snažím se vypadat hrozně v pohodě, rozdávat úsměvy a nedat nikomu najevo co je pod tou krustou z falešného štěstí.

Pokoj Vám bratři a sestry

Prosím neberte to nikdo vážně, tohle rozloučení pramení čistě z mého rozhořčení a snahy o recesi.

Tradiční Vánoce u Zajíčků.

10:00 Vzbuzena psem, který se domáhal venčení.

10:20 Rozlepení očí a zjištění, že se toho ujal přítel.

10:30 Vaření čaje

10:40- 15:00 Následovalo období očisty, tanec labutího jezera, koukání na pohádky a filmy a mamčino neočekávané a časově nepředvídatelné křičení "kuřízek" k jakékoliv věci.

15:10 Mamka začíná prohlašovat, že musí připravit maso a jít se vykoupat.

15:30 Stále prohlašuje, že musí začít něco dělat.

16:00 Stav nezmněněn, stále kouká na televizi.

16:20 Začíná porcovat "kuřízek, "veřízek"(vepřový), "kařízek" (kapra kus) a klobásu za neustálé asistence veškerého domácího zvířectva

16:40 Násilné buzení bratra po dvojité směně.

17:00 Odjíždí přítel.

17:20 Máma hekticky dobaluje zbytek dárků, chce abych nekoukala, ale chce abych jí stříhala izolepu a jen tak blbě neseděla.

17:25 Připravuju stůl.

17:30 Nandavám kocourům Štědrovečerní kapsičku, u čehož si úspěšně pokydám šaty.

17:45 Máma se odešla koupat.

18:00 Má začít večeře, ale teprve skládám maso na plech.

18:05 Bratr zabírá koupelnu.

18:45 Se na moje prosby konečně podává večeře.

18:47 Mamina má svůj tradiční proslov o tom, jak nás miluje a že doufá, aby jsme se ve zdraví sešli i příští rok. 

18:50-18:55 Za pět minut jsem na sebe stačila vyklopit kousek kapra a polít se limonádou. 

18:56 Záchvat smíchu u mého vyprávění, jak jsem měla krásné pravidelné kolečko z marmalády od toho, jak jsem zdobila cukroví.

19:00 Máma zkoumá bráchovo tričko z Uprisingu. Vysvětluje jí, že tam je lev, lenochod, tukan, surikaty a taky Barborka(opice). 

19:01 Další záchvat smíchu, když jsem podotkla, že to, že mám bramborovej salát na nose, ještě neznamená, že jsem vopice.

19:10 S mámou končíme jíst a čekáme na brášku, který samosebou zdržuje a labužnicky si vychutnává salát, který před minutou hltal plnými sousty.

19:15 Začíná každoroční mučení, kdy máma vyhlásí, že se nebudou rozbalovat dárky, dokud si nezazpíváme alespoň 3 koledy.

19:18 Dostávám první pohlavek za to, že naschvál zpívám jako debil. 

19:20 Zpěv se přerušuje smíchem nad bráškovo hlasovým projevem.

19:22 Improvizované vystoupení Pásli ovce Valaši, doplněné beatboxem. 

19:35 Každoroční nadšení nad ponožkami.

19:38 Máma jásá, že dostala bublinkovou fólii. (Byly v ní zabaleny kvetoučí čaje)

19:45 Mám jásá nad bublinkovou fólii podruhé. (Tentkrát voňavka)

19:50 Jásám nad bublinkovou fólií - brácha prostě umí balit dárky :D. Byla v ní kachnička do koupele, která v teplé vodě mění barvu, tak jsem jí nechala rovnou plavat v hrnečku.

19:55 Dostali jsme s bráchou lecitinový vitamíny. Brácha podotkl, že máma lhala, když mu tvrdila, že není tlustej.

19:57 Brácha perlí po třetí, když jsem rozbalila pěnu do koupele,zvolala jsem že jsem dostala bublinkovou koupel, zaradoval se taky. "Instantní trysky do vany!"

20:05 Se stále kocháme nabytými dárky.

20:10 Jsme se všichni tři zasekli nad geniálním animákem.

20:20 Pouštím se do kvetoucího čaje.

20:50 Si máma vzpomněla, že zapomněla na chodbě další dárky.

20:55-21:40 Fascinace pohádkou, dárky, kontrola facebooku.

21:43 Máma odjíždí na kamarádovo oslavu odchodu do důchodu. 

21:44- ?? Sedíme s bráchou jen tak, koukáme na telku a hledám sílu dojít na půdu pro cukrovíčko :)

A tak končí naše oslava zimního slunovratu a Štědrého dne.

Pac a pusu

Zoufalství level tisíc

Nemůžu se zbavit pocitu zoufalství. Po "rekonvalescenci", hromadě pozřených léků a několikaterých návštěvách lékaře a nemocnice, jsem vlastně úplně zdravá a nic mi není. Jenže problém je, že mě to ale pořád bolí. Haló!? Slyší to někdo?! Bere někdo vůbec v potaz, že by tomu tak mohlo být ?

Já vím, že je možnost, že mě jen dohání psychika, ale ať už s tím prosím někdo něco začne dělat. Protože i přes mojí přednášku o tom, jak se máte mít rádi, nenacházím žádné vnitřní pohnutky k tomu, abych tak učinila. Vždyť pokaždé, když si najdu práci, tak se něco zkazí. Co se týče příjmaček na vysokou, moje sebevědomí se rovná nule, i přes to kolik jsem do toho investovala peněz, především času a v neposlední řadě se stále snažím učit. Rozpadám se zevnitř. Cítím se tak na 150 let.

