Po dlouhém nočním přemítání mi něco došlo. Lidi, já nejsem super hrdina a jsem na to náležitě hrdá. Nemůžu zvládnout všechno aniž bych ukázala známku slabosti. Měla bych se začít řídit vším, čím motivuju ostatní lidi.
Doufám, že teď na mě budou moji známí pyšní a hlavně mamka.
Jo já ví, že už jsem s tímhle problémem byla u psycholožky, tam jsem si pobrečela, v podstatě věci jsem nic nevyřešila, ale odcházela jsem s pocitem, že vážně je něco špatně. Něco co musím změnit. A teď je to přede mnou. Přišla jsem na to skoro sama a sama s tím taky chci bojovat. Ostatně jako se vším a vždycky.
Musím začít uvažovat trochu sobecky. Na malý okamžik se vykašlat karmu, zapomenu že mam nějaký povinnosti a budu si hledět jenom svýho. Uspořádám si v hlavě co, jak a proč. Asi mi v tomhle ohledu chybí škola. Nový krásně nadepsaný sešity, do kterých bych zatím psala krasopisně. Takový malý nový start. S čistým štítem.
Abych nebyla pochopena špatně. Já nejsem člověk do stereotypu. Vůbec ne. Hrabe mi z něj. Toužím do budoucna po rodině, jasně, ale neumím si představit, že budu denně přizpůsobovat svůj režim, tomu pravidelnému dětskému. Budu si muset najít asi nějakou kreativní činnost. Ne, kamaráde, nebudu všeumělka v domácnosti, co plete svému manžílkovi oteplouchy! (Kdyby někomu chybělo základní vzdělání, co se oteplouchů týče, naleznete ho zde.) Ale abych se dostala k jádru pudla. To co tímhle chci říct je, že mi nechybí stereotyp školy, ale ten nový začátek. Nebaví mě táhnout si problémy všech kamarádů, kteří se mi svěřují a už vůbec mě nebaví táhnout svoje vlastní, i když už by mohly být dávno vyřešené. Tohle už není ani kostlivec ve skříni lidi. Tohle je mrazák plnej lidskejch končetin. Já vím, jsem mistr v nevšedních přirovnáních.
Jinak jedna veselá historka z říše mých vlasů(Ano, mají vlastní svět, někdy i vlastní život, no a? Jsou moje !) Věděli jste, že jsou až tak kouzelně, že po peroxidu ztmavnou a zfialoví?
Pac a pusu děcka!
Taky vám už chybí léto ?
0 komentářů:
Okomentovat