Je zvláštní jak Vám jeden člověk, kterýho jste nikdy před tím neviděl, dokáže zvednout náladu. Neberte to nijak špatně, chraň Bůh rasisticky. Ale na nádraží jsem si asi deset minut povídala s handicapovaným mladíkem (tak mého věku?). Ač jsme si povídali jen o počasí  nádraží a o kočkách, tak mi dal najednou dobrou náladu, do tak pochmurného dne.

"A kam jedete?" "Do Jablonce" "A co tam?" "No já vlastně ještě nevím. Chtělo se mi prostě někam jet."

Není to skvělý? Nechápu, kde v sobě bere tolik optimistu a schopnosti radovat se z maličkostí, jako je lezení po stromech.

Všichni handicapovaní si zaslouží mou hlubokou poklonu. I přes to všechno, co museli celý život snášet, mají na tváři úsměv.

Chtěla bych tomuto mladému pánovi vřele poděkovat.