Nudný začátek, epesní závěr

Co si budeme povídat. Snažila jsem se to v sobě nějak popřít, ale dneska to vyplavalo na povrch jako leklá ryba.

Tak si ráno vstanete a pobolívá vás břicho. „To je z hladu, v pohodě, za chvíli se najím.“ Ale když si vzpomenete, že jste měli vydatnou večeři, po ní ještě jogurt, tak vám to dojde a už není proč si hrát na tvrďáka.

Jsou to prostě nervy. Nervy, který se snažím schovávat za nervozitu z naprosto jinýho důvodu. Obavy z hokeje, obavy z kamarádovi maturity. Jasně že jsem měla a mám obavy, ale rozhodně nijak nezastiňují ty, který se mi v hlavě perou jako hooligans na louce za stadionem.

Ne jen že jsem nepřestala pochybovat o správnosti svých rozhodnutí, co se Brna týče, ale navíc jsem si na to nabalila další. Dokonalost sama.

Zítra mají do světa vyrazit oficiálně nedefinitivní výsledky testů. A já nějak dumám nad tím, co je pro mě lepší možnost.
Varianta A
Napsala jsem to špatně a já budu vědět, že prostě na minimálně další tři roky zůstanu v tomhle kraji. Maximálně budu velmi a velmi a velmi překvapená, když mi v půlce červenci dorazí dopis, který mi oznámí moje přijetí.
Varianta B
Napíšu to líp než minule. Ale pořád nebudu vědět na čem jsem. Sice budu mít analýzu toho, jak daleko jsem od nejlepšího, co si Masarykovu univerzitu nastavil jako prioritní školu. To ano, ale pořád nebudu vědět na čem jsem, protože od loňska se změnili  hodnoty jednotlivých zkoušek. Takže to nemůžu ani porovnat s výsledky z minulých let. Tak se budu až do sedmého měsíce v roce nervovat a to i přes to že jsem to napsala dobře. Vždycky tam bude takovýto co kdyby. A ve finále to bude pro mě v červenci ještě větší rána, protože to “co kdyby“ bylo pořád malý.

Takže první varianta zní jako dobrý nápad. Radši si pobrečet trochu teď a případně být příjemně překvapená, kdyby to náhodou prošlo. Jenže je problém, že se svých snů nějak nechci zvdávat tak lehko.
Bude to se mnou ještě zajímavý. Tak se těšte.

Omlouvám se za spoustu zvláštních přirovnání. Hodně mě ovlivňuje literatura, kterou čtu. Čili se bojím dne, kdy se zase pustím do nějakého hrozně zamilovaného a hrozně erotického románu. Doufám, že nikdy nebudu psát o kopích a jeskyních lásky. Už jsen to, že jsem to napsala teď ve mě vzbuzuje další zvláštní zájem o moje psychické zdraví.

Už zase plácám nesmysly. Ale to znamená, že jsem to já!
Tak nebrblejte a běžte dát pusu mámě a domácímu mazlíkovi.
Proč ? Jen tak. Oni vás taky mají rádi :)
Šmarjá já nějak nemůžu skončit. Nějak s mi ještě nechce loučit.
Ok, budu tady psát dokud prostě neusnu.
Začíná mi to připomínat samomluvu.
Jasně psaní je samomluva, ale já dělám jako když si s někým píšu.
Samopisálkovství.
Nová nemoc, kdyby to někdo nepoznal.
Už bych toho měla nechat?
Už je to moc dlouhý ?
Nemyslím si. Jedeme dál. Spát se mi ješě nechce.
Jak jsem na to pomyslela, tak se mi chce hrozně zívat.
Já to vydržím. Jsem velká holka.
Sakra. Nepovedlo se.
Fajn tak já už toho teda nechám no.

Kecám :D

Ne teď už naprosto vážně.
Mír a slávu :))