Tak jsem se rozhodla zasvětit vás do tajů naší rodiny. Myslím, že tak trochu oklikou, ale podle mě je to nejjasnější a nejsrozumitelnější cesta do hlubin naší jinakosti.
Povím vám jaká byla a jsou naše zvířata. Upřímně jsme všechny milovali a dosud milujeme, ale mě jich je upřímně docela líto. I přes to, že se o ně vždy vzorně staráme, tak na nich naše rodina nechává následky.
Monty
Byl to pan potkan. První zvíře, který jsme měli. Mamka hrozně chtěla nějaký zvířátko a brácha žil v neustálé iluzi, že ho bude všude nosit s sebou v klokaní kapse u mikiny. Jenže Monty byl tak trochu nezmar. Nejen že se nechal nosit jen od mamky, ale taky měl svůj zvláštní adrenalinový sport. Měli jsme ho v kleci a on vždycky vylezl po té kleci, tak, že se pacičkama držel "stropu" klece a pak jak byl (hlavou vzhůru se pustil a spadnul na záda do pilin. Vydržel to dělat třeba dvě hodiny v kuse. Nějak ani nevím co se s Montym stalo. Byla jsem moc malá, tak mi asi řekli, že jsme ho dali nějakým kamarádům nebo co já vím.
Oskar
Oskara jsem dostala od tety, protože ho koupili moc malému dítěti, které z něho ještě nemělo rozum. Byl to dlohosrstý křeček smetanové barvy. To byl kámoš. Hrozně miloval běhat po gauči. Jedl s námi langoše a tak. Měl ale (jako většina našich zvířat) podivnou úchylku. Ona upřímně není tak úplně úchylná, přeci jen je to hlodavec. Ale okousal vše co mu přišlo pod ruku. Museli jsme mu dát dřevěný domeček, aby se neotrávil a kovové běhací kolečko, které mělo ovšem neblahý dopad na nervy všech, jelikož i po promazání vydávalo děsivé vrzavé zvuky. Každopádně, tenhle zvyk sežrat všechno co se mu naskytlo se mu stal osudným. Jedné noci sežral plastovou kytku a zesnul.
Oskar a Enji
Ano a byli to další hlodavci. Tentokrát osmáci. Měli jsme je ve velikym akvárku. Pořád se do kola honili a dělali hroznej humbuk. Byli dost pilný, protože za ty dva roky co jsme je měli, byla Enji dvakrát březí. Poprvé jsme holátka dali pryč a podruhé s nima tak dlouho skákala a trdlovala, až jí poumírali v bříšku a ona pak s nima. Oskar z toho byl chudák tak nešťastnej, že jsme mu dali svobodu a pustili jsme ho do obilného pole. Aspoň na chvíli si snad připadal jako v ráji.
Macík
Od malička jsem chtěla kočku. Hrozně jsem argumentovala, že bude kolem domu chytat krtky a tak. Jenže jsme bydleli v domě babičky a dědy a tak muselo být rozhodnutí na nich. Bohužel byli neustále proti, tak mamka vymyslela lest, o které jsem nevěděla ani já. Její kolegyně našla kocourka, kterého si kvůli nadbytku zvířat ve svém malém bytě nemohla nechat. Tak máma nakoupila, přepravku, bedýnku na písek, všechno co se ke kočce potřebovalo a donesla ho domů, s tím, že jedna kolegyně je v nemocnici a není kam ho dát, tak bude chvilku u nás, než se paní uzdraví. Tak byl Máca u nás. Byl to zrzek a byl naučenej chodit na vodítku. Brali jsme ho nakupovat (vždycky si pacičkou vybral jakou chce konzervu). Taky jsem ho naučila otevírat si dveře. Potom když si zvyknul na okolí, tak vážně začal nosit krtky, jak jsem předvídala. Babička s dědou se s ním nakonec smířili. Bohužel někde chytil nemoc, na kterou je očkování, ale nedá se léčit. Tak jsme ho museli uspat. Hrozně jsem ho obrečela. Leží pod svým oblíbeným stromem, se svou oblíbenou myškou a milovanou dekou.
Mazlík (Macík)
Po tom co se to stalo Macíkovi, tak mamka bezmyšlenkovitě řekla paní doktorce, že když se najde nějaký kotě, tak ho chceme Hle jen co jsme se vrátili z dovolený měli jsme doma malé zrzavé koťátko, které se před pár dny topilo v Kamenici. Dneska je Macík pán všech kocourů. Je docela drobnej, ale vždycky vyhraje kočičí bitvy. Umí hrát "kde je moje kočička". To je když se tohle heslo řekne správným tónem, tak se Máca schová a čeká na správný moment, kdy vybafnout. Navíc je to podle mě jedna z nejchytřejších koček, který znám. Vždy kouká jako by si myslel : "Proč ty lidi pořád choděj? Proč se na to nevykašlou? Vždyť já si tu jen tak sedím a jsem spokojenej."
Jonáš (Jonatán)
Tenhle kocour se k nám dostal, když kamarádka otěhotněla a ze zdravotních důvodů doma nemohla mít kočku. Dostali jsme ho v podstatě jako kotě. Je naprostej Mácův opak. Řekla bych, že přemýšlí nějak takhle. "Já tady. Dát jídlo! Mňáu! Mňáu!" Má zvláštní zálibu v krabicích a zavazadlech všeho druhu. Původně jsme si mysleli, že ho třeba nsili v taškách nebo tak, ale on to dělá asi jen proto, aby nás naštval. Protože proč by si sakra lehal do kufru, do kterýho jste právě naskládali čistý oblečení, skákal do krabice, ve který je cukroví, nebo si lehal do otevřený kabelky? Proto si vysloužil přezdívku Blondie.
Potom tu byli ještě zvířata prarodičů.
Prababička měla Mícu, která jedla jen chleba bez kůrky, namazaný máslem a rybičkami v tomatu, rozkrájený na malinkatý kostičky.
Babička s dědou měli vždycky malý černý knírače. Ti byli vždycky relativně normální.
Tak jste snad pochopili, že ani zvířata to u nás nemají lehký a většinou mají psychické následky a to i přes to, že je milujeme.
Pac a Pusu
Zrzavý je Macík a ten druhý je Blondie.
0 komentářů:
Okomentovat