Sice jsem včera měla spleen a utápěla se ve své "neschopnosti, méněcennosti a životním zmaru", ale už jsem zase zpátky!
Zase ta stará, držkatá a přehnaně sebevědomá Já! Ta co bude zase 20 minut přemýšlet o čem by chtěla napsat, až vyplodí nějakou volovinu. Nemůžu za to. Prostě mě naplňuje být jaká jsem !
Tak nejdřív začnu tou pohádkou, proč budu psát to co píšu.
Procházela jsem internet, kvůli šatům na nadcházející plesovou sezónu a našla jsem i spoustu "šlehačkovejch" svatebních šatů. Tak jsem se zamyslela nad tím, jak bych chtěla aby vypadala moje svatba. Možná mě mnozí budete mít zabarbara až blázna, ale vysvětlím vám oba scénáře, na který jsem přišla.
Nechci se vdávat ani na radnici, ani v kostele a nechci mít bílý šaty (copak jsem panna?) Tyhle kritéria bude moje svatba splňovat stoprocentně.
Chci se vdávat v létě, někde na louce, s kopretinovým věneckem na hlavě, s dlouhých pestrobarevných hippie šatech a na boso. Bez obleků, bez společenských šatů, nejlépe všichni na boso. Pak bysme se všichni opili na louce a bylo by nám fajn.
Nebo druhá varianta, že půjdu celá v černém. Jako recesi bílým šatům a jako smuteční vzpomínku na to, že zahazuju svůj svobodný stav. A to naopak všichni budou mít obleky a černý kravaty. Pak všichni smutečně zapijeme, že se můj muž dostal do chomoutu, všechny panáky z hostiny zamkneme do nějaké krabičky a symbolicky pohřbíme. Jestli se pak budeme rozvádět, tak budeme mít aspoň nostalgickou vzpomínku, až tu urnu budeme vykopávat :D.
Přiznávám, že ta první varianta je normálnější a "romantičtější", ale tu druhou mám líp promyšlenou.
Myslete si co chcete lidi. Ale já jsem hrdá, že jsem jiná.
Věřili byste, že mi to nenáviděné učení bude chybět?
0 komentářů:
Okomentovat