Dneska otevřu téma, které tak nějak proplouvá mým životem a mnoha mými vrstevníky nikdy nebylo moc pochopeno. Už asi ve dvanácti, třinácti letech jsem chtěla být hippíkem. Proč jsem tehdy nevěděla. Prostě mi jen přišli super. Nevzhlížela jsem k Tokio Hotel ani k US5, ale k hippie.Milovala jsem svoje květovaný šaty, korálkový náramky a kytičky. Proto jsem zřejmě nebyla pochopena. Teď když se na to dívám zpětně, tak mé spolužáky a celkově moje okolí docela chápu. Zkrátka jsem vybočovala z řady a ještě jsem to neuměla prodat.
Pak když jsem stárla a dostávala rozum (hahaha :D), tak jsem si uvědomila, že je to vlastně hrozná póza. Že to že se tak oblíkám a nosím na krku znak peace, ze mě hipíka nedělá, že jsem vlastně směšná, ve svém honu za tím, odlišovat se od ostatních.
Jenže ani nevíte jaký přišel zlom, když jsem tak nějak splynula s davem (což samo sebou nejde, jsem přece Zajíčková), začala jsem, aniž bych si to uvědomovala, brát za své všechny ideály té éry. A dnes, i když to tak vůbec nevypadá, jsem duší hipík. Klidně to řeknu i nahlas, klidně to zakřičím. Protože dneska už mi je opravdu jedno, co si o mě kdo myslí. Už nejsem ta vystrašená třináctiletá dušička, která na urážky sice reaguje kamennou tváří, ale doma si pláče do polštáře. Dneska už je mi to VÁŽNĚ jedno.
Takže až mě potkáte ve společenských šatech, na vysokých podpatcích, s precizně vyčesaným drdolem, nebo ve volných psychadelických kalhotech, na boso, s kytarou přes rameno a kytkou a uchem, pořád to budu já :)
Sakra to jsem si myslela, že nemám druhou osobnost :D
Na závěr, bych vám chtěla doporučit dokument, který mě utvrdil v mém osobním přesvědčení.
Woodstock, 3 dny hudby a míru (1970) sice trvá tři hodiny, ale stojí za to !
Zde bych ráda ukázala, jak to vypadá, když si na vaší vinné sklence, udělají tři oslíkové závod.
Jak byste čekali, že to zakončím ? Tradičně :)
Mír a slávu
0 komentářů:
Okomentovat