Tak jsem se konečně rozhoupala a poprvé v životě jsem šla na půlnoční. Upřímně jsem čekala větší návštěvnost. Taky jsem si myslela, že mi to třeba nějak pomůže, dojdu prozření a vnitřního pokoje, ale nic se nestalo. Naopak mám spíš pocit úzkosti. Jako tradičně, když se mluví o zesnulých jsem brečela. Litovala jsem svých hříchů, i když mám pocit, že mě někdy někdo buď upálí za čarodějnictví, nebo mě pohřbí někde daleko za hřbitovní zdí hlavou dolu, protože jsem si budou myslet, že jsem upír. Pít lidem krev mi prostě jde.
I když jsem byla na mnohých mších, kde jsme vystupovali se sborem, nikdy jsem si nevšimla, jak mě křesťanství odpuzuje. Fakt nechci nikoho urážet, ať si každý věří čemu chce. Ale všechno od kostela, varhan, až po vysoké soprány ve mě vzbuzuje nepříjemný pocit. Jako by mě to chtělo vyděsit. "Tak a teď si klekneš na kolena, budeš se modlit a ukážeš mi, že se umíš kát. A hlavně se mě musíš bát, protože my tady nahoře nejsme hodní kluci."
Navíc křesťané jsou podle mě skrytí rasisti. Protože po tom co jsem tři čtvrtě hodiny poslouchala, jak jsme všichni super společenství, které spojuje Bůh a jak jsme si před ním všichni rovni, dostalo na svaté příjmání, pan kazatel pronesl něco ve smyslu : "Příjmání se může zúčastnit každý, kdo je pokřtěn, věří v přítomnost Boha a našeho pána Ježíše Krista, litoval a lituje všech svých hříchů."
Ne že bych měla takovej hlad, že bych potřebovala dostat sušenku a napít se vína, ale byli jsme tam před chvílí žůžové společenství, které se rozhodlo pohnout zadkem a přijít do kostela, abychom oslavili narození křesťanského proroka. To sakra kdybych celej život věřila, byla hodná, nepolíbená slečna,(Jasně čistě hypoteticky, v mým případě.) jen můj otec byl zapřísáhlý atheista a ještě k tomu agresivní alkoholik, kterej nedovolil abych se nechala pokřtít, tak tam sedím, zpívám a modlím se hodinu zbytečně, protože i přes to že mě celá svatá trojice slyší, tak nepříjmu tělo páně ?
Navíc jsem z kostela odcházela zase o poznání smutnější, protože jsem zjistila, že ani sem nepatřím.
Být na Štědrý večer sám, nepřeju nikomu z Vás. Příště asi budu víc sobec, pokud tahle situace nastane. Nebudu myslet na to jak moc a komu budu překážet.
Taky bych si chtěla trošku postěžovat (tak trochu tradičně). Neexistuje sakra nějaký nehraný optimismus v pytlíku? (Předem upozorňuji, že toto není pobídka pro drogové dealery) Něco jako instantní polívka?
Já vím, jasně. Uvažuj pozitivně, odpoutej se od všech negativních pocitů, neřeš zbytečnosti. Já se fakt snažím, ale pak se podívám třeba jen na blbou maturitní šerpu a náhle si připadám stejně jako ona. Kdysi jí všichni měli rádi a teď jen tak smutně čeká, až si někdo všimne, že je v místnosti. Jedinej rozdíl je, že já zatím nevisím na špagátě.
Víte tolik bych chtěla, aby se moje pocity setkaly s pochopením. Jenže já to nedovedu popsat. Neustále se cítím sama, i když jsem obklopená spoustou lidí, cítím se naprosto zbytečně, nechtěně. Bohužel ale nevím proč čekám, že mi někdo řekne něco jiného, než že taková nejsem, že mě mají rádi a že patřím mezi ně. Sama bych to udělala, kdyby s tím za mnou někdo přišel.
Ve vší pravdě si za to můžu sama. Snažím se vypadat hrozně v pohodě, rozdávat úsměvy a nedat nikomu najevo co je pod tou krustou z falešného štěstí.
Pokoj Vám bratři a sestry
Prosím neberte to nikdo vážně, tohle rozloučení pramení čistě z mého rozhořčení a snahy o recesi.
0 komentářů:
Okomentovat