Včera jsem umělecky trpěla. Znáte ten pocit, kdy je vám na nic, ale nevíte proč ? Tak přesně to, jsem zažívala včera. A jelikož se mě všichni ptali na to, co mi je, tak jsem říkala, že umělecky trpím. Za každým trápením umělce se totiž skrývá nějaké velké dílo. Samozřejmě nepřišlo, ale to nevadí. Aspoň jsem se mohla cítit jako rock star.
Jinak to je asi všechno co jsem vám chtěla říct, protože jsem díky Hosipě nechala u přítele můj zbrusu nový blbníček, na věci o kterých chci psát. Neměla jsem ho ani v pátek ani v sobotu, takže dnes mám vygumováno na druhou.
Joó! No chtěla jsem říct, že asi nikdy nikam nebudu brát kytaru, protože nikdo nechápe, že i přes to, že tu kytaru má člověk s sebou, tak ještě není odhodlán hrát před velkým publikem. Prostě jí nosí, aby ji mohl vytáhnout až zbyde jen pár vytrvalých, kteří budou rádi, že není ticho a nijak moc nebudou řešit, jak moc vám to nejde. A když pak s dobrým srdcem půjčíte kytaru někomu hudebně zralejšímu a zkušenějšímu, má hubu plnou keců, že byste si měli koupit kvalitnější kytaru, že má na nic zvuk a že mam špatnou ladičku a špatnej kapodastr. Praštila bych ho tou kytaru. Nejradši tou jeho kvalitní a strašně moc drahou. Já sakra nemam deset tisíc na kytaru a navíc. Já jsem spokojená. Já Drahouška miluju a dýchala bych za ní, kdyby to bylo možné. Je to první MOJE kytara. Hraju jeden rok a ještě sama. Sakra, ten mě vytočil :D
Jinak dnešní den jsem si užila na jedničku. Dlouho jsme spali, pak jsem si dala kávu se stejně společensky znavenými kolegy jako jsem já, stavila jsem hrad z písku, skoro jsem se koupala a pak jsme s přítelem polezli.
Dneska bych skončila jedním přáním. Přeju vám, aby jste nikdy netrpěli uměleckou depresí. A vůbec. Nemusíte bejt umělec. Prostě buďte optimističtí a myslete pozitivně.
Pac a pusu
Přidávám dvě lezecké. Aby jste mi věřili :D
0 komentářů:
Okomentovat