Ale teď jsem narazila na věc, o kterou se chci, děj se co děj, podělit. Tak jsem tak čekala na rehabilitaci. Na stole byly nějaké časopisy a tak jsem si řekla "Proč ne, při nejhorším to zase zavřu." A hle co se nestalo. Narazila jsem na článek, který mě naprosto nadchnul (Což je dost k podivu, když se jednalo o Květy, Vlastu, nebo něco takového). Jsem z toho tak nadšená, že mě to donutilo k činům. Ale abych neplácala. Jdeme k věci.
Jedná se o "hru", kdy zaregistrujete knihu na internetu, nalepíte na ni nálepku, aby se vědělo oč jde a pošlete knihu do světa. Udělá prostě radost někomu dalšímu a nebude se na ní u vás doma smutně prášit. Necháte ji ve vlaku, v hospodě, na lavičce v parku. On se jí někdo ujme.
Jasně je riziko, že kniha skončí v nesprávných rukách člověka, který nebude sdílet stejnou ideu jako já, ale řekněte mi, co v životě je stoprocentní.
A tak jak jsem byla plná nadšení, tak jsem si pečlivě prostudovala knihotočová pravidla (Přičemž jsem zjistila, že i v Liberci existují lidé, co sdílí myšlenku, že je to správně) a s těžkým srdcem jsem samolepkou označila knihu, která mě dojme, když to potřebuju, vykouzlí úsměv, když to potřebuju. Knihu, která mi dává jasně najevo, že nesmím být tolik dospělá. A chci aby si to uvědomili i další čtenáři. Kdo to ještě nepochopil, tak ta knížka je Malý princ.
Snad jsem inspirovala pár kamarádů, kterým přetékají knihovničky a mají trochu ušlechtilou duši.
Ještě přidám pár důkazů, aby jste věděli že nekecám
Pac a pusu
0 komentářů:
Okomentovat