Vlasy...

Není nad to když vás rodina podporuje.
Věc se má tak, že mi mamka řekla, že mě vezme ke kadeřnici, že začne plesová sezóna a tak a že si to zasloužim. Jenže jsem nějak přestala být nespokojená se svými vlasy, takže je nechci jen dokrášlit, ale radikálně změnit. Původně jsem to mámě nechtěla vůbec říkat, ale byla jsem z toho tak nadšená, že jsem prostě chtěla podělit. Jenže ono místo "Fajn, když myslíš." fráze přišla "Nechceš si to rozmyslet ?"k

Poslouchala jsem o tom, jak se to špatně upravuje a jak to budu muset často mejt a žehlit a co já vím všechno. A copak já tohle nevím ? Já si moc dobře pamatuju jak se máma vztekala, tehdy ještě s kulmofénem a zkoušela různý věci do vlasů, co tak asi bude nejlepší.

Nikoho nenapadlo, že to není rozhodnutí z čistýho nebe, ale že jsem nad tím téměř rok přemýšlela. Že prostě potřebuju změnu která bude vidět. Trochu vzrušení do mýho nudnýho, téměř stereotypního života.

Jsem dokonce smířená s tím, že mi kadeřnice řekne, že si to na mých vlnitých vlasech prostě nedovolí. I s tím, že budu vypadat jako debil.
Myslela jsem si, že mi to budou rozmlouvat kamarádi, nebo přítel, ale většina z nich je nadšená a nebo to aspoň příjmá jako fakt.

Všechno jsem schopná snést, ale to že mi to bude rozmlouvat člověk, kterej měl jednu dobu vlasy po prdel a v mžiku byla "na kluka". A pak ještě pronese: "Vždyť já ti to nerozmlouvám, já tě jen upozorňuju na fakta."

Sakra jsem hrozně naštvaná. Kde jsou všechna ta moudra. Je to tvůj život, jsou to tvoje vlasy, jsi to ty. Do takovejch věcí ti nemůžu kecat.
Chybí mi ta máma, která mě ve všem podporovala. Ta která nemluví jen o sobě a svých problémech. Chci jí zpátky.

Mír a vlasy