Největší podíl na mém psaní mají samozřejmě lidi. Dělí se a dvě skupiny. Lidi se kterýma se stýkám velmi často a lidi který zrovna potkám.
Většinou z mých kamarádů vyleze něco naprosto "banálního" a já jsem schopná nad tím přemýšlet, vytvořit si okolo toho časovou bublinu a v tý bublině si vytvořit vlastní svět. Trošku psycho co ? :D Mám jednoho kamaráda, se kterým to jde jako po másle. Jsme totiž oba dva tak trochu něčím šábnutý. Když myšlenku, zda se dá na koni jezdit pod vlivem alkoholu bez jakéhokoliv trestu, jsme dohnali do takového extrému, že má kamarád v autě pro jistotu plyšového osla, kdyby se náhodou někde zlil, tak aby mohl jet domů na oslu. Protože osel jde vždycky po cestě, když na něm usnete. Kůň ne.
Pak jsou tu lidi, na který narazíte prostě na ulici, na večírku, v práci. Mnohdy s nimi ani nemusíte mluvit. Někdy je to i lepší, protože na první pohled éteričtí lidé, by mohli být pouze váš osobní přelud a vy byste oslovením mohli zapříčinit jeho rozplynutí. A tak jen koukáte, říkáte si co všechno super zažil, jestli umí na něco hrát, jak se asi jmenuje a jste naprosto ukojeni svou vlastní fantazií a omámeni kouzlem osobnosti, že vám to vydá na týden.
Abych se dostala opět do tématu. Potom jsou lidé se kterými se do řeči dáte. Buď jsou to naprostí blbci, nebo jsou absolutně nezajímaví ( v tom případě "špatná zkušenost, taky zkušenost" ), a nebo jsou to tak neuvěřitelně zajímavý lidé, že vás donutí přemýšlet nad věcma, který se doposud jevili jako naprosto banální. Pozastavíte se a náhle svět vidíte malinko jinak. Někdo si o takovém zážitku popovídá s přáteli a já si ho schovám na horší časy, kdy budu mít zase v hlavě díru.
Pak jsou tu věci. Uděláme z nich soubor jak hmotných, tak abstraktních, jinak bych tu byla hoooodně dlouho.
Může to být poštovní schránka, písnička, vítr, první vločka, co já vím. Tyhle maličkosti ve vás nechají určitou stopu. Vyvolají pocity, donutí přemýšlet a nebo se nic nestane a jde se dál :D.
Každopádně to, co jsem tady tak "stručně vypsala do 22 řádků (Počítala jsem to v editoru, takže na stránkách může být počet řádků jiný. Tak kdyby si někdo chtěl rejpnout, tak se ospravedlňuji předem.) je to, že když jsem teď skoro pořád smrdím doma, tak se mi těžko hledá inspirace a tento článek je toho důkazem. O čem jiném by psal člověk bez inspirace? No přece právě o ní ! Můj největší dobrodružný zážitek za poslední dobu byl, když jsem šla do obchodu pro chleba. Omlouvám se našemu obchodu v obci, ale bohužel jsem na něm po pěti letech návštěv nenašla nic natolik okouzlujícího, abych o tom byla schopná přemýšlet, natož psát. Nebudu psát o tom, že měli fialový toaletní papír! (Nevím jestli tam byl, toaleťák jsem nekupovala. Ale příště to zjistím :D)
Mír a slávu!
Z důvodu tvůrčí krize, dnes opět nebude fotka.
0 komentářů:
Okomentovat