Doba je naprosto uspěchaná. Četli jste někdy nějakou historickou knížku ? Někdo poslal dopis, že na jaře přijede. Pak někdy na jaře přijel. A když už vážil tu cestu, tak přece nepojede za den zpátky. Nechali ho tam aspoň měsíc, dva. A v dnešní době? Za 5 minut jede autobus, za chviličku musím běžet. Dokonce už i sportovce měříme na setiny sekundy, aby jsme zjistili kdo vyhrál.
Máme povrchní zájmy. Nejdůležitější je, aby jsme měli ten nejlepší telefon, boty, oblečení, byt, práci. Co já vím. Dřív se řešili otázky života a smrti. Jak ulovit mamuta, rozdělat oheň, jak se nenechat sežrat. Možná chci být pračlověkem.
Jsem asi zdeformovaná. Možná si dřívější dobu moc idealizuju. Ale proč celý život šetříme časem, abychom získali co nejvíc, možná tím někoho oslnili a to většinou za cenu, že nás to vůbec nebaví a na sklonku života nám v hlavě vyvstanou otázky co tady zůstane, jako důkaz že jsme vůbec žili. Náhrobní kámen? Děti?
Víte, když mi umřela babička a prababička, tak jsem měla pocit, že jejich život měl smysl. Jasně, nevymysleli urychlovač částic, ale naučily mě vařit to co mamka neuměla. Často mě hlídaly a já jsem se naučila úctě ke starším lidem. Obdivovala jsem, jak se se vším popraly, vybudovaly si život se kterým byly spokojené. Obě vždycky působily tak klidně a vyrovnaně. Sakra brečím.
No to co jsem tím chtěla říct, že sice dřív neměli lidé možná tak velké cíle, ale uměli žít tak, aby byli spokojení.
Zatímco my, se honíme za nesplnitelnými přáními. Nejhorší je, že jsme ovlivňování společností, takže s tím málokdy můžeme co udělat.
Dneska trochu chmurněji, ale i tak
PAC a PUSU
0 komentářů:
Okomentovat