Mám pocit, že jsem došla prozření. Nebojte se, nejedná se o žádnou sektu, ani mě neosvítil duch svatý, (Omlouvám se, jestli tím urazím někoho věřícího. Jsem vychovaná jako atheistka a tak si z toho dělám i srandu.) jen jsem objevila ono "kouzlo Prahy" o kterým všichni mluví, když se zmíním že Prahu nemám ráda.
To kouzlo, které jsem poznala já, nijak nesouvisí se shonem velkoměsta, nebo obchoďáky. Ani omylem. Musíte mít to správné načasování. Já jsem tento moment zpozorovala v neděli v ranních hodinách (Ne nešla jsem z flámu, jak by se dalo čekat.). Prostě jsem měla čas a tak jsem se rozhodla projít.
Naprosto mě učarovalo to ticho, když jdete po nábřeží Vltavy. Po hladině se valí smogová mlha (Přiznávám, že na inverzním smogu není nic magického, ale v tu chvíli zkrátka bylo.), kterou rozráží křídla labutí a racků. Ono ticho občas prořízne pejsek na ranní procházce, zvuk odvíjejícího se navijáku, nebo cyklista spěchající do práce. Pak potkáte pána s foťákem a v duchu si začertujete a zasakrujete, že jste svůj aparát nechali doma. Zkrátka to bylo něco jiného než uspěchaná, přelidněná Praha. Ukázala mi tu pro mě přívětivější tvář.
Ale neberte to tak na lehkou váhu, pořád platí to co jsem tvrdila tady. Pořád je pro mě naše hlavní město přelidněným, zasmogovaným a nesympatickým místem, kde žijí zvláštní lidé. Nemyslím jako divní, ale prostě mají jinou mentalitu než já. Problém je, že nemam ani za mák chuť se je snažit pochopit. To se mi nestává.
Pac a pusu
Neodolala jsem a musela jsem vytáhnout aspoň telefon. Ano není to nic moc. Ten roh lavičky je na nic a most mohl být alespoň vodorovně, ale pro mě tyhle fotky mají zvláštní hodnotu. Připomněly mi, že i v těch špatných věcech je vždy trocha dobra.
0 komentářů:
Okomentovat