Vládní reformy
Ze všech
stran slyším, že je potřeba něco zreformovat – školství, zdravotnictví,
důchody. Čím vícekrát to slyším, tím víc nabývám pocitu, že vůbec neznám význam
slova reforma. Myslím, že v tom nejsem sama.
Jako
pomocníka jsem si otevřela slovník cizích slov. Změna, zlepšení, přetvoření.
Ptám se. Mají naši politici také slovník cizích slov? Příjde mi, že o zlepšení
se mnohdy ani mluvit nedá
Přidám
něco ze života. Nevím, jak dlouho zpátky v čase to je, ale když proběhla reforma
ve zdravotnictví, navštívila jsem svého gynekologa. Při našem rozhoru padla řeč
právě na reformu. Kdybych nebyla plnoletá, potřebovala bych souhlas rodičů pro
předpis antikoncepce. Ale PARADOX. Kdybych chtěla jít na potrat, jejich podpis
nepotřebuji.
V tu
chvíli jsem nevěděla, jestli se mám té stupiditě smát, nebo nad ní plakat. Co
to sakra je ? Přijde to někomu normální? Mě ne. Pilulky v dnešní době
„moderní“ době běžná věc. Není tohle krok zpět. Co kdybych neměla dobrý vztah
s rodiči? Nechci se s nimi bavit o takových věcech? No nic. Tohle mě
akorát rozčiluje.
Daňové
reformy. To jsem svým nervům vážně ulevila… Daň z tabáku má odnaučit
kuřáky kouřit. Daň z alkoholu, odnaučit lidi pít. Ale proč daň
z příjmů? To chceme odnaučit populaci pracovat?
Závěrem?
Názor můžu mít jaký chci, ale dokud se nebudu chtít stát papalášem ve vládě,
nic moc nezmůžu. A dokud budou naši politici ochotni nám vše bez obalu, jasně,
bez vedlejších úmyslů, tak nikdy nebudeme, jako obyčejní obyvatelé, ničemu co
dělá vláda, rozumět.
Obyvatelé virtuálních světů
Každý z nás má ve svém okolí
alespoň jednoho obyvatele virtuálního světa, oběť facebooku, nebo jakkoliv ho
nazýváme. Nebo jsem alespoň o někom takovém alespoň slyšeli.
Ona vtipná postavička, neustále
vysedávající u notebooku, stolního počítače, nebo zahleděná do rozzářené
displeje chytrého mobilního telefonu, jen aby nepřišla o jedinou novinku.
Človíček, který sbírá „přátele“ jako pokémony, hřeje se v milné iluzi, že
je milován, oblíbený, nebo nedej bohu populární. Každou hodinu musí
aktualizovat svůj stav, aby každý věděl jak se cítí.
Nevyvstávají Vám v hlavě
taky spousty otázek, když na takového závislého náhodou narazíte ? Zda někdy
přemýšleli nad tím, kolik z jejich 3562 „přátel“ je pozdraví, když je
potkají na ulici ? Kolik opravných kamarádů by mohli mít, kdyby nebyli
zahledění do obrazovky, zobrazující jejich vysněný virtuální svět? Co by mohli
vidět? Co by se mohli naučit? Co zažít?
Ano, přiznávám, že také figuruji
jako uživatel sociálních sítí. Ale jsem patřičně hrdá na to, že se všemi svými
„přáteli“ se znám osobně. S většinou jsem schopná vést smysluplnou
konverzaci mezi čtyřma očima a se všemi se zdravím. Čas od času jsem svými
kamarády osočována, že jsem bez ustání na facebooku. Jenže moji spolužáci, kamarádi, známí,
přátelé ani rodinní příslušníci nevidí, že příjdu domů, zapnu počítač a
s ním i onu zmíněnou sociální síť, zkontroluji kdo mě shání a plynule
přecházím k běžnému životu. Uklízím, učím se, cvičím na kytaru. Normálně
žiju, jen u mého jména svítí zelené kolečko, indikující moje přihlášení.
Facebook využívám předně pro komunikaci s přáteli, která je jako bonus
zdarma.
Každopádně lze facebookové
uživatele členit do tří skupin. První jsou odpůrci, kteří ho nemají
z osobního přesvědčení, nebo ho z nějakého důvodu zrušili.
Navštěvovatelé se na sciální síť přihlašují, jen když něco potřebují zjistit,
nebo vyřešit. Spíše sporadicky. A obyvatele můžeme rozčlenit na dva druhy. Na
ty závislé, kteří žijí online a na falešné obyvatele, kteří facebook prostě
zapnou a jdou si po svém.
Shrnula bych to větou, že modrý
život hýbe světem.
0 komentářů:
Okomentovat