Dneska začnu menším přiznáním. Já vím, že jste to čekali, ale já vážně nejsem taková dokonalá hospodyňka jak jsem se malovala. Ve skutečnosti jsem hroznej bordelář a prokrastinátor a úklid připadá v úvahu jen tehdy, kdy jsem k němu donucena, vím že prostě musím, nebo na to mám fakt náladu a odhodlání.
Nevím co to do mě vjelo. Asi sem na sebe byla tak pyšná, že jsem upekla něco tak dobrýho a navíc dobře vypadajícího... Znáte to. Ten pocit slávy a tak všechno okolo.
Navíc budu tak slušná a povím vám i to, co shledávám jako hlavní příčinu své drobné lži. Byla jsem prostě sjetá cukrem! :D
Víte co ? Dneska otevřu další, asi ne příliš veselý téma. I když co já vím! Vždycky si myslím, že to bude děsná nuda, pak si dám sušenku, kafe, nebo kofolu a najednou můj mozek hýří vším, co bylo doposud poklidně zastrčené někde v útrobách.
A teď mě něco napadlo. Vůbec to nekoresponduje s předchozí myšlenkou. Tohle neberte jako vážný téma. Napadl vás někdy obrázek, jak to vypadá a funguje u nás v mozku ? Jasně, teď by zdravotníci padli na kolena a prosili Boha za odpuštění a prosili ho o zázrak ( i přes to, že většina doktorů jsou atheisté). Nevím jak u chlapů, ale mozek holek si představuju jako ohromný množství silniček a po nich běhají superrychlý panáčkové, kteří si předávaj ty věci, na který zrovna myslím. Né že by jeden měl na starosti jídlo, druhej práci, další jednoho člověka a dalšího ...
Teď mi došlo, že jsem vlastně ráda, že moje fantazie přestala růst. O ostatních vlastnosteech se to říct nedá, ale svojí fantazii miluju.
A teď rada. Hýčkejte si svojí fantazii co to jde! Je to ta nejkrásnější věc k úniku z reality.
Teď bych zabředla do polemice o tom, jak je fantazie lepší volba než drogy. Ale snad to všichni víme.
Mír a slávu
0 komentářů:
Okomentovat