Vygumováno...

Možná to mnozí z vás znají. Celý den máte plnou hlavu myšlenek, o čem byste chtěli a měli psát, ale najednou se zajedete do tvrdého pracovního tempa a když příjde tvrdé na tvrdé, máte proste vygumováno.

Chtělo by to něco vtipnýho, originálního a něco co si budu pamatovat do konce života. Jako osudová láska, duha, poníci... Kecy, kecy, kecy :D

Jen aby jste to pochopili, tak to byla ironie. Nesnáším tradiční představu romantiky, růže, oslavy měsíčních výročí. A z Valentýna? Pardon? Máte někdo kýbl ? Jo. Přiznávám, asi nejsem úplně normální, ale já ani nechci. Myslím, že rodiče už museli tak nějak počítat s tím, že nebudu normální. Jsem přece jejich.

Už jsem si vzpomněla! Heureka! Prostě se chci podělit a zeptat se. Taky máte ten pocit, když píšete blog, že  mluvíte k davu ? Já už to ale dělám dlouho ve své hlavě. Jako, že mě někdo čte a tak. Dělám to zase! Je to docela zlozvyk, že ? Asi bych si měla pořídit druhou osobnost, která by to nedělala... No zkusím si na ní ušetřit k Vánocům, tak se netěšte, jen tak brzo to nebude.

Tak jinak se chci pochlubit, že jsem si sama namalovala pozadí stránky. Já vím, že je to obyčejný až infantilní, ale je to moje :)

Zakončila bych to citátem z vlastní dílny: "Normálnost se v množině nenormálnosti, mění v nenormálnost. Tudíž je normálnost relativní pojem."

Ta fotka je sice staršího ražení (v pozadí můžete vidět vánoční stromek v barokním stylu), ale dneska mám v práci pocit, že bych si ten úsměv měla aspoň namalovat.