Si tak jedu, poslouchám písničky a najednou hloubám a hloubám. Zabořila jsem se až po bradu do úvah do toho, že ona vlastně ani tak nezmizela. Mám pocit, že mě teď vlastně trochu ovládá. Poslední dobou moc fňukám, pak si stěžuju na to, že fňukám a fňukám, protože si moc stěžuju. Začarovaný kruh. A myslím si, že za to může ona! Ani jsem s jí nepořídila a už se mi štve (slušně řečeno) do života. A přesně jako teď, zanořená do vlastních myšlenek, s příjemnou hudbou proudící přes zvukovod, bubínek, kladívko, kovadlinku, třmínek, polokruhové kanálky, hlemýždě a akustické nervy do mozku (Ano umím používat google! Kdyby se nějaký zdravotník chytal za hlavu, tak se ráda nechám poučit o tom jak to vlastně funguje. Přece jen jsem to z toho schématu mohla špatně pochopit.) jsem o tři zastávky přejela stanici, na které jsem chtěla vystoupit.
Tak a teď všichni ruku na srdce. Kdo jste se v textu(nebo minimálně v myšlenkách) snažil přijít na to o čem jsem to právě vyprávěla? :D Možná jstre chytřejší než já a možná je to i tím, že jsem to psala, ale já si to po sobě musela přečíst, abych věděla kam pokračovat.
Tak se od anatomie lidského sluchovodu vrátíme zase k tomu co chtěl básník říci. Kdybych to bývala věděla, mohla bych tuhle a předchozí větu úplně vynechat, ale copak můžu bejt tak boží?
Jo jasně, už to mám. Chtěla jsem tím říct, že láskyplné smutky k druhé Barborce beru zpět. Je to potvora. Může za to, že jem přecitlivělá a hlavně může za to, že jsem si musela kupovat ještě jeden lístek, abych vůbec dojela na místo určení. Na někoho se to hodit musí ! :D
Tak pac a pusu!
P.S. Teď mi došlo, žetenhle článek je vlastně první adventní neděli, takže by měl bejt slavnostní a hrozně moc super natěšenej na Vánoce. Ale TOHLE ode mě fakt nečekejte :D
0 komentářů:
Okomentovat