Tak jo, tenhle článek jsem napsala před docela dost dlouhou dobou. Jelikož jsem se vyhrabala ze svého depresivního období a jsem teď moc zabořená do učení, než abych sesmolila něco nového co by bylo fajn, tak jsem se rozhodla sebrat všechnu svou odvahu a na féra to postnout. Vím, že tohle budou číst především moji kamarádi, tak berte v potaz první (teď už to bude druhý) odstavec.
Některý věci nepíšete, neříkáte, nebo neděláte proto, aby vás někdo litoval, nebo aby jste byli středem pozornosti. Děláte to prostě proto, aby si to někdo přečetl, poslechl, nebo to uviděl. Něco si z toho odnesl.
A tak to bude i dneska. Jelikož mám obzvlášť plačtivou a bohužel i retrospektivní náladu, tak se chci vypsat a rovnou ze sebe udělat "odstrašující" případ.
Začalo to naprosto normálně a nevinně. Jaro, všechno pučí, mladá láska a kecy, kecy, kecy... Chlapec se seznámí s dívkou, zamilují se. První dva měsíce všechno klape jako po másle. Kytičky, čokoládka, kino, srandičky, ale pak se něco zlomí a onen šarmantní chlapec se najednou začne pomalu měnit. Dívce to samo sebou nevadí. Je zamilovaná do jeho krásného oka a do těch růží co jí nosí po každé hádce.
Jenže malé hádky se proměnili v hádky kvůli naprostým malichernostem. "Omlouvám se ale já si nepamatuju, cos mi říkal ped měsícem..." Najednou jsem byla ta, která neposlouchá co říká, ta která si ho neváží, nemiluje ho. Šla jsem s kamarádkou na kafe a najednou jsem byla ta "kurva" která dělá bůh ví co, s bůh ví kým. Problém byl, že jsem byla vždycky věrná jako malý štěně.
Jedna z největších hádek, jejíž smysl (přes to, že byl naprosto nesmyslný) si ještě pamatuju, začala když jsme jeli od jeho rodičů domů. Projížděli jsme přes město, kde bydlel můj bývalý (musím podotknout, že minimálně půl roku bývalý) a najednou jako když přepne.Stal se z něj rapl. Nesměla jsem na něj mluvit, ani se ho dotknout, nejlépe umřít. Na každý můj dotaz na vzniklou situaci mi bylo odpovězeno mlčením. Naprosto jsem nevěděla, oč jde. Došli jsme na náměstí, kde na mě vychrlil další nesmyslnou salvu urážek a nadávek. Cloumal se mnou, jakoby mě chtěl probrat i přes to, že jediný kdo by to potřeboval, byl on. Okolo procházeli lidi. Dívali se mi do očí, ale nikdo nevydal jedinou hlásku odporu. O pár metrů dál, když jsem se stále dožadovala vysvětlení, jsem neudržela nervy a při další poznámce o mé nicotnosti a debilitě, jsem mu dala facku. Nazpět mi přiletěla rána pod oko. Brněla mě celá hlava a s pocitem zlomené hrdosti jsem se rozbrečela. Zdůvodnění bylo následující. " Přece se tady před cikánama nenechám mlátit od holky." Ani přesně nevím proč jsem tenkrát nevzala nohy na ramena. Mám pocit, že předstíral nějakou srdeční úzkost.
Lhala jsem svojí vlastní mámě, když jsem řekla, že jsme blbnuli a já se praštila o stůl.
Před tím, mezitím a potom následovalo spousta zákazů jít s kamarády ven(stylem "Mě to nevadí, dyž půjdeš, ale jakmile odejdeš, budu nasranej a možná mě už nikdy neuvidíš"), nespočetně hádek, včetně školního zájezdu do Německa, kdy mi vynadal za to, jak můžu spát v jednom domě s klukem. Dámy a pánové, tomu klukovi bylo dvanáct.
Následovalo vymknuté koleno,pravidelně modřiny na pažích, hnutý obratel páteře.
Musím ale říct, že herec to byl skvělý. Nebo uměl aspoň dobře plánovat. Mamka ho milovala. Vařil, uklízel, házel sníh, dával nám kytky.
Za všechno se mi omluvil, ale bohužel až po tom co ten vztah skončil. Tahle omluva pro mě nemá žádnou váhu, protože následky si nesu do teď. Mimo to, že nechápu jak jsem takového člověka mohla mít kdy ráda, ba o něm tvrdit, že ho miluju, tak touto osobou upřímně pohrdám, protože po tom co jsem ty necelé dva roky musela snášet, se zeptá co mi udělal tak hroznýho, že se s ním nechci vídat.
Je mi jedno, kdo z mých nebo jeho kamarádů si tohle přečte. Ať si to pro mě za mě přečte sám, ať vidí co to bylo. Ať do háje pochopí, že dík němu nade mnou tenhle zlej stín bude viset až do konce života...
Díky za dojebanou psychiku bro!
Už chápete, proč jsem tohle chtěla napsat ?
Vztah je důležitý, ale svoboda a zdraví jsou posvátné.
0 komentářů:
Okomentovat