Tak jsem plná své nadšenosti, unavenosti a nerozhodnosti...
Nadšená jsem z toho, že dneska v 11 večer půjdeme na hradozámeckou noc. Sice jsme s kolegyňkou původně myslely, že to dne, jelikož v deset končíme po šestnácti hodinové šichtě a moc jsme nedoufaly, že by se našla nějaká dobrá duše, která by nás tam dovezla. Ale páni a dámové, zázraky se dějí! Takže tak.
Jinak jsem jak přejetá buldozerem a myšlenka na další dva dny práce mi moc energie nedodává. Už nutně potřebuju tu druhou osobnost. Budu muset šetřit co nejrychleji. Zjistila jsem, že by bylo fajn, kdyby mi druhá Barborka říkala: "To zvládneš holka! Zvládla jsi už horší věci! Přežila jsi delší směny něž je tahle!" Jenže ona tu není a autosugesce mi nějak nezabírá. Přemýšlela jsem, že kdybych delší časový interval strávila tlukotem hlavy o stěnu, zda by se Barborka objevila, ale došla jsem k závěru, že by to hodně bolelo a asi by mě kolegové nechali odvést do nejbližšího ústavu pro duševně choré.
Přemýšlím, že mám docela dobrou fantazii a umím rozvést i tu nejstupidnější myšlenku, do skvělých detailů. To je dar lidi. Fakt.
Myšlenka na šetření mi evokuje další můj pocit. Nerozhodnost. Nemůžu se rozhodnout jestli si pořídit dřív zrdcadlovku, nebo druhou osobnost. Ani jedno není úplně levná záležitost a představa, že budu díky tomu nezměstnaná a bez peněz se úplně nelíbí. Nesnáším svůj dilematismus. Druhá Barunka vlastně není tak špatnej nápad. Pomáhala by mi se rozhodovat, ale co když bude taky prokládat svůj život spousty neřešitelnými rozcestníky? Sakra...
Zase jsem zanevřela na focení mého pracoviště jako celku, ale tahle fotky jsou ztělesněním 20ti minut klidu na mém pracovišti.
0 komentářů:
Okomentovat