Nemůžu se zbavit pocitu zoufalství. Po "rekonvalescenci", hromadě pozřených léků a několikaterých návštěvách lékaře a nemocnice, jsem vlastně úplně zdravá a nic mi není. Jenže problém je, že mě to ale pořád bolí. Haló!? Slyší to někdo?! Bere někdo vůbec v potaz, že by tomu tak mohlo být ?
Já vím, že je možnost, že mě jen dohání psychika, ale ať už s tím prosím někdo něco začne dělat. Protože i přes mojí přednášku o tom, jak se máte mít rádi, nenacházím žádné vnitřní pohnutky k tomu, abych tak učinila. Vždyť pokaždé, když si najdu práci, tak se něco zkazí. Co se týče příjmaček na vysokou, moje sebevědomí se rovná nule, i přes to kolik jsem do toho investovala peněz, především času a v neposlední řadě se stále snažím učit. Rozpadám se zevnitř. Cítím se tak na 150 let.
V momentální době na své osobě neshledávám vůbec nic vyjímečnýho, a to i na vzdory ne tak dávnému přesvědčení o tom, že jsem ničím nenahraditelnej originál.
Jasně budou Vánoce. Svátky plné pohody, entuziasmu, obžérství a tak podobně. Tak bych se měla radovat. Jenže si asi nebudu moct dát k večeři ani salát, ani klobásu, ba ani kapra. K pohádce si nesednu s cukrovím.
Tak jo. Teď příjde pro většinu lidí, co mě znají dost kruté přiznání, a proto bych chtěla poprosit, aby se v tom nikdo zbytečně nemamral. Často dost sobecky přemýšlím, že už se mi tady nechce být. K čemu je na světe tahle směšná figurka, která nevěří ve svojí budoucnost, všechno se jí sype pod rukama a zdraví jí ze záhadných důvodů neslouží ? Taky přemýšlím o tom, jestli to bolí moc, když člověk odchází.
Pak na chvilku chytnu rozum a máme vážnou debatu o tom, že jsou tu lidi, kteří mě potřebují. Ať už je to máma, která mě potřebuje už jen protože mě miluje a je to moje máma, nebo ti kterým rozháním chmury aniž by někdo tušil co se děje se mnou.
Nevím jestli tohle celý bylo k něčemu dobrý.
Berte to trošku jako "Milý deníčku,"
Pac a pusu
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
0 komentářů:
Okomentovat