I když si myslím, že nepatřím ke konzumní vrstvě společnosti, (Myslím tím, že nemám ani nelačním po ničem značky apple, ani netoužím po poslední verzi jakéhokoliv telefonu, tabletu, či počítače.) po shlédnutí tohoto krátkého animáku, jsem litovala toho, že jsem podlehla a koupila si zrdcadlovku, notebook a další věci. Ty povrchní věci o kterých jsem psala nedávno.
Tohle by určitě skončilo, jako další článek, popisující mojí krizi toho, jak jsme všichni stádo oveček, takže neplynule přejdu k něčemu jinýmu.
Jsem tak trochu nostalgik a sentimentalista, co se týče prvního sněhu týče. Já vím, je to dost divný u člověka co nesnáší zimu. Oni ty pocity retrospektivy do dětství a chvilkový euforie, když se ulice pokryje tím jemným popraškem avšude je ticho, hned zmizí, když si uvědomím, že měsíc bude toho sněhu zase metr a půl a já, než výjdu o práce, tak budu muset vyházet cestičku k silnici, kde zjistím, že čeští silničáři nezklamali a touha vzít si svoje oblíbené modré hrablo s sebou až na zastávku se stále zdá jako dobrý nápad na rozdíl od promočených a promrzlých nohou. Zmizí v ten moment, kdy moje ruce začnou křehnout a modrat. Ve chvíli prozření, že se zase budu muset začít aktivně líčit, abych nesplynula se zašedlými mantinely sněhu.
Jediný na co se fakt těším jsou Vánoce. Jasně, všichni se na ně těší, ale já je mám radši čím jsem starší. Jelikož už jsem zažila Vánoce mimo domov a letos je bohužel zažiju taktéž, tak mi je čím dál víc vzácná ta zásoba jídla, pečení, smažení, to že jednou za rok sedí u stolu i brácha.
I když vlastně nemůžu říct, že všichni zbožňují Vánoce.
Pac a pusu
0 komentářů:
Okomentovat