 V momentální době na své osobě neshledávám vůbec nic vyjímečnýho, a to i na vzdory ne tak dávnému přesvědčení o tom, že jsem ničím nenahraditelnej originál.

Jasně budou Vánoce. Svátky plné pohody, entuziasmu, obžérství a tak podobně. Tak bych se měla radovat. Jenže si asi nebudu moct dát k večeři ani salát, ani klobásu, ba ani kapra. K pohádce si nesednu s cukrovím.

Tak jo. Teď příjde pro většinu lidí, co mě znají dost kruté přiznání, a proto bych chtěla poprosit, aby se v tom nikdo zbytečně nemamral. Často dost sobecky přemýšlím, že už se mi tady nechce být. K čemu je na světe tahle směšná figurka, která nevěří ve svojí budoucnost, všechno se jí sype pod rukama a zdraví jí ze záhadných důvodů neslouží ?  Taky přemýšlím o tom, jestli to bolí moc, když člověk odchází.
Pak na chvilku chytnu rozum a máme vážnou debatu o tom, že jsou tu lidi, kteří mě potřebují. Ať už je to máma, která mě potřebuje už jen protože mě miluje a je to moje máma, nebo ti kterým rozháním chmury aniž by někdo tušil co se děje se mnou.

Nevím jestli tohle celý bylo k něčemu dobrý.
Berte to trošku jako "Milý deníčku,"

Pac a pusu

Zimní série

Vím, že to poslední dobou dost flákám, a tak tu pro vás mám menší zimní kompilaci :)

Milujte se !

Tak neřekla bych, že moje tělo začíná přicházet k rozumu, ale rozhodně už se mnou nebojuje tak markantně. Připisuji to medikamentům, které jsem nucena do sebe třikrát denně vpravovat. Bohužel budu v zajetí léků ještě dva týdny, protože až 16tého mě čeká poslední vyšetření.

Co bych vám ale chtěla říct. Myslete na svoje zdraví Já nevím z čeho, nebo proč jsem teď nemocná. Jen se domnívám, že si za to můžu sama. Tím že si sama sebe dostatečně nevážím, trpím pocity méněcennosti a zbytečnosti. Ta a je to venku. Sice jsem furt fňukala, že něco není v pořádku, ale ještě jsem se k tomu veřejně nepřiznala.

Tak za sebe, nestačí jen pohyb, zdravá strava, pořádně se oblíkat. Mějte rádi sami sebe !

Dneska je to krátký a je to nuda, ale snažím se být poučná i bez bajky.

Pac a pusu

Omlouvám se, ale teď nějakou dobu nebudu psát. Jelikož se se mnou oje tělo rozhodlo pohrávat ve velkým stylu, tak se snažím soustředit na to aby mi bylo líp a ne abych přemýšlela o tom, co napíšu. Moc mě to mrzí.

Zdraví a mír :)

Druhá Barborka podruhé

Nějak jsem zanevřela na druhou Barborku.Pamatujete jak jsem šetřila a rozhodovala jsem se mezi druhou osobností a foťákem ? Koupila jsem foťák a jako by moje druhé já najednou zmizela z našich srdcí, seznamů k Ježíškovi... Smutné. Možná bych na ni taky zcela a docela zapomněla, kdyby mi jednoho nepříliš pěkného sobotního dne nezkrátila cestu metrem.

Si tak jedu, poslouchám písničky a najednou hloubám a hloubám. Zabořila jsem se až po bradu do úvah do toho, že ona vlastně ani tak nezmizela. Mám pocit, že mě teď vlastně trochu ovládá. Poslední dobou moc fňukám, pak si stěžuju na to, že fňukám a fňukám, protože si moc stěžuju. Začarovaný kruh. A myslím si, že za to může ona! Ani jsem s jí nepořídila a už se mi štve (slušně řečeno) do života. A přesně jako teď, zanořená do vlastních myšlenek, s příjemnou hudbou proudící přes zvukovod, bubínek, kladívko, kovadlinku, třmínek, polokruhové kanálky, hlemýždě a akustické nervy do mozku (Ano umím používat google! Kdyby se nějaký zdravotník chytal za hlavu, tak se ráda nechám poučit o tom jak to vlastně funguje. Přece jen jsem to z toho schématu mohla špatně pochopit.) jsem o tři zastávky přejela stanici, na které jsem chtěla vystoupit.
Tak a teď všichni ruku na srdce. Kdo jste se v textu(nebo minimálně v myšlenkách) snažil přijít na to o čem jsem to právě vyprávěla? :D Možná jstre chytřejší než já a možná je to i tím, že jsem to psala, ale já si to po sobě musela přečíst, abych věděla kam pokračovat.

Tak se od anatomie lidského sluchovodu vrátíme zase k tomu co chtěl básník říci. Kdybych to bývala věděla, mohla bych tuhle a předchozí větu úplně vynechat, ale copak můžu bejt tak boží?

Jo jasně, už to mám. Chtěla jsem tím říct, že láskyplné smutky k druhé Barborce beru zpět. Je to potvora. Může za to, že jem přecitlivělá a hlavně může za to, že jsem si musela kupovat ještě jeden lístek, abych vůbec dojela na místo určení. Na někoho se to hodit musí ! :D

Tak pac a pusu!





P.S. Teď mi došlo, žetenhle článek je vlastně první adventní neděli, takže by měl bejt slavnostní a hrozně moc super natěšenej na Vánoce. Ale TOHLE ode mě fakt nečekejte :D